Jiří Kobza
6. 1. 2019 ProtiProud
JIŘÍ KOBZA při začátku roku připomíná, co nás čeká, pokud se včas nevysmekneme z nového “sovětského” žaláře národů a vybízí k rázným krokům, navzdory snaze Bruselu adepty dalších “exitů” zastrašit
V souvislosti s blížícím se Brexitem – dle všech indicií takzvaně divokým (tedy bez dohody, přesněji bez trestajícího diktátu EU vydávaného za dohodu a kompromis) se v mainstreamových médií nápadně zvyšuje frekvence výhrůžných a katastrofických prognóz na jediné téma a s jediným přípustným závěrem: “Opustíš-li mne (rozuměj EU), zahyneš!”
Smysl těchto strašení je jediný – masivní (dez)informační masáži všemožně odradit občany (a jejich volené reprezentanty) napříč Evropou od legitimního prosazování myšlenky vystoupení z Evropské unie do vnitrostátních politických agend.
Zůstaneme-li tam, kde nám to přísluší, tedy doma, v České republice, je třeba naopak říci jasně: Nebojme se CZEXITu! Protože, opustíme-li EU, rozhodně nezahyneme, ba právě naopak. Co se stane?
Přemýšlejme spolu:
Na rozdíl od nejrůznějších mystifikačních spekulací o tom, co bude s ČR, když opustí EU, tak už můžeme odhadnout docela přesně, co z nás zbude, když zůstaneme: bezprávný euroregion nakonec přes všechen odpor stejně zaplavený převážně muslimskými imigranty, zmítaný konfliktem mezi islámskými nájezdníky a posledními obránci našich tradic a demokracie. Budou zde fakticky vládnout všemocné neodvolatelné (protože nevolené) politické neziskovky coby prodloužené paže bruselských samovládců a nadnárodní korporace budou vysávat naše kvalifikované pracovní kapacity i přírodní a nerostné zdroje.
Co nastane, když z EU odejdeme? Jakéže škody bychom utrpěli jako stát a národ? O co bychom přišli? O své mozoly či okovy (jak už kdosi v minulosti celkem výstižně řekl)? O mizerně placená pracovní místa dovezených “agenturních” dělníků? Nebo snad západní „investoři“ zde zavřou své montovny a odvezou je i s imigrantskými zaměstnanci/otroky někam jinam? Zisky (a další benefity) z těchto montoven přece stejně dosud plynuly do zahraničí, a to za využití našeho životního prostředí, infrastruktury a „investičních pobídek“.
To jsou „škody“, které naše vybrakovaná ekonomika bezpochyby snadno unese. Poškozené životní prostředí a zemědělská půda zastavěná halami montoven a logistických center, to jsou „vymoženosti zahraničních investic“, které opravdu nemusíme mít. Tyto škody nám „investoři“ rádi často nechají na krku.
Odbyt našich výrobků do Německa? Inu prodávat do eurociziny za mizerné ceny je snadné, ale hledat staronové trhy, které naše firmy pod tlakem nejrůznějších sankcí a embarg opustily, je náročné a drahé. Návrat na zahraniční trhy, tak tradiční pro české zboží, na trhy, které jsme pod různými sankcemi byli nuceni opustit, bude bezesporu obtížný. Nebude snadný i z toho důvodu, že většina tradičních, například strojírenských, firem je již dávno v troskách anebo prodaná do zahraničí. Takže budeme muset současně hledat také nové výrobce a nové obory.
Cukr a bič
Jenže když přidaná hodnota vyrobená v ČR je každoročně vyváděna do zahraničí (jde až o 460 miliard korun ročně!), potom zde opravdu moc na další rozvoj nezbývá (což je jeden z účelů). To málo, co zde ve formě mezd zbyde, je dále extrahováno formou masivního dovozu – zejména nekvalitních potravin – do řetězců, kde jejich dotované ceny znemožňují našim výrobcům konkurova. Stejně jako mizerné mzdy zabraňují většině národa nakupovat podle výběru zboží na základě jeho původu a kvality. Namísto toho jsou naši občané často nuceni (odsouzeni) kupovat to levnější, co si mohou na “trhu” dovolit.
Mimo to často opakovaná teze a představa, že firmy jako např. VW zastaví výrobu v ČR a odejdou, je též poměrně naivní až hloupá. Kde jinde v Evropě by totiž mohli takto koloniálně vysávat zdroje, kvalitní a dostupné pracovní síly i infrastrukturu, a to navíc kousek od hranic svých mateřských zemí?
Také energie masivně zdražují kvůli (Evropskou unií) předepsanému podílu obnovitelných zdrojů (viz 40 miliard, které každoročně platíme za nic solárním baronům) a nehoráznému projektu tzv. emisních povolenek – vše na základě tlaku eurohujerů (a zahraničních korporací) – a dle prognóz odborníků a ekonomů budou zdražovat i nadále.
EU úspěšně zbavuje členské státy motivace k rozvoji svou ultrasocialistickou (pseudo)ekonomikou či ekonomickou politikou založenou na odsávání peněz z národních států a jejich milostivém přerozdělování těm, co poslouchají a neremcají, Je to logické, pokud politika cukru (tedy dotací) a biče (výhrůžek, vydírání, pokut a sankcí) je uplatněna v plném rozsahu, každý ví, že “dotace” dostanou ti, kteří poslušně žmoulají čepici v hlubokém předklonu a jsou dostatečně eurofilní, korektní, multikulturní a ultrasocialističtí. Dotace nejenže totálně křiví trh, ale jsou především nástrojem moci a ovládání členských států.
Hlasování kvalifikovanou většinou v klíčovém (nadřazeném českému národnímu právu) orgánu EU, Radě EU, je také dalším zajímavým příkladem „nástrojů liberální demokracie“. Protože do toho, co si upečou Němci s Francouzi, menší státy už fakticky nemají šanci zasáhnout. Podle stávajících pravidel (Lisabonská smlouva) je nepřehlasují a pouze teoreticky jsou schopny dosáhnout tzv. blokační menšiny.
Cesta
Kvůli zmíněné Lisabonské smlouvě, kterou přes dramatický odpor prezidenta Klause naše předchozí parlamentní politické reprezentace servilně předaly značnou část naší samostatnosti a suverenity právě do nekompetentních rukou europapalášů je jasné: Bez fundamentální transformace EU (kterou Brusel nikdy nepřipustí) nemá Česká republika (a ani český národ) v tomto svazku šanci přežít. Jak z toho?
Zbavme se nekompetentního diktátu EU, zbavme se závislosti na milosti eurovrchnosti a jejích dotacích. Můžeme přijít jen o svá europouta, protože Českou republiku potřebuje ve skutečnosti EU víc než Česká republika Brusel. Jak se osvoboďit z této ničivé a ponižující koloniální pozice? Vrátit se do relativně svobodných časů – tedy nejen před Lisabonskou smlouvu, ale i před Maastricht a Schengen. Vrátit se k systému partnerství na principech EHS, spolupráce samostatných států v obchodní a ekonomické oblasti na základě vzájemné výhodných vztahů a zachování čtyř základních svobod pohybu: osob, zboží, služeb a kapitálu.
Nemusíme znovu objevit Ameriku. Máme v dosahu řadu existujících struktur, které je možné využít. Je zde V4, EFTA (Evropské sdružení volného obchodu), je zde Evropský hospodářský prostor (ekonomická aliance EU+EFTA) a především je zde možnost doladit dvoustranné vztahy hrstí bilaterálních smluv, namísto stovek tisíc stran evropské legislativy, která je záměrně neprůhledná a nepoužitelná, protože není nikoho, kdo by se v ní vyznal jako v celku.
Ono totiž jde o to nejzákladnější v historii národů: o svobodu, o skutečnou lidovládu (demokracii bez přívlastků liberální a pod.), o svébytnost. To vše nám dnes a denně berou za pomoci nevolených organizací, systémem nazývaným výsměšně „občanskou společností“. Výsměšně, neboť právě občan je v ní stavěn do pozice nesvéprávného hlupáka za kterého rozhodují samozvaní ideologové o tom, co je pro něj správné a co je „populismus“!
Pokud neodejdeme, je jistotou nevratný přesun moci a vlivu na tyto nevolené organizace, placené bůhví kým a bůhví odkud. Americký zákon FARA, stejně tak jako obdobný soubor maďarských zákonů, přezdívaný „Stop Soros“ totiž nejsou samoúčelnými umělými výtvory, nespadly z nebe, ale jsou výrazem vůle národů řídit si svoje věci podle výsledků demokratických voleb. To je pro EU momentálně ten největší problém a nebezpečí.
Strašidlo Czexitu (a jeho údajných “nedozírných důsledků”) je tedy jenom papírový drak se zuby již dávno zkaženými a vypadanými. A prodanými.
Pojďme do toho. Jak, když nám naši “demokraté” nechtějí povolit lidové hlasování k této životně důležité věci? Zbavit se jich. Nevolit je. Kteří to jsou, víme.
