Ivan David
22. 1. 2019
Jsem velmi znechucen diskusí k činu a osobě Jana Palacha. Vůbec mě nepřekvapuje, že si ho dnešní režim snaží přetvořit pro svoji potřebu a vytvořit z něj někoho kým nebyl. Analogicky se od starověku chovaly všechny režimy a nikdy tomu nebude jinak. Jen míra zneužití a deformace může být různá podle míry naléhavosti potřeb a vkusu a možností indoktrinace. Ony osobnosti si to zavinily samy, nemusely přece na sebe ničím upozornit. A tak ti, kteří se starají o nasměrování mínění či víry lidu škrtají a připisují, ať už jde o Jana Nepomuckého, Julia Fučíka nebo Václava Havla. Jejich nanebevzetí slouží režimům, které nezajímá pravda, ale vlastní mocenská pozice. Stejně se vyrábějí i obrazy ďáblů. Proti trapným úvahám o tom, kdo byl, a proč se upálil Jan Palach, bych rád postavil střízlivý pohled.
K předpokládatelné námitce, že k tomu nemohu nic říci, protože jsem ho osobně neznal a nevyšetřil, musím říci, že vždy pracujeme s tou mírou informací, kterou máme, a další “objektivní” informace mohou obraz upřesnit.
Trvám na tom, že vlastní smrt nebyla cílem Jana Palacha, ale sebeusmrcení tak drastickou a nepřehlédnutelnou formou měla být prostředkem k jiným cílům. Proto jeho jednání nenaplňuje definici sebevraždy, jednalo se zcela jednoznačně o sebeobětování, tedy ze subjektivního pohledu (a jiný není pro definici důležitý), o snahu prospět jiným. Námitky, že činem neprospěl, jsou irelevantní bez ohledu na to, zda jsou opodstatněné. Zúžení společenského prospěchu na účinnou akci namířenou proti někomu konkrétnímu, například na “společensky užitečný atentát”, jsou nesmyslné a jen svědčí o zúžené představě o prospěchu na čistě materiální věci. Sem nutně patří i sebevražední atentátníci volající Alláh akbar!”. Ovlivnění společenského vědomí má pro společnost význam bez ohledu na to, zda se shodneme na jeho prospěšnosti.
Hodnotím-li jednání Jana Palacha z hlediska psychiatra, má pro mne smysl jeho subjektivní pohled, jeho pohnutky a jeho hierarchie hodnot. Nezajímá mne hledisko blbců, pro které není důležité nic, čeho se nenažerou. Jednání je nutné hodnotit ve vztahu k prostředí rodinnému a všech komunit, které na něho mohly mít vliv, a s ohledem na osobnost, která je formována nejen prostředím, ale i geneticky.
Jan Palach dospíval a žil v přelomové době plné nadějí a obav. Byly u něho velmi silně rozvinuty vyšší city od soucitu s trpícími až po lásku k vlasti a lidství. Byl nepochybně velmi senzitivní a velmi ovlivnitelný vším, co vnímal. Tento pohled se zcela shoduje s hodnocením psychiatrů, kteří ho konsiliárně vyšetřovali, aniž by měli přístup k podrobnějším informacím o jeho dosavadním životě (“anamnéze”). Senzitivní lidé více trpí, ale také hlouběji prožívají radost. Senzitivita je štěstím i prokletím. Vyšší city jsou sice plodem výchovy k dobrému soužití mezi lidmi, ale někdy je snaha marná. Současný mnohem větší důraz na materiální potřeby a individuální uspokojení než na nekonfliktní život v komunitě s respektováním potřeb jiných, k rozvoji vyšších citů nepřispívá. Trpí-li komunita, trpí s ní všichni schopní soucítit. Je-li schopných soucítit příliš málo, je ohrožena komunita.
Srpnovou “internacionální pomocí” Jan Palach jako člověk senzitivní a cítící s národní komunitou trpět musel. Cítil svůj díl odpovědnosti za další vývoj. Zřejmě cítil větší díl spoluzodpovědnosti, o to větší, čím zřetelněji viděl, že se ho nedostává jiným. Rozhodovat se mohl jen podle svých znalostí a zkušeností. Ty byly v jeho věku nutně omezené. Kdyby se k sebeupálení nerozhodl, žil by dál s tíživým vědomím konfliktu mezi skutečností a svým ideálem. Pokud by byl emigroval, předpokládám, že by se vrátil, a dnes jako sedmdesátiletý vzdělaný, zkušený a citlivý muž by stál na straně těch, kterým záleží na přežití národní komunity a odmítl by myšlenku, že se máme rozplynout, promísit a zaniknout ve jménu potřeb globalistických sil.
