Kapitoly o českém národě – 1. Národ – výmysl, nebo skutečnost?

Avatar
Původní autoři
Profesor Mojmír Grygar
Mojmír Grygar
28. 2. 2019
Nesmějí se mluvit prázdná slova, nýbrž musí se pozorovat věc, která je slovy označena. (Platón)

1. Srovnáme-li definici národa, jakou prosazoval historik Dušan Třeštík v polistopadovém období, s pojetím této otázky, jak ji ve svých statích a zejména v knize Hledání dějin (rozhovory s Karlem Hvížďalou, 2018) vykládá právník Jiří Přibáň, můžeme rozdíl definovat pouze kvantitativně, nikoliv kvalitativně. Stručně řečeno, Třeštík zastává drsné pojetí (hard), Přibáň mírnější (soft). Přibáň, profesor práva, se nedopouští takových demagogických zkratů, jaké používá Třeštík, dostane-li se do polemické euforie.


V polemice s autorem Slovanských starožitností Luborem Niederlem, který předpokládal, že základními znaky Slovanstva jsou „znaky tělesné a znaky jazykové“, Třeštík neváhal spojit tuto charakteristiku starých Slovanů s výzkumy rasových příznaků osvětimských vězňů, jež prováděl doktor Mengele; ve světle takové argumentace může být každá zmínka o rasách prohlášena za nebezpečnou a nepřípustnou. Připomíná to incident, který vyvolala studie o rasách napsaná v roce 1995 pro OSN Claudem Lévi-Straussem. Proti světově uznávanému etnologovi vystoupili oponenti, kteří své názory nevyvozovali z vědeckých výzkumů, ale z ideologického stanoviska – vadilo jim, že vůbec připouštěl rozdílnost, tedy nerovnost ras. Odpověděl, že problém nerovnosti ras nelze vyřešit tím, že jej popřeme; základní otázkou je vysoká rozmanitost kultur, jež výrazně převyšuje počet ras.
Politologové, historici, filosofové vycházející z postmoderního matení pojmů (Třeštík, Bělohradský, Přibáň, Hvížďala) nebo ze starších konzervativních teorií katolické provenience (Patočka, Pithart, Halík, Putna) brojí proti národu jaké jednomu ze základních rozlišovacích společenských útvarů, který od dob, kdy se třetí stav začal dovolávat svých práv proti starému režimu korunovaných vládců a privilegované rasově definované aristokracii, začal hrát stále významnější roli. Skutečnost, že pojem národa zdiskreditovaly násilnické, selektivní, antihumanistické režimy, není důvod k tomu zaujmout k němu negativní vztah, prohlásit jej za nebezpečnou fatu morganu, která je v rozporu s moderní občanskou společností. Pokud se kritika pojmu národ vztahuje k tomu, že nejde o fenomén nadčasový, věčný, daný boží vůlí, ale o jev vznikající za určitých podmínek a měnící se v závislosti na nich, není důvod k polemice. Základní otázkou však je, zda je národ umělé, vymyšlené společenství, nebo zda má přirozený základ, bez něhož by jeho reprezentanti nemohli vytvářet národní ideologii, program, mýtus. Max Weber, který se mýlil, když záruku velkorysých společenskch reforem viděl v silných charismatických osobnostech, nepovažoval národ za společenství dané přírodním vývojem, ale byl přesvědčen o tom, že národ je objektivní skutečnost, kterou si jeho příslušníci uvědmují; představu, že přesvědčení vytváří národ, odmítal.

2. Pro Třeštíka a autory podobného typu národ nevniká přirozenou cestou, vývojem jazykových, rasových a dalších historicky a místně podmíněných prvků, nýbrž je vymýšlen vzdělanci, politiky, spisovateli, kněžími – není to tedyfenomén, věc poznatelná smysly, ale neumén, kategorie duchovního, intelektuálního nebo intutivního poznání. „Národ jako takový neexistuje, není totožný s obyvatelstvem, nesídlí v krvi a jazyku, ale v hlavách.“ Svět podle Třeštíka je nepoznatelný, nevidíme jej, jaký je, nýbrž jej vnímáme prizmatem kultury „obrovským a mnohotvárným souborem reprezentací světa… Společenská fakta jsou reprezentována kulturními symboly a zároveň jsou jimi vytvářena.“ (Třeštík,Češi a dějiny v postmoderním očistci, strana 195, 199–200) Převedeme-li tuto slovní konstrukci do jednoduché rovnice, dospějeme k závěru, že kultura (A) tím, že společenská fakta (B) reprezentuje, současně si je sama vytváří. Ve společenských vědách však neplatí, že společenská fakta (B) vytváří pozorovatel (A) tím, že do nich promítá své vlastní postoje a zájmy. Postmoderní ideolog se hrubě mýlí, přenáší-li zákonitosti kvantové fyziky do oblasti společenských věd. Kvantová teorie zkoumá smysly nepostižitelné projevy hmoty, tedy něco, co nemůžeme oddělit od pozorovatele, jenž svá pozorování vyjadřuje prostřednictvím jazyka matematiky. Naproti tomu předmět historikova výzkumu má objektivní základ: události, které se snažíme popsat, uvést do souvislostí a hodnotit, se skutečně staly, proto má badatel možnost kriticky posuzovat různé způsoby reprezentace a výkladu těchto faktů. Historikové inspirovaní víceznačností kvantové fyziky rozkolísali pojem dějin do té míry, že historická fakta považují za chaotické, nepostižitelné, nepředvídatelné chiméry. Postmodernisté mluví o mýtech, imaginárních představách, historikovým úkolem je nahrazování jednoho mýtu jiným, přizpůsobeným aktuálním požadavkům své doby a prostředí. 3. Pojetí dějin jako domény Fortuny, bohyně náhody, nepadá s nebe, je výrazem zájmu určité společenské poptávky. Vystavit pojem národnosti, jazyka a kulturních zvláštností pochybám a kritice vyhovuje mocenským skupinám prosazujícím globalizaci jako proces sjednocování, unifikaci národů podle jednoho závazného hospodářského a politického modelu. O tom, jak je tento program vratký a nesnadno uskutečnitelný, svědčí překvapivý obrat probíhající v samém ohnisku globalizačního úsilí: president Trump začíná chránit americké ekonomické zájmy před vyspělou zahraniční konkurencí; v jeho rétorice se dokonce objevuje pojem národní hospodářství, kterému Marx již před sto padesáti lety předvídal nevalný úspěch.

Poznávání dějinných událostí je složitý proces, má několik rovin. Na té nejnižší, ale také nejméně dotčenou reprezentacemi, jsou fakta, která objevují archeologové a odborníci v oblasti pohřebních kultů, numismatiky, materiální kultury, architektury. (Zachovala-li se v hrobě svaté Ludmily rouška orientálního původu nebo octla-li se v pokladnici katedrály v Remeši kniha staroslověnského původu, jež se stala součástí inauguračního ceremoniálu francouzských králů, jsou to fakta vyvolávající řadu otázek. Hledání souvislostí faktů a událostí a ruku v ruce s tím dešifrování a hodnocení orálních a písmených památek posouvá historikovo poznání do vyšší roviny poznání, jehož vyvrcholením je souhrný výklad událostí. Historikové jsou samozřejmě konfrontováni s potížemi svého řemesla, ale kdo dějiny prohlásí za nepoznatelné, předem si vystavuje právo zůstávat v rovině subjektivního výkladu. Kritériem osobních názorů je jejich aktuální potřeba a smysl. Tím se historie přesouvá z oblasti vědy do oblasti ideologie.

4. Třeštíkův sloh charakterizují razantní výroky, které přebírá z jazyka sarkastické polemiky a propagace, ale které se v odborné diskuzi vyjímají jako pěst na oko. Například:

„Slovo národ je poněkud neslušné, nevhodné do dobré společnosti.“ (172) „Obhájce národních zájmů je primitivní východní nacionalista, čecháček, český knedlík a bůhvíco ještě horšího. (176) „Moderní myšlení podléhalo do velké míry zvláštní a zhoubné iluzi tatíčka Platóna, že pojmy, které si vytvořilo jakožto berličky, nutně falešné,… reálně existují.“ (201) „Sotva kde jinde napsal někdo tak bezostyšně, přímočaře a prostoduše nacionalistický spis jako malý český zeman (Dalimil) z počátku14. století.“ (209) „Dalimil je prototypem ‘věrného Čecha’, místo aby byl prototypem čecháčkovství.“ (213) „Jungmann nebo Palacký by sice byli Vodičkovou vulgaritou (jde o sapéra, Švejkova přítele, zavilého napřítele Maďarů) zhnuseni, a odmítali by byť jen pomyslet na to, že toto je jeden z důsledků vznešené ideje, jíž obětovali své životy.“ (215) V těchto i mnoha dalších výrocích autor provádí aktualizaci historických motivů a témat, která je v rozporu s elementárním smyslem pro dějinná fakta a jejich souvislosti. Je to ostatně zcela v duchu jeho pojetí dějin jako vytváření mýtů, kdy jednu smyšlenku nahrazuje druhá, třetí, pátá. Například fakt, že kníže Václav odmítl nabídku krále Jindřicha I., který chtěl české země začlenit do svazku německých knížectví, Třeštík pohotově promítnul do daleké budoucnosti: „Nabídka samozřejmě znamenala, že by se Čechy staly součástí pozdější německé říše, domyšleno dál, mluvili bychom dnes německy (!), byli bychom táhli s Hitlerem naMoskvu…“ Autor nebere v úvahu, že jazyk není něco vnějšího, povrchního, co lidé snadno odhodí, proto výměnu češtiny za němčinu vysvětluje jako logický důsledek změny státního postavení Čechů. K takové výměně jazyka může docházet jen v panských kruzích, v omezeném okruhu knížecí družiny, ale ne v lidových vrstvách, které jazyk vnímají jako nejdůležitější a přirozený příznak své existence. Představa německých Čechů, jak pochodují na Moskvu, je již zcela mimo zdravý rozum.

5. Přibáň jako právník a historik, podobně jako vzdělanci uhranutí postmoderním idealismem, popírá existenci a poznatelnost skutečnosti. Projevuje se to tím, že od dějin oddělen jakoby matným sklem; vystačí si zjišťováním představ lidí o minulých i přítomných událostí a zručnými kombinacemi písemných reprezentací historických jevů a procesů, které se odehrávají zcela mimo obzor sečtělého právníka–historika. Za základní kameny dějin považuje právní akty, listiny, buly. Neklade si otázku, jak tyto značně odtažité a formálně co nejdůsledněji uspořádané normy odpovídají životní praxi lidí, jak vyjadřují vzájemné vztahy konkrétních lidských vztahů a jaká míra vůle, a především čí vůle, se v nich projevuje. Oprávněně vyzvedává význam středověkého dokumentu Magna Charta libertatum (1215), ale nevěnuje pozornost tomu, do jaké míry se převratné myšlenky Charty uplatňovaly v praxi. Sledujeme-li anglické dějiny, nemůžeme tvrdit, že se pozitivně liší od politických poměrů na evropském kontinentu. O tom, jak radikálně královská moc Chartu porušovala, svědčí Cromwellovo povstání, které vypuklo po čtyřech stech letech od jejího vzniku. Existence Charty ani v nejmenšm neoslabila agresivitu Angličanů při dobývání světa, kdy se dopouštěli zvěrstev, o nichž se už dnes raději nemluví. V domě oběšencově o provaze mlč.

Přibáňovu představu o zásadním významu právních listin a myšlenek, jimiž si různé společenské třídy zdůvodňovaly své mocenské a materiální zájmy, snad nejpregnantněji vyjadřuje následující výrok: „Radikalismus a fanatismus nejsou ani tak důsledkem rostoucích společenských nerovností, ale mnohem víc neschopností mocných vládnout tak, aby vyrovnávali různé a často protichůdné a konfliktní zájmy jednotlivých skupin obyvatelsta, a tím si zajistili schopnost reprezentovat celek společnosti jako první podmínku legitimního vládnutí.“ (Hledání dějin, 66) Z těchto slov vyplývá, že příčinou třídních bojů, revolucí a válek nejsou ani tak reálné společenské rozpory, protikladné zájmy vládnoucích a ovládaných, jako neschopnosti vládců najít správná opatření, především zákony, které by odstranily příčiny nepokojenosti. Těžko říct, zda je tento názor víc ukázkou sebeklamu, který společenskou realitu činí závislou na tom, jak si ji lidé vykládají a snaží se ovládnout, nebo zda nejde o neschopnost brát ji vůbec v úvahu. Není to jen bonmot, řekneme-li, že myšlenky Marxova Komunistického manifestulépe pochopíme (nezávisle na tom, zda s nimi souhlasíme, nebo ne), přečteme-li si Engelsovu knihu Postavení dělnické třídy v Anglii. Jedním ze základních klíčů k pochopení dějin je otázka moci. Kdo nebere v úvahu vztah mezi vládnoucími a ovládanými, vztah, který průběhem času nabývá nejrůznějších forem, projevuje se na nejrůznějších úrovních společenských seskupení a vyznačuje se různou mírou napětí, může právě tyto hybné síly dějin přehlížet, považovat je za nahodilé, nepoznatelné, chaotické. Mínění, kterými si lidé uvědomují svou situaci, bývá určováno zájmy a vůli vládnoucí vrstvy propadnout iluzi, že jde o druhořadé aspekty dějin. Není nesnadné pochopit, že privilegovaní se svých majetků a výhod nikdy nevzdávají dobrovolně. Důležitou okolností je také to, že tou měrou, jakou je většina zbavena možnosti se domáhat svých práv, má vládnoucí vrstva větší nebo menší monopol předkládat své vlastní zájmy za zájmy obecné, přirozené nebo posvěcené vyšší mocí.