KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Takzvaný Vítězný únor

Myšlenka, že lze uspořádat obecné věci na základě všeobecné rovnosti, je sebezáhubná. Jednak je hned na počátku postavena na tom, že do té doby majetnější nebo výhodami obdařená část společnosti bude o své majetky a výhody připravena a bude to zákonitě pociťovat jako křivdu, takže s její loajalitou vůči novému režimu nelze počítat. Musí tedy nutně nastat represe, která tuto enklávu označí za nepřítele a vytěsní mimo majoritu.

A i ten zbytek, zdánlivě homogenní „revoluční masy“, abychom užili historický termín, se začne relativně velmi rychle diverzifikovat. Teoretikové utopických společností totiž nikdy nepočítají s tím, že jsou ty společnosti tvořeny lidmi, a nikoli stroji. A že ti lidé mají své vlastnosti, nectnosti, závisti, aspirace, iluze. A že mnohé z nich jsou směřovány nikoli k nadšené spoluúčasti na budování spravedlivého řádu rovnosti a bratrství, nýbrž k vydatnějšímu uspokojení potřeb ryze materiálních.

Na tom prvním mezníku – když si komunismus vytváří hned při svém zrodu mocnou kastu protivníků na život a na smrt – počíná zánik komunismu, který je pak pozvolna dokonán pochopitelnou snahou obyvatel o lepší bydlo. Tedy po návratu do času nerovnosti, kdy kvalita bydla má být výsledkem schopností a píle. Občan komunismu prostě necítí motivaci k píli a usilovnosti v ideální představě, že se budou dobře mít všichni, nýbrž v doufání, že se bude mít dobře on sám. Utopisté ignorují přirozený lidský egocentrismus. Proto jejich režimy nemívají dlouhé trvání, a to ani když jsou udržovány krví a strachem.

To jsou obecné pravdy. Co z nich plyne pro naše výročí? Uslyšíme ze všech hlásných trub fráze o demokracii, která dostala v tom roce 1948 na frak, o tyranii, kterou zde zavedli čeští komunisté pod vedením těch sovětských, o žalářích a šibenicích let následujících. A také o tom, jak se někteří z těch, kdo stavěli (či aspoň oslavovali) šibenice, o chlup později, v 60. letech, polepšili a stali se z nich pravověrní demokraté, než je staří konzervativní komunisté zase vyhnali od možnosti „dělat tu demokracii“. Uslyšíme spoustu pohádek, tak jako každý rok. Jenomže pohádky mají být vyprávěny pro poučení. Jaké poučení plyne z těchto?

Poučení první: V únoru 1948 nezanikla demokracie, protože tu od konce roku 1938 de facto žádná nebyla. Skončila sice německá okupace, ale nastaly časy naoktrojované omezené plurality, kdy jedni rozhodovali o druhých, zda se smějí podílet na správě věcí veřejných. Národní fronta připustila k moci jen omezený okruh stran, které byly svolné sloužit Moskvě. Ty ostatní (národní demokraty, agrárníky atd.) zakázali. To není žádná demokracie, to je předehra k totalitě. To, že skončila, bylo zákonité, protože podlost tzv. demokratických politiků, kteří po válce jiné demokraty nepustili do svobodného politického ringu, se smísila s jejich neschopností a vedla k jejich demisi. Spoléhání na Beneše bylo naivní. Beneš byl nemocný člověk bez vůle, navíc od roku 1943 plně v moci Stalina. V únoru 1948 prostě přešla jedna fáze komunistického vývoje v druhou, důslednější.

Poučení druhé: V osmašedesátém se nenarodili z někdejších stalinistů noví demokraté. To jen ochabla represivní moc stávající věrchušky a mnozí ucítili příležitost. Všimněte si: oni ti „demokraté“ přece nešli proti podstatě utopického komunismu, oni jej chtěli „vylepšovat“ – tedy zachovat a vést jej. V tom bylo to vylepšení: že jedni vystřídají v týchž židlích ty předchozí. Jakou při tom užívali rétoriku, je druhotné. Rozhodně však opět nešlo o žádnou demokracii, nýbrž další, možná tedy třetí fázi komunismu. Ona ta fáze ale přišla i bez těchto „demokratů“. Sice prohráli svůj boj a na svých místech zůstali ti předešlí, ale společnost už se nenávratně měnila. Zmizela motivace ideou a zvítězila motivace movitými statky. A protože z komunistických struktur se mezitím staly byrokratické instituce, dala se komunistická rétorika dobře využívat – ne však už k budování beztřídní společnosti, nýbrž k budování individuálních kariér a bydel zručných a méně skrupulózních jednotlivců.

To ovšem už žádný komunismus nebyl. Ten skončil, coby iluze, někde pod pásy ruských tanků v srpnu 1968. Tohle byl státní kapitalismus jak vyšitý, který se například od toho francouzského lišil jen tím, že stát vlastnil naprosto všechno a politici používali trochu jiné fráze. Ekonomická výkonnost režimu na přelomu 60. a 70. let byla srovnatelná s většinou západní Evropy, demokracie nedemokracie. A o nic jiného přece nikdy nešlo: o ekonomickou výkonnost, která poskytuje statky na rozdávání. Komu a za jakých podmínek, to už je to jediné, v čem se ten či onen režim od sebe odlišují.

Proto nepodléhejme bučení tlampačů o slavných vítězích a neslavných poražených, či naopak. Podstata nikdy netkví v idejích, nýbrž v zájmech.