 |
| Bojovnice YPG |
V Íránu toho mnoho nového není. “Jen” stále stejné zprávy o zatýkání, popravách… nejen Kurdů. V Turecku se také zatýká. Blíží se komunální volby, tak si Erdogan čistí dvorek. Denně se zatýkají desítky aktivistů zejména opoziční prokurdské strany HDP. I kandidátů do obecních zastupitelstev – včetně žen. Ba dokonce mám pocit, když pročítám “svodku zatýkání”, že hlavně žen, a to i ve vysokém stupni těhotenství. Statečnost kurdských žen je pověstná a jak říká vrchní velitelka Ženských obranných jednotek YPJ, působících v syrské Rojavě, Nesrin Abdullahová: „Bojujeme za svou důstojnost i za svou vlast“. V tureckém Kurdistánu jsou ženy hojně zastoupeny i v městských samosprávách. A ženská emancipace, to jde přímo proti islamizaci Turecka.
Turecké komunální volby, to bude smutný příběh. Nejen kvůli tomu, co se tam bude dít, ale i z hlediska toho, jak bude Evropa okázale ignorovat všechna porušení pravidel svobodných a demokratických voleb.
Ženské jednotky YPJ se v oblasti Déir es Zor spolu se Syrskými demokratickými silami (SDF) účastní i dobývání posledních kilometrů čtverečních od ISIL. Na serveru Syrialiveuamap, který monitoruje všechny boje v Sýrii, jsou k 31. lednu zaznamenány dvě téměř se překrývající události. Osvobozenecké boje SDF proti ISIL a “šarvátky” mezi spojenci – tedy Syřany a Íránci téměř v tom samém místě. Na východě oblasti Déir es Zor. Když se informace o střetech vládních vojsk a Íránců objevily poprvé, řada lidí je považovala za “fake news”. Teď už je to tam pravidelně. Z hlediska Kurdů je těžké říct, co to znamená. Ale příliš velká íránská přítomnost v oblasti by pro ně přínosem určitě nebyla. ISIL je skoro poražen, nastává boj o kořist?
Sýrie je nebohá země. Jeden agresor je právě téměř poražen. Více než měsíc poté, co jeho “porážku” oznámily Spojené státy – a další už netrpělivě přešlapuje na severní hranici – Erdoganovo Turecko. Turci přesunuli k hranicím těžké zbraně, vojáky, polní nemocnice. Už téměř dva měsíce vykřikuje Erdogan, jak zlikviduje teroristy v Sýrii, kterými rozhodně nemyslí ISIL ani další islamisty. Ti “umírnění” jsou naopak jeho oficiální spojenci. ISIL pak neoficiální. Do severní Sýrie ale přicházejí i posily od anti-ISIL koalice. Trump se dostává pod stále větší tlak, aby nestahoval vojáky ze Sýrie, protože je jasné, co nastane potom. Jednak je zde nečitelný ruský postoj s “bezpečnostní zónou” podél hranice s Kurdy spravovaným územím. Pak je zde postup podle smlouvy z Adany, kterou Sýrie a Turecko uzavřely v roce 1998, a která v podstatě znamená jen společný postup proti Kurdské straně pracujících (PKK). Oboje vytváří nejistotu. Turecko totiž nerozlišuje PKK a kurdské milice Lidové obranné jednotky (YPG), které osvobodily od ISIL třetinu Sýrie. Nikdo za této situace neví, kdy začnou padat z tureckých letadel bomby na Kobání – město hrdinu, které vzdorovalo a obrátilo postup ISIL v ústup.
Smlouva z Adany a z Kurdů budou Turci
O smlouvě z Adany jako o velké zradě na Kurdech mluví v rozhovoru pro televizní stanici Stérk TV Cemil Bayik, spolupředseda Spolku kurdských komun KCK. Jde o organizaci, která zastřešuje kurdské politické strany (PKK, PYD, PCDK), vycházející z myšlenky konfederalismu Abdullaha Öcalana. Říká v něm, že smlouvou z Adany byl do Sýrie zavlečen mezinárodní komplot. Podle této smlouvy mají Sýrie a Turecko úzce spolupracovat – na zničení PKK. Její uvedení do praxe po 20 letech by prohloubilo ohrožení obyvatel Sýrie, Rojavy a severního Kurdistánu. “Erdogan mluví naprosto otevřeně o tom, že napadne tyto oblasti. Za všemi problémy je Turecko. Chce obsadit Rojavu i jižní Kurdistán. Má být obnoven národní pakt Misak i-Milli* v celém jeho rozsahu. Všichni obyvatelé těchto území se mají stát Turky. To je Erdoganova politika,” varuje v televizním rozhovoru Bayik. Možná chce Rusko nasměrovat Erdogana k jihu, aby nepřemýšlel o tom, jak chce připojit k Turecku oblasti na sever od Černého moře, což také vyhlašuje naprosto otevřeně. A lze se obávat, že on, na rozdíl od západních politiků, myslí své předvolební sliby vážně. A žije tam spousta muslimů…
Turecko čeká na signál
Cemil Bayik také zcela jasně říká, že Turecko jen čeká na signál z Ruska nebo od USA, kdy a co si může dovolit. Je to jen na těchto velmocích, na nikom jiném.
Ruský postoj, stejně jako rozmary amerického prezidenta Trumpa, jsou nevyzpytatelné. Ostatně Trumpa už to v Sýrii i v Afghánistánu přestalo bavit a jde si hrát na demokracii do Venezuely. Je tam prý víc ropy.
Na webu RT Deutsch je rozsáhlý rozhovor s tureckým generálem ve výslužbě Fahrim Erenelem, kde kromě vágních slibů ohledně tureckých džhádistických spojenců v Idlíbu doslova říká, že kooperace Asada a syrských Kurdů nepovede nikam, jako nevedla nikdy v minulosti, protože nakonec vždy zasáhly Spojené státy. “Až bude v příští fázi reorganizace navržena nová syrská ústava, bude také jasnější, jakou budoucnost budou mít teroristické organizace v Sýrii. Turecko, Rusko a Írán se shodují na tom, že by měla být respektována státní celistvost Sýrie. Zdá se, že Damašek má podobný postoj, ale nedávno naznačil, že je připraven na kompromisy. Navrhl některá kulturní a občanská práva.”, řekl Erenel. Tím je myšleno, že Asad a Kurdové vedou jednání, která by snad mohla narušit územní celistvost Sýrie, kdežto “bezpečnostní zóna” 30 km do vnitrozemí Sýrie pod správou Turecka, jakýsi Afrín II, by ji zřejmě nenarušila.
Trump se ostatně snaží zatáhnout do vytváření bezpečnostní či nárazníkové zóny i Evropu, jmenovitě Francii, Německo a Británii. Chce přimět tyto země, aby vyslaly vojáky k jejímu vytvoření. Ani se nemusíme ptát, co na to Rusko a tedy i Asad.
Zapojí se do vyhlazení Kurdů NATO?
V pátek 1. 2. 2019 zveřejnil britský deník The Guardian zajímavou analýzu s názvem “Kurdští spojenci USA jsou vystaveni riziku vyhlazení”. Jeho autor David Graeber už mnohokrát přesně popsal situaci nejen v Sýrii. I s příčinami, které se pro mnohé nečtou dobře. On totiž jde ke kořenům problému a popisuje, jak jednoduše by se mu dalo zabránit. Tentokrát si vzal do hledáčku NATO.
Článek začíná slovy: “Autonomní kurdský region Rojava na severovýchodě Sýrie, který zahrnuje Kobání, čelí invazi. Armáda NATO se shromažďuje na hranicích, třídí a seřazuje všechny ohromující palebné zbraně a špičkové vybavení, které mohou nasadit pouze ty nejmodernější vojenské síly. Vrchní velitel těchto sil říká, že chce vrátit Rojavu jejím “oprávněným vlastníkům”, kteří podle něj jsou Arabové, ne Kurdové.” Dále Graeber zmiňuje, že loni na jaře stejný vrchní velitel vydal podobné prohlášení ohledně Afrínu, a následně jeho armáda, vyzbrojená německými tanky, britskými bitevními vrtulníky a podporovaná islamistickými pomocnými silami, provincii dobyla. Nejméně 100 tisíc Kurdů muselo opustit své domovy, zbytek je vystaven loupení, vraždám, únosům, mučení a znásilňování. Tento teror trvá dosud a vrchní velitel armády NATO prohlašuje, že stejný pořádek chce zavést v Rojavě. Graeber pokračuje: “Hovořím samozřejmě o prezidentovi Recepu Tayyipovi Erdoğanovi, který je stále skutečným diktátorem Turecka. Je však důležité zdůraznit, že to jsou síly NATO. To znamená nejen, že jsou jim dodávány nejmodernější zbraně; to také znamená, že tyto zbraně jsou udržovány v chodu ostatními členy NATO. Stíhačky, vrtulníky, dokonce i turecké německé tanky – všechny se v bojových podmínkách velmi opotřebovávají. Lidé, kteří je kontrolují, udržují, opravují a nabízejí náhradní díly, jsou vlastně kontraktory, kteří pracují pro americké, britské, německé nebo italské firmy. Jejich přítomnost je rozhodující, protože to je turecká vojenská výhoda nad jednotkami Lidových obranných sil (YPG) a Ženskými obrannými sílami (YPJ) v severní Sýrii, obránci Kobání, které Turecko slibovalo zničit. Turecko je na nich zcela závislé.”
Dále autor v článku píše, že na žádost Turecka nejsou Kurdům dodávány zbraně, které by jim samotným zajistily obranu před tureckými útoky. Přestože jsou americkými spojenci v boji proti ISIL, kdežto Turecko proti islámskému státu nikdy nebojovalo. Turecká armáda prý za moc nestojí, píše Graeber – spousta vojáků a důstojníků padla za obě čistkám po nezdařeném pokusu o puč. Řadoví vojáci jsou nezkušení branci, kdežto bojovníci YPG jsou doslova ostřílení veteráni. Pokud by měli zbraně srovnatelné s tureckou armádou, síly by byly rozloženy úplně jinak.
Takhle stažení amerických vojsk ze severní Sýrie znamená, že Kurdové budou vystaveni Turecku na milost a nemilost. Bezmocní proti zbraním, které Turecku dodaly samotné Spojené státy.
Graeber zmiňuje ještě jedno velké pokrytectví: “Západní sdělovací prostředky zpravidla považují Turecko za nějaký zvláštní darebácký stát, jehož periodické výbuchy násilí zaměřené na kurdské civilisty – bombardování a ničení vlastních jihovýchodních měst v roce 2015, hlášené etnické čistky v Afrínu a letecké útoky na vesnice v Iráku – musí být tolerovány, aby nepřešlo na stranu nepřátel jako je Írán nebo Rusko.“
Nakonec Graeber nabízí alternativu. Tou je odvolání de facto embarga NATO na dodávky zbraní silám, které bojující proti ISIL. Dodávky zbraní, které by jim umožnily ubránit se samy. Je to dále bezletová zóna nad severní Sýrií, nejlépe pod záštitou OSN. Uskutečněná silami USA, Francie a třeba i Ruska. To by společně zaručilo YPG, že se bude bránit Turecku adekvátními prostředky. A že definitivně skončí šílený thriller, v němž desetitisíce lidí na hranicích s Tureckem jen čekají, kdy začne vyhlazovací válka.
*Vysvětlivka: Národní pakt Misaki-Mili je soubor šesti rozhodnutí parlamentu Osmanské říše, kterou odmítl podmínky mírové smlouvy ze Sevrés, jíž skončila 1. světová válka proti Turecku. Podle ní měly být od Osmanské říše odděleny všechna území, na nichž žily jiné národy, které Osmané v průběhu staletí okupovali. Podle ní měla být Osmanské říši odebrána i celá dnešní Sýrie. Smlouva nevstoupila v platnost kvůli vojenskému puči Mustafy Kemala, který založil dnešní Turecko. Nahradila ji smlouva z Lausanne, která Turecku odebrala mnohem méně území. Dnešní Sýrii si podle ní vzala pod protektorát Francie.
Jana Kunšteková
