Jaroslav Tichý
23. 2. 2019
Procesy v mezinárodní politice se neustále zrychlují, dochází k velkým změnám, další velké změny lze rozumně předpokládat. Avizované je překreslování mapy zemí v Evropě a zřejmě i na některých jiných místech ve světě. Položme si v této souvislosti otázku, zda správně vyhodnocujeme naše bezpečnostní rizika či spíše hrozby, zda a jak na ně reaguje naše vláda. Co tedy fakticky dělá pro zvýšení naší bezpečnosti. Předem si uvědomme, že naše umístění v žebříčku bezpečných zemí je záležitostí mezinárodní politiky a zčásti i shody okolností, nikoliv však práce naší vlády. Ta si může dělat nanejvýš zásluhy o nízké mzdy, platy a důchody u nás, což by ale paradoxně měl být jeden z faktorů, který zatím brzdil příliv migrantů do naší vlasti. Nejsem odborníkem na otázky bezpečnosti a ani to nepředstírám. Přesto mi ale dovolte následující zamyšlení.
Nejprve se podívejme na to, co je oficiálně u nás vyhodnocováno jako hrozba pro naši bezpečnost a co nikoliv, ač by vyhodnocováno být nejen mělo, nýbrž vláda by měla činit i konkrétní kroky k jeho minimalizaci. Nebudu se zabývat záležitostmi typu Huawei, kde již i v USA otevřeně začínají hovořit o tom, že jde čistě o konkurenční boj, o nic jiného. Jen to k nám ještě „nedorazilo“. A my, jak známo, jsme rádi „papežštější nežli sám papež“, jak se odedávna u nás říká a jak to platí setrvale až dodneška. A „raději se mýlíme s USA, než bychom zapojili vlastní rozum….“. V důsledku toho budeme na mezinárodní scéně za „hloupé Honzy“, jenže jsme v tom nepoučitelní. Lze jen litovat, že v době našich značně skomírajících sportovních úspěchů na mezinárodním kolbišti nebyl dosud řitní alpinismus zařazen na program Olympijských her. Medaile by nás jistě neminula. Je to u nás sázka na jistotu!
Takže ta bezpečnostní rizika tvrzená:
1/ blíže nespecifikované „ruské nebezpečí“, ačkoliv Rusové dodnes neudělali krok vpřed ze svého území, zatímco jejich území je obestavěno vojenskými základnami USA, příp. pak NATO. No, ruské „rozpínavosti“ bráníme již na jejich hraniční čáře, kde je „zadržujeme“ dokonce i s přispěním českého kontingentu, ač oni nikam jít nechtějí, tak to až tak hrozné nebude. To skutečné nebezpečí spočívá v daném případě v něčem zcela jiném, ale nepředbíhejme;
2/ čínská ekonomická a vlivová expanze do Evropy. Tady je to složitější, Čína je dnes globalistický stát a jako takový bude podporována světovými globalisty. Tací jsou i mnozí v Bruselu. To nevidí ale rádi neconi v USA. Takže v tomto případě dochází k jinému vztahu. A souboj mezi přívrženci obou stran probíhá i v ČR. V daném případě ale nepomáháme ani americkým neoconům „zadržovat“ Čínu na její hranici a stejně tak Číně „zadržovat USA na jeho území. Mimochodem, to bychom měli zhruba 70 let zpoždění. Již dávno mají totiž své vojenské základny po celém světě. Říkám ale jasně, že nahrazovat německou montovnu u nás za čínskou montovnu nepovažuji za řešení. Takto se na nohy nepostavíme.
A nyní ta bezpečnostní rizika skutečná:
1/ požadavek A. Merkelové na odevzdání suverenity členských zemí EU (a tedy i ČR) do Bruselu, což znamená i likvidaci našeho státu a převod našeho území vč. občanů pod nadnárodní nadvládu Nového světového řádu (NWO). A protože je známo, že takto připravovaná 4. říše se má následně změnit v Evropský islámský chálifát, je zřejmé, že toto je naše prvořadé ohrožení. Tady již nehovoříme o nějaké latentní hrozbě, tady hovoříme o zcela konkrétním ohrožení naší země a našeho národa, jazyka atd., které bylo již nastoleno;
2/ Bruselem chystaná islamizace Evropy a tedy i naší země, a to vč. přílivu teroristů pod pláštíkem migrantů. A pokud ještě někdo hovoří o uprchlících, má nepochybně na mysli právě takové teroristy, kteří uprchli ze Sýrie či Iráku po prohrané válce do Evropy.
3/ nebezpečí našeho zatažení jako člena NATO do setrvale připravované války s Ruskem, kdy v případě zřízení základen či instalace raket či radarů nebo velitelských stanovišť NATO či USA na našem území se logicky staneme terčem odvetné ruské palby. Toto nebezpečí se zásadně zvýšilo vypovězením smlouvy INF ze strany USA, na což reagovaly velmi nervózně a odmítavě vlády západoevropských členských zemí (NATO a EU). Mají na svých územích vesměs vojenské základny USA či NATO a vědí, co je v případě rozpoutání války s Ruskem čeká.
Pokud jde o nás, zatím vše působí dojmem, že se snad o ty základny a o naše existenční ohrožení hodláme přetahovat se zeměmi jako je Německo, Francie či Itálie. Nemusíme, rády nám je přenechají, jen když se takto zbaví sami alespoň svého bezprostředního ohrožení. Nechci předbíhat či strašit, ale nyní máme v USA na jednání politiky, kteří rozhodně „slibem neurazí“.
Naše vláda a parlament by se tedy měly zabývat především nebezpečími reálnými, nikoliv debatami o vytvářených zástupných problémech, čímž tak odvádějí pozornost od našeho skutečného ohrožení. Měly by si se znalostí věci vytvořit i žebříček priorit při jejich řešení a postupovat přitom konzistentně. Sám přitom připouštím, že v žebříčku těch reálných nebezpečí se mohou nebezpečí uvedená v bodech 2. a 3. v souvislosti s vývojem ve svém pořadí změnit.
O těchto skutečných nebezpečích mají povinnost informovat i naše občany, což zásadně nedělají, stejně tak je neřeší, naopak je bagatelizují či zcela popírají.
A občané jako voliči v blížících se eurovolbách?
No, ti by měli požadovat po kandidátech jasná vyjádření, jak chtějí tyto problémy v EU řešit, jak tam chtějí hájit naše národní zájmy. (To se týká ale i potřeby zlepšení podmínek našeho fungování v EU, bez kterého nelze u nás doma zavádět pozitivní změny v ekonomické a návazně i v sociální sféře). A podle toho je třeba z kandidátů vybírat a volit.
A pro ty občany, kteří chtějí být naopak těmi „Evropany“, ač o ně Západ nestojí, mám jedinou otázku. Čím budou poté, až bude podle plánu globalistů 4. říše přeměněna v Evropský islámský chálifát?
Snad „poturčenci horší Turka“, jak se též u nás odedávna říkalo?
