Republika asistentů

Avatar
Původní autoři

Jiří Jírovec
25. 2. 2019
Čím výše politik sedí, tím pečlivěji je izolován od těch dole. Proto existují ochranky, automobily se zabarvenými neprůstřelnými skly, bezpečné trasy se zavařenými dekly kanálů, alternativní únikové cesty, tiskové konference s vybranými novináři i otázkami a třeba jízda v koloně dvou nachlup stejných vozidel, aby se nevědělo, ve které ten který papaláš jede. Trumpovi do Helsinek přivezli dvě presidentské limuzíny. Jel v té první nebo druhé? Kdo ví, třeba se to losuje. Obě vozidla zajela do stanu, postaveného před hotelem. Neví se, ze které limuzíny vystoupil a dokonce ani to, jestli náhodou nepřijel jiným vozidlem a nevešel zadním vchodem pro služebnictvo. 


Doba pokročila a tak chráníme politiky před nejen před dopadem předmětů a výkřiků, ale dbáme i na to, aby jim zrak neochořel pohledem na protestující veřejnost. V USA a Kanadě byly vynalezeny protestní zóny. Většinou jde o parkoviště nebo kus parku, kam oko papaláše nedohlédne. Na jednom takovém místě předvádí Milan Kohout svoji performanci: (ZDE)V Česku se ochrana politiků nebere až tak vážně. Na Hrad lze beztrestně pověsit trenýrky, ukradnout standardu, přiblížit se k presidentovi na dostřel s kuličkovou pistolí a nebo na dohoz vajíčkem. President má na Hradě svoje ostřelovače (v Lánech možná zaskakují myslivci nebo při nejhorším pytláci), ale ti nekonají. K dokonalosti jsme dovedli něco úplně jiného, bariéru sešikovanou z asistentů. Ti kontrolují informace, které politik dostane a co s nimi může udělat. Jejich předobrazem je Sir Humphrey Appleby ze známého britského seriálu. Českým politologům zatím uniká, že jsme se stali republikou asistentů. Ještě před sněmovními volbami roku 2017 jsem v jisté záležitosti žádal o pomoc tehdejší poslance. Původně jsem oslovil všechny, ale prvních 31 emailů se mi vrátilo, protože nějaký filtr zablokoval poštu od gmx. Zbývající maily jsem poslal z jiné adresy, čímž se počet oslovených snížil na 169.

(*) Neznamená přečtení.
STRANA                   OTEVŘENO*                 NEOTEVŘENO
KSČM                            22                                         9
ČSSD                             12                                        30
TOP09                             7                                        14
ODS                                 6                                          6
ANO 2011                     22                                        22
KDU-ČSL                       4                                          6
OSTATNÍ                        4                                          7
CELKEM                      75                                        94

Z tehdejších předsedů politických stran můj dopis otevřeli a zareagovali jen Andrej Babiš a Karel Schwarzenberg. Bariéra asistentů mě ve většině případů odrazila do bezpečné vzdálenosti. Ochránila dokonce i předsedu ODS Fialu, který přece myslí na každého jednotlivého občana. Jako občan mám právo podílet se na správě věcí veřejných. Prý se tomu říká demokracie. Naposledy jsem na svoje právo vsadil po oznámení další důchodové komise. Ministryni Maláčové i nové předsedkyni Nerudové jsem předložil náčrt komunismem nepoznamenaného a tudíž ryze kapitalistického kanadského systému zabezpečení občanů ve stáří.

V souhrnu obsahoval tato “tajemství”:
1) Důchodová reforma je jen součástí zabezpečení občanů ve stáří;
2) Jakékoli řešení sociálních problémů musí začít u těch nejchudších;
3) V Česku nelze nic dosáhnout bez dramatického zásahu do bytové politiky; a
4) Zabezpečení občanů ve stáří vyžaduje přerozdělení bohatství ve společnosti.

První linie obrany, vyztužená ideologickou zaťatostí asistentů, se opět osvědčila. Pravda, z MPSV jsem dostal jakousi reakci. Jenže, při vší úctě, mě nezajímají fráze podúředníka, byť je podepsal ředitel odboru sociálního pojištění. Základem řešení musí být úplná, veřejnosti předložená definice problému, nikoli zákulisní čachry o tom, co občan ještě spolkne. To platí nejen o zabezpečení občanů ve stáří. Zdá se, že v Česku chybí odvaha o takové definici vůbec uvažovat. Této situaci nahrávají media. Nejčerstvěji OVM. Rektorka Nerudová omílala téma (vlastní) manažérské zkušenosti a důležitosti konsensu, kdežto Moravce nenapadla jediná kloudná otázka. Paní rektorka se mýlí. Manažér, pověřený výkonnou mocí, nepochybně vyslechne názory ostatních, ale nakonec rozhoduje sám. Třeba i za cenu bouchnutí pěstí do stolu. Musí řešit problém, ne osobní či stranické zájmy a spory.

PS Konsensus připadá v úvahu tam, kde se dělí moc. Napadá mě předsednictví AV ČR. Na řadu přišla Illnerová, pak postupně sestupně podle ti mladší: Pačes, Drahoš a nakonec Zažímalová. To vše se dá dohodnout, když spolu lidé mluví.

Za Česko bez sociálně nežádoucích jevů

Česká republika je patrně jediným státem na světě, jehož zákon zmiňuje “oblast se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů vyhlášené opatřením obecné povahy”. Zákon samozřejmě neobsahuje výčet takových jevů a s jedinou výjimkou se nezabývá jejich řešením.

Mezi sociálně nežádoucí jevy lze zahrnout:
– Bezdomovectví;
– Nedostupnost bydlení;
– Lichvu a obchod s chudobou;
– Nezaměstnanost; a
– Opatření proti “vyloučeným osobám”, která odporují Listině základních práv a svobod.

Začněme ale nedotknutelnou skupinou elit. Pohled na jednání Sněmovny naznačuje proč: Je to nekontrolovatelný soubor, který se chová jako spratkové. Na vzdělání konkrétních osob nezáleží, stejně může být fiktivní.

13. 2. 2019 “Tímto konstatuji, že jsme projednali stanovený pořad 26. schůze Poslanecké sněmovny, kterou tímto končím. Přeji hezký den.” Toto prohlášení je nepravdivé, protože se poslanecké kluby rozhodly neprojednané body vypustit.