Ladislav Petráš
30. 1. 2019
Dne 26. 1. 2019 vyšel na webových stránkách „Evropský rozhled“ článek „Zápisky z panelové diskuse – Jak by měla vypadat armáda ČR. Autorkou článku je Ingrid Romancová ZDE. Hned z úvodu článku jsem nabyl přesvědčení, že paní Romancová je důsledná žena. Prolustrovala si mě a zjistila, že jsem vystudoval Vojenskou akademii OS SSSR v Moskvě a také referovala o mých dalších aktivitách. Pokud někoho zarazí mé vzdělání na prestižní vojenské škole v tehdejším (ještě) SSSR, mohu vás ubezpečit, že do ročníku po mém ukončení školy nastupovali příslušníci francouzské armády a pokud si pomatuji i příslušníci armády USA a některých dalších členských zemí NATO. Byla to prostě prestižní vojenská škola.
Pustil jsem se do čtení uvedeného článku a postupně jsem zjišťoval, že s důsledností této dámy, autorky článku, to zase nebude tak “žhavé“. Zjistil jsem řadu nepřesností, ba i manipulativních interpretací toho, co jsem na besedě s občany řekl. Ostatně, můžete se o tom přesvědčit na ZDE, kde je záznam celého mého vystoupení. Přesto bych chtěl upozornit na některá závažná zkreslení toho, co jsem přednášel.
V úvodu jsem větší část svého vystoupení věnoval některým otázkám, které by podle mého názoru měly limitovat přístup těch, co řeší problematiku rozvoje naší armády (její poslání, úkoly, velikost, strukturu, výzbroj, atd.). Pokud se chceme považovat za právní stát, všechny úvahy o Armádě ČR (AČR) by se měly odehrávat v rámci platné legislativy. Zde jsem citoval především z ústavního zákona č. 110/1998 Sb. O bezpečnosti České republiky. Za podstatný považuji právě článek č. 1, který jasně definuje povinnost státu: „Zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je základní povinnosti státu“. Dále se v tomto zákonu řeší již jen způsoby realizace tohoto článku. Další zákon, který řeší realizaci Zákona č. 110/1998 Sb. je zákon č. 219/1999 Sb. O ozbrojených silách České republiky. Pro nás důležité je ustanovení Hlavy III. Úkoly ozbrojených sil. Tato hlava začíná §9 (1): „Základním úkolem ozbrojených sil je připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení.“ Dále je důležitý článek č. (2): „Ozbrojené síly plní též úkoly, které vyplývají z mezinárodních smluvních závazků ČR o společné obraně proti napadení.“
Je zásadní rozdíl mezi článkem (1) a čl. (2). Základní úkol je podstatný, jedinečný a zavazující! Zatímco „plní též úkoly …“, tak, jak je formulován čl. (2) je úkolem doplňujícím. Přesto v dalším svém vystoupení hovořím o naší základní spojenecké smlouvě – Severoatlantické smlouvě. Ta sice není zákonem, ale je mezinárodní smlouvou, tudíž závazkem, která není primární (tou je Ústavní zákon č. 110/1998 Sb a dále je této smlouvě nadřazen také Zákon č. 219/1999 Sb. O ozbrojených silách České republiky.
Co se týká Severoatlantické smlouvy ze 4. dubna 1949, ke které jsme přistoupili v roce 1999, tak i zde jsou obsažena ustanovení závazná a články pouze deklarativní. Závazný je pouze článek č. 1, kde se výslovně praví: „Smluvní strany se zavazují…“. Kdežto často citovaný článek č. 5 této smlouvy hovoří o tom, že: „Smluvní strany se dohodly … smluvní strana podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou …“. To vše je ale podmíněno dodržováním ustanovení Charty Spojených národů.
Jsem toho názoru, že občan, i bez právnického vzdělání z uvedených zákonů a spojenecké smlouvy pochopí, co je závazné pro všechny účastníky smlouvy a co je jen na posouzení každého členského státu NATO. Z uvedených důvodů jsem přesvědčen o tom, že konstatování p. I. Romancové: „Následně namátkou vybral tři základní právní normy, přičemž je nutné předem upozornit, že zcela ignoroval ustanovení, která například AČR přikazují plnit mezinárodní závazky, o některých ustanoveních mluvil zkresleně jako o nezávazných.“, je zavádějící a navozuje mylný výklad. Zda to je záměr autorky, či její neznalost je věc jejího svědomí a schopnosti čtenáře udělat si svůj vlastní závěr. Originál mého vystoupení k této části najdete na výše uvedené adrese ve stopáži 1:18 až 2:28.
Jestliže v předchozích pasážích můžeme u p. I. Romancové hovořit o neznalosti, nebo o mylném výkladu, další konstatování p. I. Romancové nemohu nazvat jinak, než lží. Na závěr této prvé části svého vystoupení jsem totiž položil dvě otázky. Ty jsem komentoval jedinou větou: „Jestli tyto své závazky plníme nebo ne, to už je otázka, … na kterou si musí každý odpovědět sám.“ (stopáž záznamu 3:27 – 3:45). Paní Romancová však měla zřejmě nějakou svoji utkvělou myšlenku, a proto prezentovala moji větu poněkud jinak: „A pokládá dvě základní otázky, na nichž si čtenář má odpovědět NE.“ Zde, i když jsem se snažil sebevíc, jsem nemohl dojít k jinému závěru, než to co jsem konstatoval na začátku tohoto odstavce. Jedná se o úmyslnou lež a pokus o manipulaci se čtenáři. Ti, podle p. I. Romancové musí mít zřejmě jednotný názor (shodný s názorem p. Romancové) a ne přemýšlet o mnou nastoleném problému. Prostě, čtenář zřejmě potřebuje „cizí mozek“.
V druhé části svého vystoupení jsem se zabýval riziky, které jsou jedním ze základních problémů a musíme je brát v úvahu, pokud chceme fundovaně rozhodovat o velikosti, struktuře, výzbroji AČR, o spojeneckých smlouvách, ekonomických aspektech obrany ČR atd.
Paní Romancová opět moje vystoupení hodnotí svým osobitým pohledem: nehodnotí to, co jsem řekl, ale zabývá se tím, kdo promítal moji prezentaci (přitom já tohoto pána vůbec neznám a viděl jsem ho poprvé). Pro p. I. Romancovou to byl člověk údajně spojen s iniciativou „Ne základnám“, zatímco pro mě to by jediný člověk v sále, který měl PC a mohl ho napojit na dataprojektor a tím promítat moji prezentaci. Ale to uvádím jen pro ilustraci toho, jakým způsobem lze také uvažovat a hodnotit ne, obsah ale věci absolutně nepodstatné. Asi tak, jako když v přeplněné „šalině“ vstanu a uvolním starší ženě místo k sezení a ona by se mě zeptala: „Vážený pane, jaké politické strany jste členem? Jaké máte názory na …? Pokud neodpovíte podle mých představ, tak si nesednu a vy jste padouch, protože já, žena, musím stát, zatímco vy si klidně budete sedět!!“
Podstatou mého vystoupení v této části však bylo něco úplně jiného. Snažil jsem se, na základě všeobecně známých a ověřených skutečností ukázat, kde se střetávají zejména ekonomické zájmy světových, ale i regionálních mocností. Jak kriminalisté, tak zpravodajci říkají: sleduj tok peněz a dojdeš k podstatě problému. To samé platí pro politiku: sleduj, kde jsou surovinové a další strategické zdroje. Sleduj, odkud a kam tečou peníze a zjistíš, kde je problém a jsou přijímána různá opatření (samozřejmě v zájmu světových, či regionálních mocností). Jako jeden ze současných zdrojů rizik jsem uvedl EU, potažmo Evropu. To není můj výmysl, ale je to suché konstatování, které již delší dobu rozebírají všichni seriózní novináři (nehovořím o takzvaných „pisálcích“), politologové i politici. Je to problém, který vnímají občané nejen ČR, ale i občané okolních států, včetně SRN, Francie, V. Británie a tak bych mohl vyjmenovat drtivou část evropských zemí. Jen p. Romancová v tom vidí něco jiného. Ta totiž konstatuje: „… a popis těchto rizik jde v ruku v ruce se směřováním proruské aktivistické scény.“
Dále p. Romancová pokračuje: „V souvislosti s Ruskou federací naznačuje, že není pro nás hrozbou a není třeba se jí bránit … Pokládá řečnickou otázku: „Má Ruská federace šanci zaútočit na členské státy NATO, aniž by riskovala vlastní katastrofu v prvních dnech konfliktu?“
Ano, toto jsem skutečně pronesl, ale p. Romancová tak trochu pozapomněla, že jsem to konstatoval na základě mapky (z amerických zdrojů) která ukazuje vojenské základny USA rozmístěných na západních, jižních i východních hranicích RF (a to jsem tam nezanesl prvky kosmických vojenských prostředků). Já, se svým vojenským vzděláním, si dovedu vyhodnotit, co to znamená na straně jedné soustředit síly a prostředky k útoku a na straně druhé, co to znamená ohrožení boků a týlu, ohrožení zázemí, cest pro manévr atd. Paní Romancová má zřejmě jiné znalosti z oblasti vojenského umění a strategie, než mám já. Doporučuji p. Romancové, aby si přečetla útlou knížečku čínského (a sakra, tak to asi číst nebudete, i když žil v letech 544 – 496 př. našim letopočtem) filosofa, vojevůdce a vládce Sun-ć: O umění válečném.
Jednoduše a prostě, podle černobílého vidění p. I. Romancové je to jako na poště. Pic, a je to tam! Razítko, začlenění do skupiny „proruské aktivistické scény“ (proč ne „proamerické aktivistické scény?). Prostě nádherná ukázka černobílého vidění problému pohledem p. Romancové.
Také v dalším textu p. I. Romancové je řada nepřesností v interpretaci toho co jsem řekl, i v souvislostech, ve kterých jsem to řekl. Nejsou to však už věci podstatné, a proto se jimi nebudu dále zabývat. Jen krátce se zdržím u svého konstatování o výběru nevěrohodných spojenců. Pokládám si otázku, zda je věrohodným spojencem ten, kdo nejenže nedodržuje smlouvy, ale přímo se podílí na jejich porušování? Je věrohodným spojencem ten, kdo za peníze je schopen z černého udělat bílé a z bílého černé (například absolutně rozporuplné posouzení neobjasněného útoku na p. Skripala a jeho dceru ve V. Británii a následné sankce proti RF a prokázaná vražda novináře na velvyslanectví Saudské Arábie v Turecku – žádné sankce – SA nakoupila od USA zbraně za miliardy dolarů. Takových příkladů dvojího metru bych mohl uvádět celou řadu.). Vždyť našich historických zkušeností se „spojenci“ máme dostatek. Už bychom se snad konečně mohli poučit ze své vlastní historie a přistupovat k posuzování těchto událostí alespoň trochu objektivně a ne černobíle, ba přímo v podmínkách ideologické slepoty. Slepota, sama o sobě je tragédií pro toho, kdo ztratil zrak. Ale ideologická slepota je tragédií nejen pro jejího nositele, ale i pro jeho okolí a mnohdy i pro celou společnost.
Na úplný závěr uvádím jen několik „zářných příkladů“ nezákonných válek vedených členskými státy NATO po roce 1949 (založení NATO). Ty jsem ve své argumentaci také použil k objasnění věrohodnosti, či nevěrohodnosti spojenců.
Nezákonné války vedené některými členskými státy NATO
1953 – Írán: britská tajná služba MI6 a americká tajná služba CIA zosnovaly svržení demokraticky zvoleného premiéra M. Masadeka. Cílem této operace bylo dostat pod britskou a americkou kontrolu íránskou ropu.
1954 – Guatemala: na základě operace americké CIA byl svržen demokraticky zvolený prezident J. Arbenz. Důvodem byla pozemková reforma, která ro USA byla nepřijatelná.
1956 – Egypt: Francie, V. Británie a Izrael zaútočily s cílem získat kontrolu nad Suezským průplavem. Tento pokus nebyl úspěšný.
1961 – Kuba: USA zosnovaly pokus o svržení vlády F. Castra. Masivní výsadek podporovaný letectvem se vylodil v Zátoce sviní. Invaze byla neúspěšná.
1964 – Vietnam: pod falešnou záminkou incidentu v Tonkinském zálivu zahájily USA válku.
1986 – Nicaragua: USA byly Mezinárodním soudním dvorem v Haagu odsouzeny za vedení tajné války proti Nicaragui.
1986 – Libye: USA bombardovaly Libyi .
1989 – Panama: vojenská intervence USA s cílem svrhnout a zatknout prezidenta M. Noriegu.
1991 – Jugoslávie: bombardování letectvem členských států NATO.
1999 – Srbsko: bombardováno letectvem USA, SRN a některými dalšími státy NATO. Výsledkem bylo nezákonné odtržení Kosova.
2001 – Afghánistán: USA, V. Británie, Francie, SRN a některé další členské země NATO nezákonně napadly Afghánistán.
2003 – Irák: USA a V. Británie pod falešnou záminkou, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení (ZHN) zahájily útok na Irák.
2011 – Sýrie: USA, V. Británie, Francie, později i SRN, spolu s Katarem a Saúdskou Arábií zahájily válku v Sýrii.
2011 – Libye: USA, Francie a V. Británie zahájily bombardování Libye s cílem svrhnout prezidenta M. Kaddáfího.
2015 – Jemen: byl napaden Saudskou Arábií. Tuto nezákonnou agresi podporují USA, Francie a V. Británie.
Zdroj: D. Ganser. Nezákonné války. Jak země NATO sabotují OSN. Kronika doby od Kuby po Sýrii. (vydala Grada Publishing, a.s., rok vydání 2017)
