Změna rolí – padni komu padni!

Avatar
Původní autoři

 

Zdeněk Hrabica
16. 2. 2019
Listovat v paměti není příjemnou procházkou historií a obracením jednotlivých listů se může stát pro člověka doslova utrpením a trápením. Zejména, když poměřujeme roli člověka ve včerejším a nynějším režimu. Zcela to platí o mnoha jednotlivcích z branže, které jsem zasvětil skoro celý svůj život, někteří se nyní na rozdíl od včerejška holedbají tituly historiků, politologů, publicistů – a přitom se z nich stali mávnutím kouzelného proutku dokonalí soudci novodobých dějin. Ani profese soudce bez taláru jim však nepřisluší, role soudce vyžaduje stanovené vzdělání, praxi v roli koncipicienta; soudce do role ustanovuje hlava státu.

Stačí připomenout, že jeden z činitelů tzv. Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček se záhy poté, kdy se osudem dostal k archivu bezpečnostních složek, pasoval do role historika, ze které nyní přešel do nové role poslance zákonodárného sboru. Nedržel se jako švec svého kopyta a kde se mu opět jenom naskytne příležitost, rozdává do všech stran svá moudra.

To, co se nepodařilo autoru Cibulkovách seznamů, tohoto muže pozvedlo do soudcovská lavice. Nejinak stejnou cestou vykročil i publicista Jan Rejžek, který z novinářské branže přešel do role strůjce televizní Katovny. Pamatuji, když přicházel do naší redakce týdeníku Světa v obrazech s glosami z populárního magazínu Melodie a my jsme mu vycházeli všemožně vstříc, jeho zájmu i zálibě. Jinak, již všemu bylo, když čas oponou trhnul, doba si přímo žadala odvážných a radikálních, flexibilních tvůrců a především expresivních autorů.

Jeden z kolegů, který po 17.listopadů 1989 vystoupil z vagonu slušného týdeníku a podílel se na obnovení rovněž napaditého týdeníku Reportér – dokázal záhy poté, kdy se stal jeho šéfredaktorem popsat osudy skvělého zpěváka Rudolfa Cortéze – a přisoudit mu roli agenta StB.

Přiložil polínko k jeho fyzické likvidaci, nikoliv k trvalému odsouzení do zapomnění. Dnes ráno na vlnách Českého rozhlasu vzdal Rudolfu Cortézovi poklonu František Ringo Čech.

Ve své době se v zemi, ve které jsem se narodil a životem procházel, objevil u nás sovětský člověk. Byl jsem laskavě požádán, abych mu byl ku pomoci. Se svou docela neznámou minulostí, avšak se skvělou perspektivou. Neobyčejný talent k přizpůsobení se s dobou, kterou žijeme. Radikální, útočný a nesmiřitelný. Hlavně vůči Rusku. Z citlivého novináře, kdysi se zvláštním posláním vysazeného na našem území, se vyvinul a vyrostl ve zcela odlišných podmínkách v nesmiřitelného karatele. Stal se téměř profesionálním žalobcem – orátorem Soudních řečí akademika A.J. Vyšinského, které tento soudní činitel pronesl jako státní žalobce v letech 1924 – 1939.

Jiný, jemu hodně podobný, se vydal hodně podobnou cestou a přestoupil ze široširých ruských řek, do řek bahnité politiky.

Jedny okouzluje, jiné pobuřuje. Odpuzuje.

Byl jsem kdysi docela nablízku ruskému básníku Jevgeniji Jevtušenkovi. V první části života jsem naslouchal jeho přednesu básní v neopakovatelné atmosféře s desetitisíci posluchači na fotbalovém stadionu v moskevských Lužnikách. Pak jsem mu tleskal za noci, jako jediný posluchač jeho poémě, když osobně vystoupil na popelnici, blízko tehdejšího pražského Slovenského domu, kde dneska stojí zdařilá Černého kinetická hlava Franze Kafky. Žeňa mi tehdy recitoval až do příjezdu volhy VB svou báseň Наследники Сталина (Následovníci Stalina). Příslušníci básníka odvezli do hotelu Paříž.

Za noci jej postihla ledvinová kolika, byl ošetřen v pražském sanatoriu SANOPZ a druhého dne měl zahajovat svou výstavu fotografií ve Staroměstké radnici. Přivedl jsem na ni dva cestovatele, Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda (nyní stoletého jubilanta). U vchodu mi kolega, nově jmenovaný do vysoké funkce v Československém svazu novinářů sdělil, že cestovatelům Hanzelkovi a Zikmundovi je z rozhodnutí jakési správy StB  přístup  striktně zakázán. V sále pak bylo veselo, můj návrh tlumočnice pro Jevtušenka byl rovněž smeten se stolu a bylo mi sděleno, že Jevtušenkovi bude z vyšší moci tlumočit „soudruh s pěti razítky“ .

Vedle velvyslance SSSR v ČSSR Lomakina se objevil i náš externí spolupracovník Světa v obrazech, Vladimír Bystrov. Pozdější zástupce Syndika, zakladatel hnutí „Oni byli první“, týkajícího se ruských emigrantů z dvacátých let XX.století a s jejich poválečnou perzekucí v ČSR sovětskými zpravodajskými jednotkami „Směrč“.

Sám jsem byl potom shora napomenut za své styky s básníky (prý Židy, což mi nebylo vůbec do té doby známo) z Pěredělkina u Moskvy (což byla sovětská spisovatelská Dobříš), kde jsem několikrát pobýval.

Psi štěkají. Karavana jde dál!

Opona padá, spadla klec!

Foto autor