Nešťastná Ukrajina: Bude možný život po volbách?

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
30. 3. 2019    alternatio 
Nevím, zda bude možné pokojně dokončit tzv. volební kampaň na Ukrajině. Je to kupodivu, ale zdá se, že v této fázi se zájmy Ruska, USA a EU shodují. Všichni, i když z různých důvodů, by chtěli, aby změna moci v Kyjevě skončila bez větších otřesů. Ale zároveň se nikdo nechce špinit, míchat se do ukrajinské politiky a aktivně podporovat jednoho z kandidátů na post prezidenta.


USA odepsaly Porošenka a jsou připraveny spolupracovat jak s podmíněným a neúplným oligarchickým konsensem, který se zformoval kolem Tymošenkové, tak i s Kolomojským, který i když se domluvil s Julií Vladimirovnou na společném boji proti Porošenkovi, ale udržuje kontakt i s okolím Petra Alexejeviče. Zdá se, že přebíhat na stranu už pro Porošenka, který se prakticky zbavil všech šancí na zachování moci, nemá smysl, ale po jeho pádu Igor Valerjevič a Julie Vladimirovna zapomenou na všechny dohody a, dokonce i když jim situace nedovolí, aby si okamžitě vjeli do vlasů, budou se snažit zbavit se “partnera” co možná nejdříve.

EU se snaží předstírat, že Ukrajina a její problémy vůbec neexistují a že Evropa s tím nemá nic společného. Macron a Merkelová se snaží na základě smlouvy v Cáchách vytvořit jednotnou Evropskou unii s francouzsko-německou hegemonií. Nemají náladu na Ukrajinu.

Rusko na příkladu Bojka-Medvedčuka demonstruje, za jakých předběžných podmínek bude souhlasit s jednáním s novou ukrajinskou vládou, ale nic víc.

V Kyjevě se kromě první trojky (Porošenko, Tymošenková, Zelenský/Kolomojský) projevily dvě síly, které si činí nárok na převzetí moci od postmajdanového oligarchického režimu. První, zmíněná skupina Bojko/Medvedčuk, se snaží hrát podle pravidla politických houpaček. Po dokončení tahu doprava, musí jít doleva. V našem případě, po neúspěchu proamerické skupiny, se očekává, že voliči budou podporovat hypoteticky proruskou skupinu. Tuto kartu se pokusily rozehrát achmetovci, kteří vysunuli na pole hry skupinu Vilkula/Novinského, ale Kreml dal jasně najevo, že jejich pokus vrátit do politiky Janukoviče bez Janukoviče a znovu dojit Rusko i EU mu nevyhovuje. Buď se hoši připojí ke skupině Bojko/Medvedčuk, nebo se mohou pokusit pracovat jako “proruská opozice” při majdanové moci. Ale ne dlouho, protože moc majdanu končí.

Bohužel nekončí tak blahostně, jak předpokládají politici, kteří se snaží rozehrát proruskou kartu. Domnívají se, že politické kyvadlo dokončilo zhoupnutí nacionalistickým směrem. Ale kdo řekl, že mají pravdu? Protimajdanové síly nejsou zdaleka všechny proruské. Vezměme například ono seskupení Vilkula/Novinského. Co se týče i personálií i sloganů, jedná se o stejné regionály jako v létě 2013 (na doraz podepisovat smlouvu o přidružení), kteří se chlubili tím, že raději vstupují do EU, než jak to dělal Juščenko, a snažili se Rusko děsit svým vstupem do NATO, pokud nesníží cenu plynu na nic (za krásné oči). Ostatně ani bojkovci nejsou o nic lepší, ale alespoň mírně modernizovali hesla.

Skutečně přesvědčení proruští aktivisté ani dříve v ukrajinské politice nepředstavovali vážnou sílu, a nyní jsou zcela zničeni, částečně zahnáni do podzemí, částečně v emigraci, ve věznicích SBU, v hrobech nebo na Donbasu. Levicové hnutí na Ukrajině neexistuje. V roce 2004 ho zradili socialisté Moroza, v jejichž čele je nyní Kiva, v roce 2014 byla završena smutná cesta zrady Komunistické strany Ukrajiny, která byla díky úsilí svých vůdců nejen vykázána z politiky, ale také zcela zdiskreditována v očích svého základního voliče.

Není prostě nikdo, kdo by politické kyvadlo přehoupnul směrem k proruské straně. Ale existuje amorfní masa “aktivistů majdanu”. Ne těch, kteří jako Najem věděli kdo, proč a za kolik je najal, ale kteří se hnali ke “krajkovým kalhotkám” nezištně, z přesvědčení a nyní nenávidí svou moc, ale stále věří, že udělali všechno správně, jen je třeba navrhnout ty správné lídry. Ti budou i nadále šťouchat do kyvadla nacionalistickým směrem. Není kam jinam. Nemohou připustit, že byli idioti a zničili svou vlastní zemi a svůj vlastní blahobyt. Znamená to, že se neobrátí k Rusku. Bylo a nadále bude pro ně nepřítelem. Do Evropy je neberou ani na sběr jahod kvůli odborné nezpůsobilosti. Nezbývá než nadále sklouzávat do nacionalistického radikalismu.

A právě pro ně je zde skvělá nabídka. Bojovníci Bileckého jsou druhou silou, která si činí ambice na převzetí moci od postmajdanového oligarchického režimu, a to s mnohem většími důvody než jsou pseudoproruské postregionální projekty. Struktury Bileckého se polohují jako vlastenci Ukrajiny. Azov nezveřejňuje své “hrdinství” při mučení v týlu, ale aktivně využívá účast v bojích pro PR (jakkoli může být skromná). Tábory Azovan znamenají nejen práci na vytvoření ukrajinské “hitlerjugend”, ale také možnost pro obyvatelstvo, které sklouzlo do chudoby, aby dostalo děti alespoň k nějakému odpočinku. Národní družiny nejenže mlátí “nesprávné” politiky, novináře, experty a občanské aktivisty. Často stojí na straně místních komunit, chrání je před oligarchickou zvůlí (zabraňují nájezdové obsazení stavebních pozemků a také ještě nějak fungujících a živících místní obyvatelstvo výrob, některé bezohledné úředníky nutí plnit si své povinností). Aktivisté Občanského sboru na ulicích a náměstích odhalují zločiny úřadů a strana Národní sbor se snaží stát analogem KSSS, aby se všemi svými problémy a trápeními se obyvatelstvo obracelo na její “okresního výbor”. Celkově se lidé Bileckého snaží vytvořit si image jakýchsi moderních “robinhoodů”, kteří okrádají a zabíjejí kvůli “vyšší spravedlnosti”.

V podmínkách plného začištění politického prostoru od systémových politických sil, mnohadesetileté nadvlády v ukrajinské politice skupinky několika tisíc lidí, kteří svědomitě kočují z jedné vládnoucí pseudostrany do druhé, se to Bileckému vcelku daří. Samozřejmě, protimajdanové síly ho nepodpoří. Ale velká část obyvatelstva se v politických detailech nevyzná a babičky přes cestu nepřeváděli v reálném živodě němečtí hitlerjugendi o nic hůř, než timurovci. Podobně lidé reagují na útočníky Bileckého: možná to jsou, tak říkajíc, “obhroublejší hoši”, ale kdo kromě nich organizuje krocení oligarchů.

Dnes fungují útočníci Bileckého v tandemu s vojsky ministerstva vnitra Avakova. Avakov přece dostal od USA bianko šek, aby zabránil silovému scénáři boje o moc. Ale za prvé, pokud Porošenko neposlechne doporučení, aby odešel po dobrém (a zatím se tím nehodlá řídit), bude se muset spoléhat na sílu. K tomu, aby mohl Avakov splnit své povinnosti a zajistit proces přechodu moci, bude muset také použít sílu. Za druhé, jak již bylo řečeno, ihned po pádu Porošenka začnou Kolomojský a Tymošenková mezi sebou bojovat. V zájmu Avakova je, aby byl tento boj trvalý. To znamená, že vítěz by neměl být. Protože vítěz se okamžitě pokusí zbavit se příliš vlivného ministra vnitra.

Systém pronásledování Porošenka lidmi Bileckého/Avakova je založen na jasné dělbě práce. Bojovníci Bileckého vytvářejí na ulicích simulace “rozzlobených lidí”. Policie Avakova demonstruje stoickou zdrženlivost a naprostou mírumilovnost simulováním “potlačování nepokojů”. Přičemž každý ví, že v kterémkoli okamžiku se policie a/nebo Národní garda, které jsou z poloviny složené z takových bojovníků, “nemusí vypořádat” s “rozhořčením národa”. Dokud se policie “vypořádává”, Porošenko nemá důvod obrátit se na armádu, a když se “nedokáže vypořádat”, bude příliš pozdě se na ni obrátit.

Petr Alexejevič to vše dokonale chápe a snaží se vytvořit pomocí SBU záminku pro použití armády za účelem obnovy a udržení pořádku. Proto stále dochází k únikům, že SBU tu připravovala výbuch v Charkově (a snažila se zároveň zorganizovat mu “ruskou stopu”), tu se pokusila organizovat provokace pro bojovníky Bileckého podle schématu Naděždy Savčenkové (kladení zbraní, obvinění z přípravy státního převratu, zatčení, v případě odporu použití armády).

Zda se Porošenko rozhodne pro krvavou provokaci a skutečné rozpoutání občanské války mezi silami majdanu nebo ne, to nevíme. Pokud se však nerozhodne, jeho nástupce se okamžitě ocitne ve stejné situaci. Peníze nejsou, lidé nenávidí, včerejší partneři ve svržení Porošenka přemýšlejí, jak by tě svrhli. A existuje také jen jedna cesta – provokace SBU a použití armády proti silám ministerstva vnitra a bojovníkům Bileckého.

Pak můžeme jen hádat, kdo bude silnější, ale tento konflikt neskončí rychle. Navíc všechny struktury, tedy potenciální účastníci konfliktu, jsou extrémně nacifikovány už od roku 2014-2015 a vnitrodruhová konfrontace je vždy nejkrutější, protože zápas probíhá o stejnou základnu obživy.

Navíc legalizace struktur a bojovníků Bileckého, jako nezávislé síly v konfliktu s Porošenkem, dříve nebo později učiní Avakova v tandemu zbytečným. Stejně “může přežít jen jeden”. Takže, ať to probíráme z kterékoli strany, ale občanská válka postmajdových sil, jíž se Ukrajině v letech 2014–2015 podařilo jako zázrakem vyhnout, opět panovačně klepe na dveře. Přičemž již neexistují ani vnější síly, ani vnitřní zdrojová základna, které by umožňovaly nějakým způsobem promíchat rozpory mezi “hrdiny majdanu”.

V posledních dnech se objevil pro Ukrajinu další velmi špatný atribut. Hned několik pracovníků SBU, kteří uvedli, že pracovali pro speciální služby Ruské federace nebo DLR/LLR, přešlo z Ukrajiny na naši stranu. Podobá se to buď hromadnému útěku dobře informovaných lidí, nebo (v menší míře) stažení agentů speciálními službami zpod úderu v předvečer nějakých kritických událostí. Jelikož, jak již bylo řečeno, zhoršení vnitropolitické situace na Ukrajině je v Porošenkových zájmech, a ten by se měl při takovém zhoršení spoléhat na SBU, nelze vyloučit, že Petr Alexejevič již dal signál na zahájení silového scénáře. No a informovaní lidé tedy začali odcházet, když využili časové mezery, zbývající do aktivní fáze operace.

Nemůžeme vědět, zda byla stanovena na dobu před prvním kolem, během prvního kola (když se všichni sejdou ve svých štábech, budou sledovat sčítání hlasů a ztratí ostražitost) nebo po prvním kole, když bude jasné, že Porošenko neprošel do druhého. Z mého pohledu existuje více šancí (i když ve skutečnosti jsou i nyní malé), aby se takový scénář roztočil před prvním kolem nebo během sčítání hlasů. Vzhledem k tomu, že povel k přípravným akcím musí být dán předem, má Porošenko stále šanci dosáhnout nutné úrovně podřízenosti. O utajení po útěku důstojníků SBU už nemůžeme mluvit. Mimochodem, poznamenejme, že jeden pracoval v ústředním aparátu, který se měl zabývat celkovou organizací převratu, a druhý v Mariupolu, což je základní oblast pluku Azov – hlavní úderné síly Bileckého, kterou musí Porošenko neutralizovat ať se děje, co se děje.

Celkově vše naznačuje, že Ukrajina je připravena na výbuch. Pokud se výbuch přece jen neuskuteční nyní, znamená to, že s ještě větší ničivou silou k němu dojde v době mezi nastoupením nového prezidenta do úřadu a parlamentními volbami. Jde o to, že nový prezident bude mít téměř neomezenou možnost zformovat si většinu v novém parlamentu (myslím, že ve starém parlamentu také). Ani oligarchii, ani Avakovi taková monopolizace moci nevěští nic dobrého, bez ohledu na to kdo se stane prezidentem. Znamená to, že problém by měl být vyřešen před podzimními parlamentními volbami na Ukrajině. A lze ho vyřešit pouze silou.

Poslední problém, jehož jednoznačné řešení v tuto chvíli není v dohledu, spočívá v tom, že jakmile na Ukrajině začne chaos, najdou se tam dosti uznávaní politici, kteří ale nedisponují skutečnou mocí nebo silovým zdrojem politiky a kteří se obrátí na Rusko s žádostí o pomoc. Západ, teoreticky, nejenže nebude proti takové pomoci protestovat, ale s největší pravděpodobností bude rád, když hodí ukrajinský problém na Rusko. Pak už je všechno hádanka.

Bude Rusko souhlasit s přijetím odpovědnosti za Ukrajinu? Pokud ano, za jakých podmínek a kdo zaručí splnění těchto podmínek? Pokud ne, co dělat se Somálskem na vlastních hranicích? “Hrdinové” internetu řeší tento problém rychle (buď “všechny uchvátit” nebo “to se nás netýká”), ale oba extrémy jsou vždy špatné. Podaří se donutit Evropu zaplatit za operaci na obnovení normálního života na Ukrajině? Co bude s Galicíí? Co se Zakarpatím? Co s ukrajinskými dluhy (a Ukrajina dluží všem)? Pověsti o vydání ruských pasů na Donbasu už od dubna jsou pokusem odvrátit nejhorší nebo zamezující reakce na nejhorší, kterému již nelze předejít? Neochota Američanů změnit velvyslankyni na Ukrajině, která otevřeně oponuje Trumpovi, souvisí s jejich vnitřním konfliktem, nebo prostě Ministerstvo zahraničí USA nemá zájem pověsit na nového velvyslance odpovědnost za to, co se na Ukrajině nevyhnutelně musí stát? Jak se budou Američané chovat, pokud se boj majdanových sil zvrtne do občanské války?

Odpovědi na tyto a mnoho dalších otázek lze získat pouze empiricky. Ale skutečnost, že Rusko je připraveno reagovat na něco nepříjemného na Ukrajině, je zřejmá.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová