Rostislav Iščenko
15. 3. 2019 ukraina
Velvyslanectví USA upozornilo své občany, že v den volby prezidenta Ukrajiny (první kolo je naplánováno na 31. března) bude lepší, když budou mimo tuto evropskou zemi. Pokud se nešťastnou náhodou ocitnou na území, kontrolovaném kyjevským režimem, pak bude pro ně vhodné, aby zůstali v den voleb doma, a pokud budou příliš chtít jít ven, bude záhodno, aby předem informovali příbuzné a přátele o plánované trase, aby stále sledovali oznámení velvyslanectví USA a aby také dodržovali všechny požadavky místních orgánů činných v trestním řízení.
Myslím, že americké velvyslanectví, které je obeznámeno s ukrajinskou realitou, má pod pojmem “orgán činný v trestním řízení” na mysli jakoukoli osobu v maskáčích, v nějaké uniformě nebo bez uniformy, ale vznášející určité požadavky. A to je správně. … z pohledu Američanů se i křesťanství stává nebezpečným a agresivním, jakmile je ukrajinizováno a “tomosizováno”. Američanům je třeba věřit, Ukrajina je jejich projekt. Vědí nejlépe, co od ní mohou očekávat.
Oficiální Amerika, v podobě svého velvyslanectví, se otevřeně bojí ukrajinského monstra, které sama vytvořila. Nebojí se bandy radikálů, nebojí se Porošenka a jeho přisluhovačů, kteří ztratili kontakt s realitou, nebojí se děsivého týmu Tymošenková – Kolomojský – Avakov – Zelenský (připravujícího se chopit se moci a v mžiku dokázat ukrajinskému obyvatelstvu neotřesitelnost pravidla, že každý příští ukrajinský vůdce je mnohem horší než ten předchozí, že nenáviděný předchůdce je brzy vzpomínán s dojetím a něhou), ale právě Ukrajiny jako celku, v dojemné jednotě a boji protikladů, které ji tvoří.
Velvyslanectví nevyčleňuje žádnou sociální ani politickou skupinu, které je třeba se obávat. Nerozlišuje státní moc a opozici, ale radikály a bezpečnostní síly. Prostě Američanům říká, že je to tady nebezpečné a není třeba se přibližovat, a když už k nim přistoupí, je lepší se ničeho nedotýkat rukama a ihned povolat starší a zkušené kolegy, aby jim pomohli vymotat se ze situace bez újmy. Celkově mně doporučení velvyslanectví americkým občanům připomínají instruktáž, kterou hulvácký ženista poskytuje brancům před vstupem na minové pole.
Je příznačné, že podobně se velvyslanectví chovalo před třemi měsíci, kdy se v Sofijské katedrále sešel tzv. sjednocující sjezd, na kterém se dvě rozkolnické církve pokoušely sloučit do třetí, a poslové z Konstantinopolského patriarchátu imitovali kanoničnost představení, aby byl potom Porošenkovi vydán tak kýžený tomos o autokefálii neznámo čeho od neznámo koho (UPC nežádala autokefálii od Ruské pravoslavné církve a rozkolníci stejně do žádné církevní struktury nepatřili).
Takže již tehdy (15. prosince loňského roku) velvyslanectví USA rovněž doporučovalo svým občanům, aby se vyhýbali “vysoce duchovnímu” shromáždění, i když, zdálo by se, se shromáždili biskupové církví, jejichž Bůh je láska. Čeho se měli bát? Ukazuje se však, že z pohledu Američanů se i křesťanství stává nebezpečným a agresivním, jakmile je ukrajinizováno a “tomosizováno”. Američanům je třeba věřit, Ukrajina je jejich projekt. Vědí nejlépe, co od ní mohou očekávat.
Jak to že v prosinci v roce 2013, uprostřed boje “lidu, který povstal” proti “krvavému režimu” Janukoviče, na Ukrajině proběhly dodatečné volby do Rady v pěti okruzích, během nichž opozice obviňovala úřady z podvodu. a stovky majdanů se dokonce pokoušely shromažďovat se u UVK (ústřední volební komise), se velvyslanectví nebálo o občany USA a doporučení, aby se drželi dál od Ukrajiny, nehlásalo? Ale teď, když v této zemi zvítězila “evropská demokracie” a Ukrajina se stala součástí “civilizovaného světa”, každá větší společenská a politická událost způsobuje mezi americkými diplomaty “medvědí” nemoc.
V USA si jsou dobře vědomi toho, že v procesu odstraňování Janukoviče Majdan, vedený právě jimi, zboural také ukrajinskou státnost. Všechny řídící struktury, všechny orgány činné v trestním řízení byly zdiskreditovány a jejich práce byla na dlouho ochromena. Řídící aparát ale nebyl obnoven. Naopak, jedna struktura za druhou absolvovala několik čistek (lustrací), během nichž byli z vedoucích pozic likvidováni profesionálové (a pak i z nižších pozic) a na jejich místo přicházeli diletanti a marginálové z Majdanu, kteří realizovali sen o zvýšení svého statusu a kteří uměli jen krást. Pak ukrajinský stát odhodil svou sociální funkci a definitivně se proměnil v obrovskou bandu – rakovinový nádor na těle společnosti.
Banda se liší od nejstrašnější diktatury v tom, že diktatura žije podle pravidel, podřizuje se chlebodárci, nepřekračuje rámec povoleného, přinejhorším rychle napravuje chybu. Američany řízené diktatury se snaží nespojovat se s občany USA, dokonce i když proti nim provádějí podvratné aktivity. Jednoduše jsou předáni CIA nebo ministerstvu zahraničí USA, aby se s nimi Američané sami vypořádali. A Američané se vypořádávají.
Bandité prakticky nejsou kontrolováni, a to nejen ze strany zámořských sponzorů, ale ani vlastními atamany. Dnes se jim podřizují, ale zítra ne, dnes jsou velebeni, ale zítra haněni, a někdy jsou vyneseni i nohama napřed. Američané se s tím setkávali v Afghánistánu, Somálsku, Sýrii, Libyi, na dalších místech, kde se bandité, které vychovávali a učili pro vlastní účely, vymykali kontrole a vrhali se na šéfa. Ve všech těchto zemích byly státní struktury napřed zničeny (formálně občanskou válkou, ale ve skutečnosti Američany). Bandity, které nikdo nekontroloval, neměl kdo mírnit, takže dělali, co chtěli, nevěnovali pozornost tomu, zda se jim dostal do rukou Američan nebo občan nějaké jiné země, voják nebo civilista.
V některých zemích bandy ničily stát, aby nikdo nebránil jejich drancování, v jiných se prohlašovaly za stát, aby využily zvyk obyvatelstva podřídit se a aby mohly efektivněji rabovat. Ukrajina překonala všechny. Na ní se stát stal bandou, kterou doplnily ještě samostatné (nestátní) bandy radikálů. Přičemž se poměr sil neustále mění ve prospěch radikálů.
Podle psychologie bandy nemůže být moc pokojně předána úspěšnějšímu konkurentovi. V bandě je moc držena až do konce a konkurenti jsou odstraňováni do té doby, dokud neodstraní je. Pohlavár se samozřejmě může vzdát bez boje, když si uvědomí, že převaha konkurenta je absolutní a odpor je zbytečný. Ale nic dobrého mu to nepřinese. Aby si neusmyslel dělat intriky v naději, že se vrátí k moci, je lepší ho odehnat co nejdál, a aby si neusmyslel vrátit se – zabít.
Vzhledem k tomu, že to všechno vědí, stejně jako skutečnost, že Porošenko cítí nebezpečí a připravuje se bojovat až do konce, Američané varují své občany před nebezpečím, že by se 31. března mohli dostat do epicentra sociální exploze, kdy osud člověka nerozhoduje bohatství, ani intuice, dokonce ani schopnosti přežít, ale náhoda. Další věc je, že velvyslanectví může a mělo dávno varovat své občany, že na Ukrajině to je nebezpečné nejen v den voleb, ale každý den.
Nikdo přesně neví, kdy se to spustí a co bude záminkou, ale všichni chápou, že situace je napjatá do krajnosti a kdykoliv, z jakéhokoliv důvodu to může sklouznout do přímé konfrontace. Výměna hrozeb mezi prezidentem a ministrem vnitra již proběhla. Splní Avakov svůj slib, bude schopen udržet pořádek před volbami a v den voleb? Jakou má vůbec rezervu odolnosti? Američané to nevědí. Vědí jen, že Porošenko nemá žádnou šanci, ale nikdo neví, co bude dál, až na to, že bude mnohem hůř, než je teď – banda se definitivně utrhne z vodítka a nastane chaos.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
