Vladimír Pavlenko
6. 4. 2019 Iarex a ProtiProud
Vladimir Pavlenko vysvětluje vznik, vývoj a současné zaměření teroristických uskupení od nacistů, trockistů a maoistů, k dnešním islamistům, kteří jsou vědomě či bezděčně součástí plánu na planetární tyranii Nového světové řádu
„Nepřizpůsobivý“ nebo tzv. Třetí svět se rozvinul mezi hlavními soupeři studené války. To jest mezi západním blokem vedeným USA a NATO, který zahájil proces západoevropské integrace, a Sovětským svazem, který zase převzal kontrolu nad vývojem ve východní Evropě. Od konce čtyřicátých let 20. století se na západ od ruských hranic začalo formovat jádro světového socialistického systému integrovaného do Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a Varšavské smlouvy.
A byl to právě „Třetí svět“, který se stal arénou soupeření obou velmocí. Zájem o něj prudce vzrostl na přelomu padesátých a šedesátých let v důsledku kolapsu koloniálního systému západních zemí. Vůdci socialismu i kapitalismu z něho všemi prostředky čerpali spojence, aby posílili své vlastní pozice a oslabili konkurenty. „Horkými“ místy tohoto soupeření v poválečných letech byly četné lokální ozbrojené konflikty:
- Na Blízkém východě, kde se v roce 1948 objevil pouze Izrael, ačkoli podle příslušné rezoluce OSN měly být vytvořeny dva státy – židovský a palestinský (války v letech 1948, 1954, 1967, 1973 a také pozdější četné konfrontace, které se mísily s arabskými intifádami).
- Válka v Koreji (1950-1953), do níž byla hluboko vtažena nově vzniklá Čínská lidová republika (ČLR);
- Francouzské a americké intervence ve Vietnamu a mnohaletá podpora loutkové jihovietnamské kliky Washingtonem (1953 a 1963-1975);
- Sovětská účast v občanské válce v Afghánistánu (1979-1989);
- Události v jižní a severovýchodní Africe (Angola, Mozambik, trojúhelník Somálsko – Etiopie – Eritrea) a další.
Teroristické páky mocenského vlivu
Nejvíce „pokročilí“ zástupci „třetího“ světa se s pomocí SSSR, USA a dalších jaderných mocností proměnili v „prahové“ státy, které mají nebo jsou schopny vyrábět jaderné zbraně. V šedesátých letech se z této skupiny zemí po vystoupení z aliance se SSSR vyčlenila Čína, která se vydala směrem k dosažení vlastní dominance ve „třetím“ světě.
Nábor spojenců, jaký SSSR a Spojené státy prováděly ve „třetím“ světě, se stal odrazovým můstkem pro vytváření struktur mezinárodního terorismu. Jako takové se představily organizované, vycvičené a vyškolené bojové jednotky určené k obraně zájmů velmocí v různých oblastech planety. V závislosti na tom, k jaké straně se hlásili, příslušníci těchto jednotek (a organizací, které jim poskytovaly politické krytí) označovali sami sebe buď za bojovníky proti komunismu nebo proti imperialismu, nebo za členy národně osvobozeneckého hnutí.
Za cvičiště bojovníků ze SSSR i z USA v praktikování teroristických forem bojové činnosti sloužila během tohoto období Afrika a Latinská Amerika, kde vznikaly režimy pod vedením jednotlivých supervelmocí. V každém z táborů se však odehrávalo konkurenční soupeření. Na africkém kontinentu docela úspěšně soutěžili Francouzi s Američany a v Latinské Americe se spolu se sovětským vlivem prosazovala alternativní větev světového komunistického hnutí – pročínské maoistické skupiny, a také trockistické hnutí spojené se zbytky IV. Internacionály.
Teroristické organizace se objevily také v prosperující západní Evropě. Jako příklad lze uvést separatistická hnutí ETA a IRA (Irská republikánská armáda) požadující nezávislost Baskicka na Španělsku a Severního Irska na Velké Británii.
Osudový zlom
Novým referenčním bodem, který do značné míry určil tvář současného mezinárodního terorismu, byl vstup sovětských vojsk do Afghánistánu na konci roku 1979. Díky tomu se USA podařilo překonat syndrom „přívěsku Izraele“ a posílit své dosud slabé pozice v islámském a zejména v arabském světě. Pod svým vedením tak mobilizovaly nejvlivnější země regionu (Pákistán, Saúdskou Arábii, Jordánsko a o něco později Egypt) proti SSSR.
Do této protisovětské konfrontace byl zapojen dokonce i vcelku protiamerický Írán, jehož radikální islámští vůdci pod vlivem sovětské intervence nejenže podporovali afghánský odpor, ale také se účastnili bezprecedentní zákulisní dohody sjednané tajnými službami USA.
Peníze přijaté Američany za benevolenci k obcházení amerických sankcí ve věci dodávek zbraní a náhradních dílů pro režim Ajatolláha Chomejního šly na činnost teroristických povstaleckých skupin „Contras“ v Nikaragui. Tyto skupiny bojovaly proti prosovětské vládě Daniela Ortegy, který se dostal k moci podle kubánského scénáře – svržením proamerické diktatury generála Somozy.
Měl SSSR nějakou rozumnější alternativu? V této souvislosti se šíří mnoho protisovětských spekulací, které plně rozkvetly u příležitosti 30. výročí stažení sovětských vojsk z Afghánistánu. Ve skutečnosti nebyla náhoda, že vyostření vnitropolitického napětí v Kábulu, které předcházelo sovětské operaci, časově zapadalo s revolučními událostmi v Íránu.
Jednalo se totiž o vzplanutí „zeleného“ islámského geopolitického „oblouku“ podél jižních hranic SSSR, což představovalo faktor nestability a dokonce hrozbu muslimské “inspirace” v sovětské Střední Asii. Nechat běžet vývoj samospádem by ve středně i dlouhodobém horizontu znamenalo čelit těžkým problémům.
Zrození al-Kaidy
V každém případě s obdobím afghánské války souvisí vznik několika úzce provázaných procesů.V jejich centru vystupují na scénu přední vůdci současného mezinárodního terorismu a mezi nimi pochopitelně “ikonický” Usáma bin Ládin a jeho al-Káida (arabsky Základna) stvořená a povýšená CIA do role hlavního prostředníka mezi USA a afghánským odporem.
Bin Ládin, vybraný v roce 1980 do role hlavního finančního mecenáše afghánských mudžahedínů, se alespoň dvakrát tajně setkal s tehdejším ředitelem CIA Williamem Caseyem při konspiračních sezeních ve Francii. Tehdy bylo afghánskému odporu zásadně navýšeno financování a v jeho výzbroji se objevily rakety „Stinger“, které znamenaly velký problém pro sovětské vzdušné síly.
Zbývá podotknout, že na pozadí afghánské války Sovětský svaz postupně ztratil vedoucí pozici ve „třetím“ světě a odevzdal Američanům řadu klíčových zemí, především Egypt a Somálsko. Afghánská válka tak urychlila rozklad socialistického tábora, který později vedl k rozpadu a k likvidaci samotného SSSR.
Ve všech těchto procesech bezprostředně působily teroristické organizace a skupiny. Kolaps bipolárního světového pořádku samozřejmě musel vést k rozsáhlému přeskupení sil, a to jak na Západě, tak na Východě. Poté následovala korekce v určení směru jejich činnosti: potřeba „antiimperialistického“ boje a „socialistické orientace“ odpadla. Zato národně osvobozenecký boj se otočil o 180 stupňů a jeho ostří bylo v nových podmínkách namířeno na odstranění „imperiálního dědictví“ Ruska, Jugoslávie a dalších bývalých socialistických zemí.
Konec levicových brigád
Levicový komunistický terorismus s rozpadem Sovětského svazu odumřel. Po zániku SSSR v něm zůstaly jen malé oddíly a struktury maoistů a trockistů, které postupně odvál čas. Peking, odkud byly financovány maoistické skupiny, tyto projekty zastavil, protože nemířily ani tak proti Západu, jako proti Sovětskému svazu v boji za ovládnutí světového komunistického hnutí. Co se týká trockistů, IV. internacionála, jíž založil Trockij v exilu v letech 1936 – 1938 za účelem boje proti Stalinovi a Kominterně, se nakonec rozpadla na několik soupeřících skupin.
Pro levicový terorismus tedy nezůstal žádný ideologický podklad, žádné cíle ani úkoly, ani žádné zdroje, protože po celou dobu jeho činnosti byl podporován buď sovětskou stranou, nebo těmi silami na Západě, které se stavěly proti SSSR. Například takzvané Rudé brigády byly italské levicové teroristické skupiny, které stály za největšími únosy a vraždami politických osobností koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let, například atentát na bývalého italského premiéra Aldo Mora, šéfa Vatikánské banky Roberta Calviho a další, přitom byly úzce svázány s CIA a dalšími západními výzvědnými službami.
Později se ukázalo, že mnoho teroristických skupin a hnutí v Evropě, včetně „Rudých brigád“, byly součástí teroristické sítě CIA s názvem „Gladio“. Ta svými kořeny zasahovala do amerických, nacistických a vatikánských tajných služeb a jejími hlavními postavami byli mocní zástupci západní veřejné i stínové politiky. Mezi jinými zakladatel a dlouholetý první ředitel CIA Allen Dulles – na konci války rezident americké rozvědky ve Švýcarsku.
A velitel východního oddílu Abwehru a vojenské rozvědky Třetí říše generál Reinhard Gehlen, jehož naverboval Dulles. Gehlen prozradil Dullesovi celou rozvědnou síť Abwehru v SSSR a v zemích budoucího socialistického bloku, podstoupil stáž v USA a pak vytvořil a dvanáct let vedl zahraniční zpravodajské služby Německé spolkové republiky. Měli bychom také zmínit papeže Pavla VI., v té době kardinála Montiniho, který odpovídal za operaci „Vatikánský koridor“, jejímž cílem bylo evakuovat vysoce postavené nacisty do Latinské Ameriky – za tím účelem jim byl vystaven vatikánský pas.
Nástup islamistů pod britskou vlajkou
Terorismus přežil, ale prošel podstatnou transformací. Přestal být fašistický či neonacistický a stal se islamistický. Islamismus byl zpočátku úzce propojen s vládnoucími kruhy a tajnými službami Západu. Hnutí „Muslimské bratrstvo“, které stálo u zdroje islamismu, vzniklo koncem dvacátých let v Egyptě, který byl tehdy pod britskou koloniální vládou. Toto hnutí postavilo první mešitu v pásmu Suezského průplavu, tedy ve výlučné zóně britských národních a vojenských zájmů. Tyto projekty měl osobně pod dohledem britský lord-protektor Egypta Evelyn Cromer, potomek největších britských oligarchů Baringů, kteří v devatenáctém století úspěšně konkurovali Rothschildům.
Angličané měli prsty i ve stvoření wahhábismu. Islámský radikalismus byl v současné Saúdské Arábii zaváděn před a během první světové války, aby rozvrátil Osmanskou říši, která se paktovala s Německem a Rakousko-Uherskem. „Otcem zakladatelem“ současné Saúdské Arábie byl Thomas Lawrence známý jako Lawrence z Arábie – zosobněná legenda britské zahraniční rozvědky.
Proto Britové, kteří stvořili základy radikálního islámu a jeho ideologii, podpořili vůdce islámského radikalismu a dosud si s ním udržují kontakt. Dnes společně s Američany, Izraelem a tajnými službami několika dalších zemí.
Islamisté a nacistické Německo
Během a po druhé světové válce se ke kontrole nad islamismem přidal i nacismus. Jeruzalémský muftí, Muhammed Haji Amin al-Husseini, strávil celou válku v Berlíně a v roce 1940 podepsal dohodu o spolupráci s nacistickou vládou. Osobně konzultoval u Reichsführera-SS Himmlera, opakovaně se setkal s Hitlerem a dával mu dokonce lekce biblické historie. Co je však velmi důležité, po válce skupina zaměstnanců Hlavního říšského velitelství bezpečnosti Třetí říše v čele s vedoucím personálního oddělení Aloisem Brunnerem konvertovala na islám a splynula s islamistickými sítěmi na Blízkém východě, především v Egyptě a Sýrii.
Brunner žil velmi dlouhý život, ale nezemřel přirozenou smrtí: v roce 2010 byl zabit v rámci speciální operace namířené proti jeho osobě. I z této skutečnosti lze usoudit, jak hluboko pronikl nacismus do islamismu a smísil se s ním. Když vezmeme v úvahu propojení s tajnými službami, máme tu výbušnou směs, v níž je islamismu přidělena role teroristy bojujícího za západní „Nový světový řád“, který ostatně byl a je v podstatě konečným cílem celého nacistického projektu.
Metropolitané na jedné hromadě
Jak vypadá tento „Nový světový řád“? Celý svět se sjednotil a rozkládá se na něm síť velkých metropolitních aglomerací, jichž má být podle plánu celosvětově 200 až 300. Tato města-megapolis budou propojena prvotřídními a oplocenými dálnicemi, hromadnou dopravou a digitální komunikací. Takový má být podle této vize svět budoucnosti.
(Záměr globalistů dle této teze je soustředit a uzamknout lidstvo do několika velkých hromadných sídlišť, aby co nejméně zatěžovalo okolní volnou přírodu. Žít na venkově a v nedotčené přírodě bude privilegiem několika málo vyvolených – pozn. PP).
Smysl celého projektu, který není vůbec utajený, ale jen ho nikde neprezentují, spočívá v záměru vyhnat lidi z venkova, nacpat je do velkých měst a tak je dehumanizovat a odsoudit k nihilismu a vymírání. Venkov tak bude uvolněn pro kolonizaci vyšší třídou bohatých. Ve všech státech a na všech kontinentech můžeme sledovat podobný proces.
Jelikož zóna úpadku a chaosu v rámci velkoměst je obrovská, je možné ji udržovat pouze tvrdými metodami. Za tímto účelem se pěstuje islamismus a islamistický terorismus.
Směřování východního bloku bylo vůči této vizi v řadě ohledů odlišné či přímo protikladné. I proto se mezi islámskými radikály rozvinula myšlenka „světového chalífátu“ současně s rozpadem SSSR. Tyto skutečnosti je třeba si uvědomovat, chceme-li pochopit kořeny toho, čemu se dnes říká mezinárodní terorismus. Bez toho se mu totiž nemůžeme úspěšně bránit.
Migrační invaze do Evropy je jen jeho další podobou.
