Jiří Jírovec 27. 4. 2019
Pokus o prosazení mimořádné schůze Sněmovny, který se konal 25.4. 2019, selhal. Česko má řadu problémů, ale opozice zůstává jen u hesel, protože žádná řešení nemá. Ze smečky, která krouží kolem Babiše občas vyběhne některý nově zvlčilý Pirát. Cení zuby a chňape, jinak by neukořistil. Soupeří s těmi, kteří dávno ochabli, ale stále mají udržovací návyky a svoje místo u žlabu jen tak neuvolní. Piráti by nestáli za řeč, kdyby jejich strategie nebyla založena na udavačství.
S absolutně čistými úmysly jdou k EU upozorňovat na české nešvary. Jaksi ze setrvačnosti hrozí Unii samotné, když nedodá včas, co potřebují. Zapomínají, že kritizují samotné principy kapitalismu a ideologie je jednou dožene.
Nudu diskuse osvěžil Okamura, když vyzval ostatní, aby raději začali (spolu)pracovat. Jenže nikdo pracovat nezačne, už jen proto, že by to mohlo přinést další body Babišovi.
Jedním z témat byla zpráva NKU, která zjevně obsahuje pasáže, které překračují mandát úřadu. Zmíněný úřad by měl upozorňovat, že to či ono mělo nebo mohlo být v rámci daných možností uděláno jinak nebo dokonce lépe.
NKU nemůže kritizovat situace, které nejsou řešitelné bez hlubokých zásahů do legislativy:
“Dlouhodobě se nedaří změnit situaci v rozvoji infrastruktury, ať už jde o výstavbu silnic nebo dopravu na železnici. To má přitom negativní dopad i na konkurenceschopnost země. Podle zprávy Světového ekonomického fóra z roku 2018 je ČR v kvalitě silnic na 68. pozici ze 140 zemí. V rámci EU obsadila ČR dokonce až 23. místo. Zatímco v některých sousedních zemích trvá příprava výstavby infrastrukturních staveb 5 let, v ČR je to i 13 a více.”
V Česku jsme povýšili soukromé vlastnictví na zlaté tele. Když byl projednáván zákon o liniových stavbách, vztyčil se za sněmovním pultem Marek Benda a začal protestovat proti tomu, aby stát měl právo dělat geologický průzkum na pozemcích před tím než jsou vykoupeny. To je naprostá pakárna, protože ty sondy se dělají právě proto, aby se zjistilo, zda jsou pozemky pro danou stavbu vhodné.
Kdyby dostal přednost veřejný zájem, musel by zákon umožnit vykupování pozemků s tím, že by vlastník dostal obvyklou cenu a pokud by nebyl spokojen, mohl by se dodatečně soudit. Na stavbu by to ale nemělo vliv.
Případ farmářky Havránkové je stejně výstražný jako zdržení stavby dálnice, kvůli 60000 korun, které nebyly včas vyplaceny za jistý pozemek. O spekulaci s pozemky, podle medií bylo pro určitý úsek dálnice zapotřebí vykoupit 1000 malých proužků půdy, ani nemluvě.
Pozoruhodná je i tato část zprávy:
Stát by měl také lépe plnit svou roli, pokud jde o bytovou politiku a definovat sociální bydlení. Do podpory bydlení jako jedné z nejzákladnějších potřeb občanů stát investoval od roku 1997 do roku 2017 celkem 232 miliard korun. Přes takové množství prostředků však NKÚ zjistil, že v některých oblastech se situace zhoršovala. Roste například počet sociálně vyloučených lokalit i počet obyvatel v nich. V ČR navíc stále neexistuje zákon o sociálním bydlení a jeho přijetí se neustále odkládá. Podle NKÚ přitom hrozí, že dostupnost bydlení pro různě ohrožené skupiny obyvatel se bude nadále zhoršovat.”
Kdo je stát, jsme to my všichni, vláda, poslanci a zastupitelé? Nebo jen Babiš a Agrofert?
V letech 48-89 byl bytový problém v podstatě vyřešen uplatněním tří nástrojů:
1. Přerozdělování bohatství spočívalo především ve vyvlastnění činžovních domů a v první fázi i v rozdělení některých velkých bytů na dvě bytové jednotky se sdíleným příslušenstvím;
2. Regulace nájmů snížila cenu bydlení na hranici odpovídající tehdejší cenové hladině; a
3. Masivní bytová výstavba bytů (ročně 70000 bytů I. kategorie v období 70-89) přinesla nové formy vlastnictví. Vedle státních nebo podnikových bytů byla podstatná část bytů majetkem členů bytových družstev a nebo v osobním vlastnictví. V menším měřítku pokračovala i výstavba rodinných domů.
Samet přinesl vzestup několika ekonomů, kteří omílali něco pouček o trhu. Bytové hospodářství bylo úspěšně rozvráceno a po třiceti letech jsme přesně tam, kde nás vidí NKU.
Nelze předpokládat, že by stejná moc, která systém rozvrátila, byla schopna cokoli napravit. Mluvit o sociálním bydlení je s odpuštěním debilita. Sociálně slabé nikdo nechce, proto vznikají ghetta a vyloučené oblasti. Musíme se zabývat dostupným bydlením, tedy takovém, které si může, v té či oné kategorii, dovolit každý.
Společnost nemá zájem řešit problém chudoby. Bezdomovce vytlačuje na okraj společnosti.
Ministryně Maláčová uronila slzu: prý je hrozné, že v 21. století umrzají lidé. Možná neví, že bezdomovce vyhazují ochranky na mráz, aby nesmrděli v nákupních centrech. Pomalu nemají kam jít.
Neuvěřitelné matení pojmů se týká důchodové reformy. Termín sám je zavádějící, protože v principu musí jít o zabezpečení všech občanů ve stáří. V době, kdy byly náklady na bydlení nízké a naprostá většina lidí pracovala, důchod v zásadě stačil na pokrytí životních potřeb.
Deregulace nájmů vedla k enormnímu zvýšení nákladů na bydlení. Jestliže se platy zvýšily oproti konci osmdesátých let zhruba 10x, nájmy se zvýšily 20-30x.
Problém samozřejmě je, že bytů je nedostatek a nájemce musí mít prostředky, aby si byt mohl vůbec pronajmout.
Mohu posloužit příkladem: Majitel garsonky neprodloužil původně roční smlouvu a nájemník byl nucen hledat nové bydlení. Požadavek nového pronajimatele byl 2x nájem, 1x kauce a 1x podíl pro realitku. Celkem 48000 předem.
Zásadní problém spočívá v tom, že kolem 10% populace žije na hranici chudoby a nemá dostatek prostředků na uspokojení základních životních potřeb. Tato skupina politiky nezajímá. Proto mluví o důchodech a (hlavně o) zásluhovosti a vylučují chudé z úvah o zabezpečení občanů ve stáří.
Z výše uvedených “komunistických” nástrojů lze použít jen první dva. Přerozdělování bohatství není totalitní výmysl, ono přece trvá dál, jen se mu eufemicky říká rozevírání nůžek. Tok bohatství opačným směrem lze obrátit prostřednictvím daní, ale ty jsou v naší společnosti tabu.
Zbývá tedy reakce na rostoucí náklady na bydlení. Jistou záplatu představují příspěvky a doplatky na bydlení. Ty ale nemají přímý vliv na životní úroveň příjemců těchto dávek. Jdou obratem do kapes pronajimatelů a obchodníků s chudobou.
Jen tak na okraj: Kdyby byla Maláčová co k čemu, bouchla by pěstí do stolu a vrátila zpět systém, kdy se žádosti o příspěvky podávaly jednou ročně. Teď to je čtvrtletně a Maláčová nemůže najít dost úředníků na pracovním trhu.
Protože mám zkušenost s kanadským (přesněji ontarijským) zabezpečením občanů ve stáří, snažil jsem se kontaktovat jsem předsedu poslední důchodové komise Potůčka, současnou předsedkyni Nerudovou i příslušné ministry. Projevili absolutní nezájem o ryze kapitalistický, komunismem nepoznamenaný systém.
Zmíněný model patrně není ideologicky košer, protože jeho základem jsou dva (s odpuštěním) nezásluhové pilíře, které umožňují pokrýt střechu nad hlavou a základní životní potřeby. Jde tedy o základní příjem, k němuž přistupují tři (zatraceně) zásluhové pilíře. Na ty ale dosáhne jen asi 60% populace.
Čeští politici nejsou ochotni pochopit, že je třeba začít u těch nejchudších. Uniká jim, že svoji budoucnost neprojídáme, ale prozbrojujeme. Ve Sněmovně lítaly miliardy, ale ne oněch 50, jimiž bychom podporovali každoročně obchodní bilanci USA, máme-li zvýšit současné výdaje na zbrojení, abychom splnili závazek 2% HDP.
Mnozí Hurvínci by rádi naši malou vlasteneckou válku s Ruskem. Jenže v digitalizované společnosti si při výpadku proudu nekoupíte ani rohlík.
