Jiří Jírovec
2. 4. 2019
Uchvacuje mě ten optimismus českých nakladatelství, která předpokládají, že co Čech to blbec. (Jan Werich o vysvětlivkách v knize Osudy dobrého vojáka Švejka).
Lze předpokládat, že podobný optimismus existuje u orgánů, které se zabývají sledováním šizuňků, teroristů a podobných živlů. Tedy, co zlotřilec to blbec. Ústavní soud řeší zapeklitou situaci, totiž plošné uchovávání telekomunikačních dat a jejich využívání pro sledování občanů. Možná rovněž plošné. Jsou za tím Piráti a několik dalších poslanců. Poslanec Mikuláš Ferjenčík k tomu řekl: “V roce 2016 podala policie téměř půl milionu žádostí o data [která uchovávají telekomunikační společnosti], což představuje stamilionové náklady.”
Klíčové je slovo “žádost”. Tu musí někdo připravit, schválit a pak teprve odeslat k soudu. Dohromady se tomu říká štábní kultura a systém. Soudce musí dostat alespoň minimum informací, aby mohl rozhodnout. Jak a odkud je policie získává? Nebo snad soud zastřešuje jen některé kroky?
Ten roční půlmilión se rovná, svátek nesvátek, 1370 žádostem denně. Nebo 1915, když odečteme soboty a neděle. To znamená, že tolik sprostých podezřelých musí policie den co den dostat do svého hledáčku. Otázka je, co policie s informacemi dělá dál. Vymaže je po určité době nebo uschovává, tak pro všechny případy?
Ochranu informací řeší Článek 13 Listiny základních práv a svobod:
Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením.
V roce 2017 se objevily odposlechy (či nahrávky) naznačující, že Babiš dál řídí svoje media. Odposlouchávání premiéra není záležitost, nad níž lze mávnout rukou. Babiš tedy podal trestní oznámení na neznámého pachatele. Policii to zjevně bylo šumafuk, nic nevyšetřila a věc odložila. Má jiné starosti než nějakou Listinu.
A stala se zajímavá věc: Novinář Jaroslav Spurný v rozhovoru prohlásil, že ví, kdo za nahrávkami je. Prý má připravený článek, který vyjde v dalším čísle Respektu.
Zmíněný rozhovor byl pozoruhodný tím, že Spurný ponechal prostor pro nejrůznější spekulace: Mohli to být, jak jinak, Rusové, dokonce i sám Babiš nebo naopak jeho nepřátelé, což znamená skoro každý. Článek nevyšel, redakce patrně nechtěla zastínit policii.
Když se před vídeňským klenotnictvím srazily dva kočáry, kdosi v nastalém zmatku vyřízl ve výloze otvor a ukradl v ní vystavený klenot.
Zkostnatělá rakousko-uherská policie tehdy začala po lupiči pátrat v policejních kartotékách. Zbytečně, protože loupež nepochybně provedlo eso mezi zloději. Byl to Jára Cimrman, který věděl, že v kartotékách zločinecká esa nejsou – protože co je to za eso, když se nechá chytit! Začal pátrat tam, kde jsou zachycena jména těch, kteří rostou pro šibenici – v třídních knihách.
Doba se prodrala mílovými kroky vpřed. Kdepak Bretschneider s buřinkou a manžetami umytými pro další záznam nebo Stb, rozlepující dopisy podezřelých adresátů nad párou v budově Pošty 120.
Dnes se špicluje jinak, tak říkajíc hi-tech. Máme kamery, mikrofony, počítače i programy vyhledávající klíčová slova.
Jsou ale zločineci stále tak hloupí, aby si telefonem nebo přes sociální sítě sdělovali informace o tom, zda již dorazil balíček ze Semtína nebo jak velkou krabici zvolit, aby se do ní vešel korupční výnos?
Daňové poplatníky by mohlo zajímat, kolik to pátrání po klíčových slovech stojí a kolik z toho půlmiliónu žádostí o data k něčemu vedlo.
Možná by ta čísla ospravedlnila návrat k třídním knihám. Nerušme je, mohou se jednou hodit.
