Retro: Co udělat!?

František Nevařil

František Nevařil

14. 4. 2019  Outsidermedia
Česká republika, Evropa i celý tzv. západní svět se potácí v hluboké ekonomické, sociální, ekologické i politické krizi. Ta se bude zřejmě ještě dále zostřovat, protože nejsou k dispozici žádná zásadní perspektivní řešení. Vlastně se podávají jen jakási sedativa v podobě nejrůznějších vládních rozpočtových škrtů a zvyšování nepřímých daní, kvantitativních uvolňování nebo budování eurovalů. K ničemu to ale nevede, bohatí dál bohatnou a chudí dál chudnou. Neboť místo toho, aby byli zachraňováni chudí, pomáhá se už tak bohatým bankéřům. Proto růst bídy, strachu a hněvu většiny populace pořád pokračuje. Uvědomění si této situace vedlo ke vzniku řady důležitých protestních hnutí, z nichž dnes nejznámějším je zřejmě OWS (Okupujte Wall Street) v v USA, a z něho vycházející úderný slogan „My jsme 99 %“.

V této situaci už i v České republice sílí nejen hlasitá kritika současného stavu a dokonce i výhledu do očekávané zřejmě neblahé budoucnosti, ale začíná se už formovat i jakýstakýs občanský odpor. Nejrůznější respektovaní i méně známí autoři předkládají v rámci svých možností všeliké náměty na to, co by se mělo či nemělo dělat. Na internetu i mimo něj běží spousta diskusí, objevují se různá prohlášení i petice. Vznikají a sdružují se iniciativní občanské skupiny požadující nutné politické změny, podávají se dokonce trestní oznámení (Lenka Procházková a spol. ve věci církevních „restitucí“). Konají se protestní akce, probíhají už také všelijaké demonstrace, kterých se účastní v daných místech někdy stovky nebo až tisíce lidí. Vznikla a šíří se Holešovská výzva k občanské neposlušnosti. Zkrátka máme tu úplnou inflaci analýz, námětů a požadavků. Ve společnosti to zatím sice nevře, ale už bublá. Nad rámec blbé nálady narůstá rozčarování a vztek. Člověk se už bojí sám k tomuto narůstajícímu proudu postojů a návrhů ještě něco iniciativně dodávat a přikládat tak další polínko z obavy, aby tím jen dál nezvyšoval už tak dnešní velký názorový zmatek.

Pro skutečné „šéfy“ v pozadí to zatím nepředstavuje velké nebezpečí. Oni mají pořád všechny trumfy v ruce, protože mají peníze a majetky. My ostatní outsideři na druhé straně jen svoji početnost. Jinak už jen příslovečné holé ruce. Takže pro vládnoucí panstvo je to všechno „buřičské“ snažení pořád jen jakýsi otravný šum, dokonce jim to snad i z části vyhovuje v tom směru, že to někdy dokonce dále prohlubuje rozhádání, rozdělení, a tím také určité oslabení „poddaných“ občanů.. Proto se také lidi v tom nedokáží orientovat, kdo je kdo. Kdo má vlastně spolehlivě rozlišit pro co a proti čemu je třeba u nás iniciativa ProAlt na rozdíl od D.O.S.T nebo SPaS?

Všechno to znepokojení je nesporně založeno a posilováno nežádoucím stavem a vývojem společnosti – ekonomickým, právním i morálním úpadkem. Oprávněně jsou za to viněni dosavadní politiky a politici. V naprosté většině však kritizující a protestující jednotlivci i skupiny, dokonce i ti nejradikálnější, pořád vidí v podstatě dostatečnou možnost nápravy v domácích volbách nebo snad i referendech, které by měly přinést žádoucí zásadní změny. Požadavky možno velice zjednodušeně shrnout tak, že by občané měli navrhovat a volit jen ty správné, poctivé a schopné politiky.

Pokud si nechceme nasazovat růžové brýle, lze takové iluzi jen těžko uvěřit. Je to sice podmínka nutná, nikoliv však dostačující. Totiž kde takové osobnosti vzít? A jaké reálné možnosti v dnešním systému by vůbec oni sami i při jejich nejlepší vůli na našem domácím „omezeném“ a okolíkovaném hřišti měli? To jsou nezodpovězené a vlastně ani nepředkládané otázky. Osobně si myslím, že věci se mají domýšlet až do konce. Podle mého soudu reálné zásadní, trvalé a perspektivní politické změny nelze dosáhnout v rámci dnešního kapitalismu, přesněji řečeno banksterismu. Představuje totiž společenskou rakovinu, které se nelze zbavit bez důkladné operace. Bez servítku řečeno bez toho, aniž se vládnoucím oligarchům v konečné fázi odejme kapitál, neboť jen bez něho by konečně ztratili svoji nepřiměřenou ekonomickou a politickou moc. Konec konců nešlo by o nic nového. V historii k něčemu podobnému přece dávno došlo „právním“ zrušením otroctví, když byl otrokářům odňat jejich tehdejší kapitál ve formě otroků, nebo když později feudálům byli obdobně odňati jejich na ně pracující poddaní. Je ovšem pravda, že tehdy brali bohatým ti ještě bohatší, zatím co dnes by to měli udělat oni chudí a v podstatě bezbranní mocným „velkým kmotrům“. To se sice už v bývalých evropských komunistických státech také podařilo, ovšem jen dočasně. Navíc by museli být řádně potrestáni viníci (odpovědní politici, privatizátoři, korupčníci, vlastizrádci atd.) odpovědní za to, co se v našem veřejném prostoru mezitím dělo a děje, včetně konfiskace jejich nepoctivě nabytých majetků.

My jsme ale tak propagandisticky zpracování, že na takové „nehanebnosti“ si nedovolíme ani pomyslet. Kromě toho je vůbec otázka, zda takové snahy mohou mít v takové malé a nevýznamné zemi, jakou je Česká republika, nějaké reálné šance na úspěch. Jak víme, Maďarsko se nedávno pokusilo o daleko méně podstatně nápravné kroky, které se však zahraničním mocným nelíbí, a už dostává pořádně přes prsty. Ale ať chceme nebo nechceme, bez požadování a splnění těchto dvou kardinálních podmínek nemůže jít o významnou a perspektivní nápravu daného stavu, tedy o přiblížení se reálné demokracii a optimáilní sociální spravedlnosti. Zkrátka nějaké skutečně slušné a efektivní společnosti. Toho si musíme být vědomi. Jinak nám může být shora (zpozadí) od našich současných skutečných pánů „věnováno“ nejvýše nějaké kosmetické vytírání očí. Pokud vůbec něco. Nebo možná nakonec jen pořádně opět dostaneme „na čumák“.

Přiznejme si, že máme před sebou mnoho nejasností, nejistot a pochyb. Za sebe na rovinu říkám, že si v dnešních podmínkách světa a Evropy takové razantní politické kroky a vývoj zatím sám neumím představit. To už by muselo jít skutečně do tuhého a určitě s nepředvídatelnými důsledky. Takže co dělat?! Zůstat dál poslušní, užvanění, s vygumovanými mozky či telecí optimisté, nebo „hnát lidi na barikády“? Je tu dilema, které člověka při uvažování o tom, co nás asi ještě čeká a čemu bychom se měli bránit, rozpolcuje. Co si v těchto podmínkách má myslet a co má dělat rozumný občan, pokud není nějaký asociál, kterému dnešní zlodějský systém vyhovuje? Toť otázka…

Nyní ze všech stran slyším, že my Češi jsme ve srovnání s jinými národy moc líní a pohodlní, že jsme jen poslušné a servilní ovce. Stav a růst našeho pobouření, výzvy i demonstrace však prokazují, že tomu tak docela není. To je zjednodušený a snad i účelový pohled. Určitě jsme znejistěni, protože po našich zkušenostech s rokem 1989 se bojíme, abychom znovu nenaletěli. Také si bohužel myslím, že jsme pořád nepřiměřeně naivní a věříme (snažíme se úporně věřit) systému a lidem, kteří nás už tolikrát, byť v různých podobách, podvedli. Na druhé straně doufám, že i toto snad dosud zmatené, ale přece jenom nekonformní „oživování“ domácí reálné politiky, i když zatím zdánlivě bez konkretních vyhlídek, má smysl a rozhodně je lepší než nic. V každém případě tak v této přípravné fázi probíhá určité sbližování názorů na cíle a další společné postupy, a snad se vytváří i základní předpoklady organizačního sjednocování nespokojených občanů ze středních tříd. Probíhá vzájemné školení a sociální uvědomování. Bylo by ale určitě dobré až nezbytné, kdyby k tomu docházelo i v širším mezinárodním rámci, protože v osamocené malé ČR naději na nějaký izolovaný podstatný úspěch našich domácích „99 %“ nemá…

Vyšlo 1. 4. 2012

Autor zemřel v roce 2017. 

Jeho nejznámější knihy:

Naše cesta od marasmu ke krachu (1994)

Bilancování naší první kapit alistické pětiletky (1995)
K české otázce dnes I, II (1995)
Třetí cesta (1996)
U tří premiérů (1997)
Jak jsme dopadli (2002)
Velká loupež aneb Bourání státu (2002)
Tanec stovek miliard okolo nás (2003)
Svět a jeho problémy (2004)
Včera, dnes a možná zítra (2011)