Smlouva INF – hlavni protagonisté

• MGM 31 C / Pershing II
• BGM 109 G / Gryphon
• RSD 10 Pioněr / SS-20 Saber
• OTR 23 Oka / SS-23 Spider

Uvedené systémy měly jednak největší zastoupení v počtu likvidovaných raket a jejich nosičů, ale také představovaly největší hrozbu pro protistranu s ohledem na své technicko-taktické parametry. Pojďme se podívat na genezi jejich vývoje, zavedení do výzbroje a možnosti, které dávaly svým uživatelům.

MGM 31 C / Pershing 2

Systém Pershing vzniká v roce 1958 ve firmě Martin Marietta jako nástupce rakety Redstone a je označen jako Redstone S. Následně je přejmenován na Pershing I. Úkol zůstává stejný – provedení jaderného útoku na kritické cíle Varšavské smlouvy z předsunutých základen US Army na území evropských spojenců v rámci NATO. Raketa byla poháněna tuhými pohonnými hmotami, což výrazně zkrátilo čas nutný na přípravu k odpálení. Došlo k výrazné redukci rozměrů, takže střela byla snadno přepravitelná na místo odpalu a to zvyšovalo její schopnost přežití. Další výhodu – relativně krátký čas přípravy k odpalu – snižovala nutnost přepravy bojové hlavice na dalším vozidle a montáž na raketu před odpalem. Tento hendikep byl odstraněn zavedením verze Pershing 1 A, kde byl zdokonalen manipulační mechanismus – střela byla kompletně celá přepravována na jednom vozidle a její příprava k odpálení se zkrátila na 10 sekund.

Rakety Pershing 1 A byly nasazeny v Evropě v roce 1964 – byly ve výzbroji US Army a Bundeswehru – střely ve výzbroji německé armády nebyly vybaveny jadernými hlavicemi – tyto zůstaly pod kontrolou US Army s výjimkou válečného stavu.

Pershing 1 A dokázala dopravit hlavici o ráži 60, 200 nebo 400 kT TNT do vzdálenosti 740 km s kruhovou odchylkou 150 metrů, což byla s ohledem na technické možnosti v době vzniku vysoká přesnost. Všechny střely byly zlikvidovány na základě INF v roce 1991.

Práce na raketě pokračovaly a v roce 1974 zahájila firma Martin Marietta vývoj zdokonalené verze Pershing 2. Hlavní změnou oproti Pershing 1 A bylo prodloužení doletu na 1 700 km, možnosti navádění a manévrování v terminální fázi letu s výrazně vyšší přesností. Raketa umožnovala zasáhnout cíle na teritoriu SSSR – Pershing 1 pouze na území NDR, PLR a ČSSR – a při použití speciální hlavice (v té době ve vývoji) bylo možno útočit na zodolněné cíle včetně podzemních bunkrů a vojenských základen raketových vojsk.

Raketa byla vybavena hlavicí W 85 s ráží od 5 do 80 kT TNT, která je výrazně nižší oproti Pershing 1 A. Důvodem byla právě vyšší přesnost – cílová odchylka byla 30 metrů – a pro zničení cíle stačila proto hlavice nižší ráže. Nižší ráže hlavice měla následně pozitivní vliv na maximální dolet.

Pershing 2 byl zaveden do výzbroje v roce 1983 a plné operační způsobilosti dosáhl v roce 1985. Schopnosti systému provést nečekaný úder do hloubky států Varšavské smlouvy a při použití penetračních hlavic i možnost ničit strategické jaderné rakety v zodolněných podzemních šachtách a velitelská centra ukrytá v podzemních bunkrech vyvolaly velké obavy na straně vedení Varšavské smlouvy. Všechny střely byly zlikvidovány na základě INF v roce 1991.

Pershing 2 připraven k odpálení

Start Pershing 2

Pershing 1A během cvičení v terénu

BGM 109 G / Gryphon

Systém BGM 109 G je ve své podstatě pozemní modifikací známé střely Tomahawk. Tomahawky byly nasazeny v první i druhé válce v Zálivu, válce v bývalé Jugoslávii, Afghánistánu, Libyi a Sýrii, kde se jim dostalo dostatečné mediální publicity a proto není nutné podrobné představení. Zaměříme se tedy na základní faktické údaje.

Vývoj byl zahájen v roce 1972 společností General Dynamics na základě požadavků US Navy jako námořní křižující střela. První výrobní série zahrnovaly 3 základní provedení:

1/ TLAM-N – Tomahawk v námořním provedení pro pozemní útoky s jadernou hlavicí W 800 ráže 200 kT TNT s doletem 2 500 km

2/ TASM – Tomahawk v námořním provedení pro protilodní útoky s aktivním radarovým naváděním, 454 kg konvenční hlavicí a doletem 460 km

3/ RGM 109 G – Tomahawk v pozemním provedení pro pozemní útoky s využitím nukleární hlavice. Vývoj byl zahájen na přelomu 70 let a operační způsobilosti bylo dosaženo v roce 1984. Tato verze dosahovala doletu 2 500 km při letové rychlosti 800 km v hodině. Nukleární hlavice W 84 měla ráži od 10 do 50 kT TNT, navigace využívala inerciální navigační systém a digitální mapu. US Army nasadila v Evropě 322 střel a 95 odpalovacích vozidel. Rakety i vozidla byly zlikvidovány na základě smlouvy INF v roce 1991.

Odpal rakety BGM 109 G / Gryphon

Letící BGM 109 G / Gryphon těsně po startu

Zodolněná stanoviště raket – základna RAF v britském Molesworthu

RSD 10 Pioněr / SS-20 Saber

V 70 letech byly na straně NATO zaváděny nové typy raket krátkého a středního doletu. Tyto rakety využívaly pokroku ve vývoji tuhých pohonných hmot, výpočetní techniky, radarové a navigační techniky a miniaturizace jaderných hlavic.

Na sovětské straně naopak byly stále ve službě kapalinou poháněné rakety SS-4 a SS-5, které vyžadovaly zdlouhavou přípravu k nasazení (natankování pohonných hmot a okysličovadla). Příprava byla časově náročná, vyžadovala složité vybavení a mohla být provedena pouze na základně. Sovětské vedení si bylo vědomo těchto omezení, a proto zadalo Moskevskému Institutu tepelných technologií vývoj nového raketového systému pod vedením Alexandra Nadiradze.

Výsledkem byla raketa RSD 10 Pioner, která dosahovala vysoké mobility – kolový podvozek byl terénní průchodností blízký pásovým vozidlům – a mohl dopravit raketu na libovolné místo odpalu – a vysoké operační způsobilosti – použití tuhých pohonných hmot umožnilo zkrátit čas přípravy k odpálení. Tímto byly odstraněny největší nedostatky zastaralých systému SS-4 a SS-5. Ale konstruktéři se nezastavili jen u časových limitů a razantně zvýšili dolet i nosnost – raketa měla dolet 5 000 km a mohla nést kombinaci hlavic – jednu hlavici s ráží 1 Mt TNT nebo 3 manévrující hlavice o ráži 3 x 150 kT TNT. Takto se na dostřel dostaly všechny potenciální cíle v západní Evropě a proti raketě v podstatě neexistovala obrana – použití vícenásobných hlavic překonávalo možnosti jakýchkoliv v té době zavedených protiletadlových / protiraketových systémů NATO.

Raketa měla délku 16,5 metru, průměr 1,8 metru a vzletovou hmotnost 37 000 kg. Těleso rakety zhotovené z kompozitních materiálů tvořily dva stupně s tuhou pohonnou hmotou a bojová hlavice – nejprve s 1 hlavicí, poté 2 a nakonec 3 hlavicemi o 150 kt TNT. Kruhová odchylka zásahu dosáhla 150 metrů – v případě nukleární hlavice zcela zanedbatelná. Dolet byl u prvních verzí 600 až 5 000km, u poslední verze se zvýšil až na 7 500 km. Nosičem byl automobil MAZ 547 A vyráběný Minským Automobilovým Závodem v Bělorusku.

SS-20 vstoupil do služby v sovětském raketovém vojsku v roce 1976 a v roce 1987 bylo ve službě celkem 441 systémů (raketa plus nosič). Rakety byly umístěny v několika lokalitách Sovětského svazu od Moskvy směrem k západní hranici. Existence SS-20 a Pershing 2 se stala největším argumentem pro přijetí smlouvy INF a na jejím základě byly rakety SS-20 zlikvidovány. Bylo zlikvidováno celkem 654 střel a 509 odpalovacích zařízení.

Raketa s 3 hlavicemi a odpalovací vozidlo, odpalovací vozidlo připravené k vztyčení kontejneru se střelou a jejímu odpálení

OTR 23 Oka / SS-23 Spider

Poslední systém je specifický – doletem sice nedosahuje hranice 500 km, ale přesto byl po tlaku americké strany zařazen do dohody INF. Proč byl tento systém pro americkou stranu tak zajímavý, že trvala na jeho zařazení do smlouvy?

Systém Oka byl vyvíjen jako náhrada zastaralého systému SS-1C Scud. Tento systém technicky vycházel z konstrukce německých raket V-2, byl založen na zastaralé technologické základně a používal tekuté pohonné hmoty. To limitovalo schopnost reakce – nutnost natankovat raketu před použitím – a přesnost střely v cílové oblasti. Vývoj byl zahájen v 70 letech v KB Mašinostrojenie pod vedením Sergeje Pavloviče Nepobědimije. Raketa používala tuhé pohonné hmoty s pozitivním vlivem na rychlost reakce – příprava k odpalu do 5 minut – a maximální dolet až 480 km. Dále se razantně zvýšila přesnost – kruhová odchylka 30 m – což dovolilo útočit nejen na pevné velké cíle jako letiště, základny raket, velitelská centra; ale i mobilní cíle jako mobilní raketové komplexy Pershing a Griffon.

Raketa měla délku 7,5 metru, průměr 0,9 metru a hmotnost 4 360 kg. Hlavice mohla být konvenční vysoce explozivní, kontejnerová, chemická nebo nukleární s ráží 50 až 100 kt TNT. Navádění na cíl bylo prováděno s pomocí digitální mapy a aktivního radaru. Raketa dosahovala rychlost Mach 9 a možnosti protiraketové obrany vůči útoku byly minimální. Odpalování bylo prováděno z dopravně-odpalovacího vozidla BAZ 6944, které mělo schopnost plavby. Vyrobeno bylo 239 raket a 106 odpalovacích zařízení. Dalších 72 raket bylo dodáno spojencům v rámci Varšavské smlouvy – Bulharsku, Československu a NDR. Rakety byly dodáno pouze s konvenčními hlavicemi a poslední je vyřadila z aktivní služby bulharská armáda v roce 2002.

Zatímco systém SS-20 Saber byl kombinací síly a násobnosti hlavic, v případě SS-23 se jednalo o technologicky propracovaný systém s kombinací rychlosti, přesnosti a mobility. Proto byl ze strany USA extrémní tlak na zahrnutí tohoto systému do dohody INF.

Odpalovací zařízení s vztyčenou raketou připravené k odpálení

Všechny výše uvedené systémy byly zrušeny do roku 1991, ale nebyly zapomenuty a jejich pohrobci se vrátili zpět na scénu. Ale to už je námět pro další článek.