Farage sahá po vítězství aneb Chyba v českém Matrixu

Nigel Farage – tahoun brexitu a zakladatel nové “Brexit Party”

Karolina Stonjeková
16.5.2019 iPrima
„No jo… dneska už by to všechno dopadlo jinak. Dnes Britové výsledku referenda trpce litují. Podpora odchodu Británie z EU rapidně klesla a nové referendum by ostrovní království v Unii udrželo…“



Ano, známe to všichni! Ty věty, které stále jedou českou veřejnou diskusí jako obehraná deska. Věty, které nemají žádný jiný smysl, než relativizovat suverénní rozhodnutí britských voličů a vydávat je pouze za jakési momentální pomatení mysli, ze kterého se už drtivá většina společnosti stihla spolehlivě vyléčit.

Realita je ovšem taková, že zatímco u nás se stále najde významná část politiků a médií, kteří tvrdí, jak si Britové odchod rozmysleli, hlavní duchovní strůjce odchodu, Nigel Farage, právě ve Spojeném království sahá po svém dalším triumfu. Jeho strana The Brexit Party je totiž žhavým favoritem na vítězství v nadcházejících evropských volbách.

Podle průzkumu, který minulou sobotu uveřejnil levicový deník The Guardian, má aktuálně Brexit Party podporu více jak třetiny britských voličů a jednoznačně vede před druhými labouristy. Podpora Farageova nového uskupení, které založil po svém odchodu ze strany UKIP, je dokonce vyšší než kolik mají dva hegemoni britské politiky, labouristé a konzervativci v součtu dohromady. Navíc se zdá, že s novou stranou má Nigel Farage našlápnuto k daleko lepšímu výsledku než před pěti lety, kdy jeho UKIP vyhrál volby s bezmála 27 % hlasů. Nabízí se tedy otázka, jak je to možné, když jsme neustále ze všech stran přesvědčováni, že Britové svůj odchod už přehodnotili? Je to jen chyba v českém Matrixu nebo zkrátka i zde platí okřídlené rčení, že přání je otcem myšlenky?

Bohužel, obojí je pravda. Český pohled na zahraniční události je totiž často stejně matoucí (a odtržený od reality), jako když se nějaký zahraniční komentátor snaží interpretovat politické události v Česku. Faktem je, že to, co bychom mohli označit za mediální a politický mainstream, nikdy nepřijalo britské referendum jako svrchované a svobodné rozhodnutí jedné z nejstarších demokracií Evropy. Namísto toho se stále hledaly zástupné důvody, proč se nakonec miska vah převážila na stranu „leave“.

Jen si stačí vzpomenout, kolikrát jsme slyšeli zcela vážné vysvětlení, podle něhož mohli za odchod z EU nevzdělaní euroskeptičtí důchodci, kteří doslova ukradli mladým jejich proevropskou budoucnost. Přitom když se podíváte na řeč čísel, která svého času přinesl britský deník The Independent, zjistíte celkem snadno, že oněch mladých voličů mezi 18 a 24 lety přišlo k referendu jen 64 %, z čehož navíc přibližně jedna třetina volila odchod. Naopak z voličů ve věkové kategorii 65+ se referenda účastnilo 90 % a z toho 40 % volilo proti odchodu.

Obrázek nevzdělaných euroskeptických starců, kteří porazili mladé vzdělané Evropany, tak dostal celkem zásadně na frak, protože mladí se ve srovnání se „starými“ na referendum vykašlali a „staří“ zase ani omylem nevolili jen pro brexit. Přesto je tento zjednodušený pohled při domácích diskusích o brexitu stále zcela živý.

Ve světle toho se tedy asi nejde dvakrát divit, že zatímco české domácí publikum je z většiny médií stále krmeno pocitem, jak si brexit už téměř nikdo v Británii nepřeje, ten, bez něhož by se žádné referendum nikdy ani nekonalo, mezitím sahá po svém zatím největším vítězství. Vítězství, které ani v nejmenším nenaznačuje, že by Britové své rozhodnutí nějak zásadně přehodnotili.

– – –