Jiří Kobza, Tomáš Doležal
13. 5. 2019 (projev byl přednesen na slavnostním shromáždění u pomníku maršála Koněva 7. 5. 2019)
V souvislosti s výročím konce druhé světové války a osvobození Československa opět v mainstreamových mediích a veřejném prostoru startují orgie historického revizionismu a snahy ovlivnit oním ideologicky „správným a korektním“ výkladem historie zejména nejmladší generaci.
Hájení historické pravdy a spravedlnosti proti novodobým politrukům považujeme za jeden z nejdůležitějších úkolů naší doby. Jsme tím povinování našim předkům, kteří za naší zemi a za naší budoucnost často položili i své životy. I proto jsme se 7. 5. zúčastnili pietního aktu u pomníku maršála Koněva – hrdiny, jehož osudy velmi silně reflektují zásadní milníky 20. století.
Ivan Stěpanovič Koněv byl totiž v průběhu II. světové války jako voják velitel účasten prakticky všech jejích zásadních a osudových střetů a bojů – velel vojskům Rudé armády na východní frontě a osvobodil s nimi od okupace nacisty značnou část střední a východní Evropy.
Na jeho příběhu lze ilustrovat, jak nevyzpytatelné mohou být cesty osudu, jak tenká linie někdy dělí život od smrti, jak může jeden okamžik de facto změnit běh dějin.
V září 1941 byl Koněv jmenován velitelem tzv. Západního frontu, jenž byl
v následujícím měsíci naprosto zničen německými útoky při katastrofě u Vjazmy – a jeho samotného od trestu smrti zachránil pouze další válečný hrdina, maršál Georgij Konstantinovič Žukov, který odvolaného Koněva odmítl zatknout – a místo toho jej přijal do svého štábu.
Od poloviny října 1941 velel Koněv vojskům Kalininského frontu, se kterým se mu poprvé v průběhu války podařilo zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii – a v prosinci 1941 se jeho vojska zapojila do protiofenzívy
u Moskvy. Stěžejní byla zejména tzv. bitva před Moskvou
Koncem června 1943 se stal velitelem tzv. Stepního frontu, který vedl bojové akce v jižním oblouku kurského výběžku – jakožto zásadní strategická záloha klíčové bitvy u Kurska. Následně se podílel na osvobozování levobřežní Ukrajiny. Později byl tento Stepní front přejmenován na 2. ukrajinský front, který se během zimní ofenzívy v letech 1943–1944 podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny.
Od května roku 1944 už maršál Koněv velel vojskům 1. ukrajinského frontu,
v jehož rámci vedl jako velitel i karpatsko-dukelskou operaci sovětských a československých vojsk – jeho front zde pohřbil 19 000 padlých. Posléze se podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska.
27. ledna 1945 osvobodila Koněvem vedená vojska i koncentrační tábor Osvětim – aby se poté účastnila závěrečného útoku na Berlín (útočila jako první a tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení). Se svým zachráncem
a osudovým kolegou maršálem G. K. Žukovem dne 8. května 1945 Koněv přijal německou bezpodmínečnou kapitulaci. Jeho vojska poté vyrazila na pomoc Pražskému povstání,
V rámci tzv. Pražské operace Koněvův 1. ukrajinský front osvobodil severní, střední a východní Čechy a jako první spojenecká armáda se dostal v květnu 1945 do Prahy. Při bojích přímo v Praze a v jejím nejbližším okolí s německými jednotkami, především s Waffen-SS, včetně tankové divize SS „Das Reich“, které pokračovaly v odporu a v masakrech civilistů, padlo 692 sovětských (Koněvových) vojáků.
Z jeho pozdějšího života je zaznamenáníhodné například i to, že v si roce 1970 nepřijel do Československa pro titul hrdiny ČSSR, který mu udělila Husákova normalizační vláda. Podle českého vojenského historika Jiřího Fidlera „možná šlo o šok z okupace Československa.“
Abychom doplnili i celkový kontext, na který se nyní často (záměrně?) zapomíná: Rudá armáda celkově bojovala na československém území 235 dní – od 20. září 1944 do 11. května 1945. Svou osvobozeneckou misi zahájila na podzim 1944 těžkými boji v Karpatech a vítězně ji ukončila na jaře 1945 v Praze. Za tu dobu postoupila do hloubky 800 kilometrů. Postupně na karpatsko-pražském směru uskutečnila šest operací, na nichž se ve vzájemné součinnosti podílely tři operační a bojové svazy – 1., 2. a 4. ukrajinský front.
Ofenzívu Rudé armády můžeme rozdělit do tří hlavních etap – východokarpatskou a východoslovenskou, poté západokarpatskou, moravskoostravskou a bratislavsko-brněnskou a závěrečnou, třetí, tvoří největší operace ze všech – pražská, uskutečněná právě společným úsilím
1., 2. a 4. ukrajinského frontu.
Oficiální historicko-statistická studie Bez razítka „Přísně tajné“, vydaná v Moskvě roku 1993, vyčíslila celkové ztráty sovětských ozbrojených sil
při osvobozování Československa na 551 432 osob, což představovalo 14,18 % jejich ztrát při dobývání a osvobozování devíti evropských a dvou asijských zemí. Z toho trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní, zajatí aj.) činily 139 918 osob, z nichž 122 392 padly, zemřely na zranění a nemoci, a zdravotnické 411 514 včetně 346 044 raněných, postižených kontuzí a omrzlých.
Abychom si učinili představu o velikosti těchto obětí, připomeňme, že bojové ztráty americké armády, včetně armádního letectva (USAAF), na evropském válčišti za druhé světové války dosáhly celkem 586 628 osob, z toho 135 576 mrtvých.
Do boje za osvobození Prahy, který někteří političtí a historičtí revizionisté dnes označují za drobnou epizodu již rozhodnuté války, kde o nic nešlo, nastupovalo proti zhruba 900 tisícům německých vojáků 980 tisíc příslušníků Koněvova
1. ukrajinského frontu (včetně 76 tisíc vojáků 2. polské armády, což nás zároveň odkazuje na enormní podíl a enormně vysoké ztráty na životech rumunských vojáků, kteří v Československu bojovali v rámci Malinovského 2. ukrajinského frontu).
Hlavní útok na Prahu začal po poledni dne 6. května, kdy se vojska
1. ukrajinského frontu u Riesy poblíž Drážďan dala do pohybu. Úderné tankové skupiny obešly Drážďany a postupovaly směrem ke Krušným horám.
V noci ze 7. na 8. května překročily tyto skupiny předmnichovské československo-německé hranice a pokračovaly směrem na Teplice a Duchcov. Do všeobecného útoku se pak pustila i ostatní vojska 1. ukrajinského frontu,
a některé jednotky spojenecké polské armády. Tato vojenská síla se dala do pohybu směrem k severním československým hranicím.
8. května útok 1. ukrajinského frontu pokračoval směrem na Louny a Terezín.
Bojové akce Rudé armády a spojenců 9. května spočívaly zejména v pronásledování německých jednotek, přičemž místně docházelo ještě k mnoha vojenským střetům. V časných ranních hodinách onoho dne pronikla vojska
1. ukrajinského frontu ze směru od Slaného a Veltrus do Prahy.
Do 11. května ještě docházelo k likvidaci posledních ohnisek německého odporu. I poté však sovětské jednotky i spojenečtí vojáci československé, rumunské a polské armády čistili lesy od zběhlých a skrývajících se německých vojáků, a postupně odminovávali cesty, infrastrukturu a objekty.
V sovětských armádních sborech bojovali bok po boku někdejší Bílí i Rudí, Rusové, Ukrajinci, Gruzínci, Arméni, Turkméni a vojáci desítek dalších národů a národností tehdejšího Sovětského svazu. Ti všichni svůj život nasadili –
a ohromné množství z nich i položilo – tisíce kilometrů od domovů proto, abychom my a naše děti mohli svobodně žít.
Musíme si to nahlas připomínat při každé vhodné příležitosti, protože tlak na vymazání vzpomínek a přepis historie je – a hlavně ještě bude – masivní. Často to začíná „vysvětlujícími“ deskami a ničením pomníků opravdových hrdinů. Jakým byl i maršál Koněv, kterému v těchto dnech vzdáváme svůj hold.
