Rostislav Iščenko
3. 5. 2019 ishchenko
Více než sedmdesát tři procenta ukrajinských voličů chtělo věřit, že se zvolením Zelenského se situace v zemi může změnit k lepšímu. Ve skutečnosti by se změnila k horšímu bez ohledu na to, kdo by vyhrál volby (Porošenko, Tymošenková, Zelenský, Gricenko a třeba i nekandidující Vakarčuk). Logika je jednoduchá. Žádný z kandidátů (dokonce ani ti, kteří formálně zastupovali jihovýchod) nehovořil o nutnosti přeformátovat systém. Diskuse byla vedena výhradně o tom, jak systém efektivněji zachovat: přitvrzením teroru nebo mírným uvolněním smyčky a posílením demagogie.
Je třeba říci, že skutečný vládce Ukrajiny, ukrajinská oligarchie, intuitivně pocítil, že pokus změnit teroristický režim na “civilizovanou” diktaturu by téměř jistě vedl k jeho (režimu) rychlému kolapsu. Zdrojová základna Ukrajiny je vyčerpána do té míry, že oligarchie skutečně začala přímo okrádat obyvatelstvo, zbavila stát všech sociálních závazků a zahájit postupnou likvidaci státních struktur, které nahradila soukromými armádami.
V takových podmínkách je možné zachovat alespoň zdání jednoty země a existenci státní moci pouze na úkor rostoucího teroru.
Odlišnost Porošenka od většiny jeho oponentů (a od Zelenského konkrétně) spočívala v tom, že Porošenko se snažil zachovat konsenzus s majdanem, při kterém byl teror zaměřen převážně proti cizím (ideologickým oponentům). Vlastní (Kocaba, Savčenková, “tornadovci”) se dostávali do soukolí represí pouze tehdy, pokud porušili nepsané zákony a vědomě nebo nevědomě začali představovat hrozbu pro režim. Proto se jich nikdo nestal. Byli stejně cizí jak pro Porošenka, tak i pro jeho oponenty.
Poté, co si Kocaba odseděl rok a půl, byl propuštěn teprve poté, co protiválečná propaganda přestala představovat hrozbu zájmům režimu. Do války byly zapojeny silové struktury, ti nespolehliví byli vyčištěni, krmivo pro děla je dodáváno spolehlivě a v potřebném množství.
Savčenková byla propuštěna poté, co odpřísahla věrnost Zelenskému – nové tváři starého režimu. Přižemž když věděli o její povaze, vydali ji zcela podmíněně (“zapomněli” prodloužit preventivní opatření, ale v květnu již může být toto “nedopatření” napraveno).
Konfrontace “patriotů” a “páté kolony”, která vyústila v slogan “Pokud ne Porošenko, tak Putin”, byla jádrem porošenkovské volební kampaně.
Odpůrci Porošenka se chystali rozšířit sféru represí a zahrnout jimi také své konkurenty z tábora majdanu. Režim nemůže existovat bez přerozdělení majetku ve prospěch vítězů. “Trofeje” z roku 2014 byly vyčerpány. Je nutné najít nové zdroje pro dělení.
Je možné je najít pouze u kolegů z majdanu (nebo u spolupracující části jihovýchodní elity, která fakticky podpořila převrat a zajistila sesazení Janukoviče). Ostatní byli už dávno rozkulačeni.
Porošenko, který se snažit se spoléhat o radikální nacionalisty jako jedinou reálnou sílu v zemi, udělal jen jednu chybu, která ho připravila o druhé funkční období. Nevzal v úvahu, že osvobození politických souputníků od represí za režimu jeho osobní moci může nastat pouze na úkor jejich zřeknutí se statusu oligarchů. V zemi měl zůstat pouze jeden oligarcha,který by byl také prezidentem.
Zřeknutí se nároků na moc výměnou za zachování aktiv však nevyhnutelně vedlo později ke ztrátám i aktiv. Pouze přístup k moci dával ne-li záruku bezpečnosti, pak možnost účinně se bránit. Proto se proti Porošenkovi zformoval oligarchický konsenzus.
Definitivně se utvořil teprve před druhým kolem hlasování, kdy bylo zřejmé, že Porošenko je připraven na falzifikace jakéhokoliv rozsahu a na jakékoli akce proti svým soupeřům. Zelenský (kandidát Kolomojského) by nemohl realizovat svou absolutní převahu v počtu hlasů, kdyby drtivá většina oligarchů neodmítla podpořit Porošenka. Vzhledem k tomu, že oligarchové kontrolují místní orgány moci (každý má své vlastní územní feudální knížectví v jedné nebo několika oblastech Ukrajiny), a také významnou část aparátu ústředních orgánů moci, jejich odmítnutí podpořit Porošenka ho okamžitě zbavilo jeho opory o státní aparát.
A gangy radikálních nacionalistů byly se vzácnými výjimkami ve službě konkrétních oligarchů a bez jejich pokynu na podporu Porošenka nevystoupily.
Podmínkou podpory Zelenského (nebo alespoň neutrality) ve druhém kole bylo přeformátování ukrajinského režimu na čistě parlamentní republiku s prezidentem, který bude zcela zbaven svých pravomocí. Oligarchie se tedy pojistila proti ambicím Kolomojského (který se také chtěl stát jediným oligarchou v zemi, který by svou moc realizoval s pomocí kapesního prezidenta).
Kolomojský téměř přehrál své situační spojence. Ihned poté, co Porošenko uznal výsledky voleb, odmítl uskutečnit dohodnutou ústavní reformu. Navíc zahájil přípravy na rozpuštění Rady, aby získal v novém parlamentu absolutní většinu.
Ale začal brzy. Zelenský se ještě nestal prezidentem. A kolektivní oligarchie ukázala, že se jím nemusí stát. Okamžitě ožil Porošenko (ještě včera bývalá absolutní politická mrtvola), aktivizovala se Rada, která předvedla, že ve zbývajícím půl roce může přijmout tolik a takových zákonů, že se nový prezident zalkne, kdyby je rušil a zpochybňoval.
Holt, Kolomojskému bylo předvedeno, že oligarchie je připravena bojovat proti němu a že i kdyby vyhrál, bude se to podobat porážka, protože ze země (kterou se chystal drancovat) nic nezůstane.
Kolomojský je chápavý člověk. Přistoupil na jednání. Inaugurace Zelenského byla jaksi samozřejmě odložena. Veřejně tým zvoleného prezidenta z toho obviňuje Ústřední volební komisi a Nejvyšší radu, ale absolutně nic nedělá, aby změnil situaci, i když možnosti (s absolutní podporou Zelenského lidmi a se stejnou absolutní nenávistí k Nejvyšší radě) jsou velké.
Zelenský může klidně vystoupit proti parlamentu a porazit ho. Ale vládnout bez podpory oligarchů nemůže. Polovina země mu prostě nebude podřízena, média zahájí proti němu aktivní práci a během několika týdnů zničí rating, a v novém parlamentu oligarchové zajistí vytvoření protiprezidentské většiny. Proto Zelenský odchází na Telegram, letí do Turecka, a Kolomojský začíná jednání o vytvoření nového oligarchického konsenzu.
Hlavní rysy tohoto konsenzu můžeme pochopit z prohlášení štábu Zelenského. Razumkov jménem zvoleného prezidenta řekl, že Rada nemusí být ani rozpuštěna, ale musí přijmout řadu prvořadých zákonů.
Uvedl jich šest:
O zrušení imunity poslanců.
O zrušení imunity soudců.
O zrušení imunity prezidenta.
O impeachmentu prezidenta.
O způsobu odvolání lidového poslance.
O rozšíření norem přímé demokracie (s vysvětlením, že mechanismem přímé demokracie je referendum).
Realizace tohoto projektu není jen populismus. Znamená to, že prezident, výkonná, zákonodárná a soudní moc budou proti oligarchům bezmocné. Kdokoliv může být kdykoliv nejen odvolán, ale také uvězněn (paragraf se už najde). S přihlédnutím ke křížení pravomocí je možné přenášet řízení procesů z jedné větve moci (která si z nějakého důvodu postavila hlavu) na druhou.
Když bude vzdorovat prezident, rozhodne problém parlament (a prezidentovi bude hrozit impeachment a vězení). A když si postaví hlavu Rada, rozhodnutí bude zajištěno prezidentem a legitimitu potvrdí soudy. Pokud se náhle vzepřou všechna odvětví moci, bude spuštěn mechanismus “přímé demokracie” a lidé budou v referendu hlasovat pro jakýkoli oligarchický projekt.
Referendum je nejspolehlivější způsob, jak prosadit nejnemožnější rozhodnutí.
Razumkovovo tvrzení ve skutečnosti svědčí o tom, že tým Zelenského není jen ochoten složit prezidentskou moc k nohám oligarchů, ale také v jejich zájmu odstranit zbytky i tak už neúčinného stroje ukrajinské státnosti. Za fasádou bezmocných ústavních orgánů se oligarchie stává absolutním a neomezeným vládcem země.
Zhouba tohoto rozhodnutí pro Ukrajinu spočívá v tom, že nikdo nezrušil vnitroligarchický boj. Oligarchický konsenzus skončí, jakmile budou provedeny nezbytné změny v politickém systému. Situační krátkodobá spojenectví na pozadí války všech se všemi se stanou ukrajinskou realitou, přičemž se nikdo nebude moci spoléhat na státní struktury.
Vzhledem ke zkušenostem Kolomojského jako uchvatitele je pro něj tato situace prospěšnější, než pro ostatní oligarchy. Práva budou mít stejná, ale Igor Valerjevič bude mít mnohem více zkušeností a možností. Proto, když si nedokázal zcela podřídit státní aparát, snadno směřuje k jeho demontáži. Ve hře bez pravidel se Kolomojský chystá zvítězit přesvědčivěji než ve hře s pravidly.
Jediný faktor, který nebyl vzat v úvahu, jsou nacionalistické bodáky (především Bileckého, ale i jiné podobné struktury). Jsou zatím ještě v zákulisí, ačkoli jejich role na vítězství Zelenského není o nic menší, než role Kolomojského. Ale dříve či později se musí aktivizovat, ale dnes je možné jen hádat, jak, kdy a proti komu půjdou. Ale nevystoupit nemohou.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
