Ekonomika brzdí, ČNB utahuje

Pámbu ví, k čemu tu Českou národní banku máme. V zásadě se sama vyřadila ze hry, když revolučního 7. listopadu 2013 za guvernéra Singera přistoupila na dobrodružství „kurzového závazku“, tedy řízení kurzu měny prostřednictvím masových intervencí. Udělala to sama, nikdo ji nenutil, vycházela ze špatných statistik a měla za to, že o nic nejde. Vždyť to nic nestojí! Peníze, které na to dává, přece vznikají doslova z „ničeho“.

Skutečně, teoreticky jsou možnosti centrálních bank neomezené, nemusejí mít potřebné zdroje k nákupům, protože samy svými nákupy „tvoří“ peníze. Stačí, když to pak někam pečlivě zapíšou, aby se na to nezapomnělo. Ve skutečnosti to zas tak levné nebude. Když ČNB za guvernéra Rusnoka konečně od onoho „závazku“ po dlouhém zdráhání před dvěma lety ustoupila, pochopili jsme, že si v letech 2014–2017 hrála se skutečnými penězi. Obrovský balík devizových rezervy, které oba guvernéři vytvořili, žije svým vlastním životem. Fakticky ČNB diktuje, co má dělat. Centrální banka musí zvyšovat úrokové sazby (ve čtvrtek o čtvrt procentního bodu na 2 procenta), i když vidí na obzoru zpomalení ekonomiky.

Proč nemůže centrální banka postupovat s ohledem na skutečné potřeby obsluhy ekonomiky domácí měnou? Jak se této možností sama zbavila?

Z hlediska příštího vývoje koruny je určující, že ČNB před několika lety rozprodala dva biliony korun spekulantům. Za tyto peníze opatřila eura a dolary do zbytnělých devizových rezerv. Když koruny prodávala, kurz klesal. Jak to teď otočit? Stačilo by přece ty koruny od spekulantů vykupovat. Jenže to by o to museli stát. Zatím se chovají tak, jak profese vyžaduje, čekají na velkou ránu. Současné úrokové náklady jsou pro ně stále dost nízké na to, aby si mohli dovolit držet pozici a vyčkávat, až se prodej opravdu vyplatí. Čekají na měnové otřesy někde v sousedství, které by provázelo skokové posílení koruny, kdy by za své koruny dostali víc eur a dolarů.

Jenže skokové posílení kurzu je přesně to, co česká ekonomika nemůže potřebovat. Takový skok by ohrozil české vývozce. Přitom až do nástupu finanční krize tu fungoval měnový ráj s předvídatelným pomalým trendovým posilováním koruny. Běželo to samo, nic to nestálo. Všichni věděli, o co jde a mohli se na to připravit. Především výrobci museli reagovat, jinak by museli zdražovat své exportní zboží. Stejným směrem jako posilující koruna na ně tlačil i mzdový růst. Tomu se dalo čelit jen lepší technologií. Sílící koruna, a od jisté doby i sebevědomé odbory, tak byly silami, které působily ve prospěch modernizace českého průmyslu.

Toto trendové posilování koruny roku 2011 dosáhlo kurzu 24 korun za euro. Určitě by pokračovalo pod hladinu 20 korun za euro, kdy už má smysl uvažovat o převzetí společné měny. Jenže tento trend byl krátce na to zničen. První zásek způsobily chaotické vlády ODS, které nedokázaly hospodařit s rozpočtovými zdroji, a potom panicky reagovaly na děsivé navyšování státního dluhu, které to vyneslo. Vznikla doma vyrobená druhá vlna krize, které se odrazila i v oslabení měny. A na podzim roku 2014 do toho vstoupila ČNB, vytlačila kurz až k 28 korunám za euro a bylo vymalováno.

S odstupem času začínáme vidět stále zřetelněji, že dva a půl roku této manipulace s kurzem nás stojí víc než ony dva biliony korun, které na to byly přímo vynaloženy. Po skončení „závazku“ se koruna nevrátila k trendu, ale zasekla se lehce pod 26 korunami za euro a nehýbe se z místa. Znamená to, že veškeré dovozy máme o nějakých deset procent dražší, než by mohly být. Tyto peníze zároveň odtékají do zahraničí. A za nic, jen proto, že centrálním bankéřům se vysmekla z ruky měnová řídítka nákupem oněch obludných devizových rezerv, taky „za nic“.

ČNB teď zkouší rozhýbávat prodeje koruny zvyšováním úrokových sazeb. Zatím to moc nefunguje. Když porovnáme potenciál přirozeného posilování koruny a nějaká dvě procenta úrokových nákladů pro udržování dlouhé pozice spekulantů, máme před sebou dalekou cestu. Potvrzuje se, že obří devizové rezervy přinutí ČNB zvyšovat sazby daleko víc, než by vyžadovala obezřetná měnová politika. Tyto vyšší úrokové náklady znovu ponese celá česká ekonomika, aby je sklidily zahraniční banky.

Břemeno měnového vývoje se přenáší na vládu, která musí zachovávat modernizační podněty a brzdit odliv peněz z předražených dovozů. Zatím dává přednost rychlejšímu zvyšování mezd a příjmů obyvatelstva. Zahraničním vlastníkům našich společností to tolik nevadí, stále jsou zvýhodnění až moc. Ale narůstá velká skupina těch domácích, kteří se mohou dostat do situace, kdy budou potřebovat nějakou státní kompenzaci.

Když to shrneme, někdejší nepromyšlený pokus stabilizovat měnu ve skutečnosti měně škodí a směřuje k destabilizaci ekonomiky. Zatímco ekonomika bude zpomalovat, zoufalá ČNB musí zvyšovat úrokové sazby, aby se dostala zpátky ke svým korunám, ležícím jako obrovský balvan na cestě k přirozenému posilování české měny. Silnější měna by byla opravdu žádoucí, zpřístupnila by nám větší podíl na bohatství, které se v naší zemi vytvoří. Avšak efekt někdejšího „kurzového závazku“, který korunu znehybnil, znamená totéž, jako kdybychom onoho 7. listopadu 2014 – jentak bez jakýchkoliv příprav a bez dohody s kýmkoliv, natož s vládou – převzali euro v nevýhodném kurzu.