Čtyři stupně antibabišovství

Stanislav A. Hošek
13. 6. 2019
Jako zapřisáhlý levičák ze samotného principu nemohu v politice stranit oligarchovi Babišovi. Ovšem jako politický realista již delší čas se držím motta svého nejlepšího profesního učitele, jehož jednou z hlavních zásad odborného chování bylo rčení: „proti větru nelze…“. Jinak řečeno, musím brát v úvahu obrovskou podporu, kterou Babiš ve veřejnosti má.


Od samého počátku akcí občanského spolku „Milion chvilek pro demokracii“ jsem si jist, že jeho iniciátorům, sponzorům a aktivistům vůbec ve skutečnosti nejde o problémy, které demonstranti, coby užiteční idioti kohosi za kulisami, vehementně proklamují. Nejde jim tedy vůbec o demokracii, o nezávislost justice a podobné velké ideály. Demonstrace v mých očích mají jediný cíl. Konečně zlikvidovat Babiše coby politika a aspiranta na nejvyšší moc ve státě a získat moc pro sebe.

Špičky českých profesionálních politiků mají nadbytek důvodů motivujících je k tomu, aby stůj co stůj zlikvidovali každého, kdo by si troufal vytlačit je z jejich skoro třicetiletého, privilegovaného postavení. Proto již od samého vzniku hnutí „Akce nespokojených občanů“ v roce 2011 (ANO 2011), hodili na bedra svého rivala nepříjemný odér estébáka. Byl to v mých očích první stupeň války politických dinosaurů s nově nastupujícím rivalem, který se navíc uvedl příliš drze až populisticky, když o sobě prohlašoval, že jeho hnutí bude hlasem občanů nespokojených s velkou částí polistopadového chování politické moci a jejích přisluhujících.

Estébák

První stupeň užívaný rivaly Babiše v „demokratické“ soutěži stran o politickou moc se ale brzy ukázal jako neúčinný, ba dokonce se jevilo, že je kontraproduktivní. Především u lidí s pamětí zapůsobilo, že polistopadová politická moc neustále šikanovala „spolupracovníky StB“, ač na druhé straně nestíhala samotné pracovníky této, ze zákona zločinecké organizace a naopak každého z nich, kdo nové moci mohl být prospěšný, vzala do svých řad, nebo alespoň protěžovala. Lid obecný prostě na spolupráci s StB už neslyšel. První stupeň politické války s kódovým označením celého seriálu „Antibabiš“ prokazatelně selhal.

Na demonstracích „Milionu chvilek…“ se přesto ještě pořád Babišovi laje do estébáků. Při tom jsem si jist, že každý, kdo někdy viděl alespoň jeden díl seriálu „Nikdo není dokonalý“mi dá za pravdu, že na otázku, kdo to byla StB? by s vysokou pravděpodobností z mladých demonstrantů znali správnou odpověď tak maximálně dva až tři z deseti. A že žádný z nich neví, co nedávno uveřejnil známý publicista Vlk, cituji: „Navíc byl prý Babiš estébák. To, že určitě nebyl estébák, ale „spolupracující“, to „spravedlivé“ nezajímá. Na čem spolupracoval a jak spolupracoval, nezájem. Moc hezky to zní z Bruselu, kde je to mezi vedením EU samý bývalý bolševik a trockista a přítel muslimů, kteří nikdy, ale nikdy nic takového nedělali. Že každý, kdo za komunistů dělal v zahraničním obchodě, na vyslanectví, ve vědě anebo i jinak jezdil do zahraničí, musel nějak spolupracovat s ekonomickou rozvědkou a podávat „hlášení“, to nikoho nezajímá. Než začnete řvát, že to není pravda, tak se zeptejte a podívejte do historie. Každá firma měla svoje zvláštní oddělení, kde každý, kdo přijel ze Západu, třeba od babičky, musel vyplnit písemně hlášení, s kým se stýkal, co tam dělal, a podobně. A ta zvláštní oddělení byla jen filiálkou StB, víme? Ostatně, domnívá se nějaký idiot, že dnešní naše rozvědka si pro informace čte jenom noviny? Jo a byl to komunista. Co asi mladí pitomečkové na náměstích nevědí a ti starší to tají, v ČSFR bylo v roce 1989 jeden milion sedm set tisíc členů KSČ a dalších bývalých členů KSČ, co vyhodili ze strany po roce 1968, okolo sedm set tisíc“. Konec citace.

Čapí hnízdo

Přes mediální masáž estébáctvím přesto získalo už ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2013 hnutí ANO 18,65% hlasů a stalo se tak druhým nejsilnějším klubem ve sněmovně. To Babiš neočekával a nebyl moc nadšený z toho, že se stal místopředsedou a ministrem financí koaliční vlády premiéra Sobotky, tehdejšího předsedy ČSSD, jež ve volbách zvítězila.

Nikdy není dobré, ale především politicky prozíravé, když nový subjekt hned po svém prvním vstupu do parlamentu se stane členem vládní koalice. V případě ANO dokonce v tak významných funkcích, které ve vládě ČSSD obsadilo. BabIš si této skutečnosti byl od počátku velice dobře vědom a proto dělal co jen bylo v silách jeho hnutí, aby před voliči zastínil ČSSD. Její matadoři, poněkud ostřílenější v metodách „demokratického“ soupeření o politickou moc, samozřejmě také nelenili. Jelikož ale neměli šanci proti oligarchovi Babišovi, který si dokonce koupil některá média, využili jiné své síly. Ovládali již delší dobu patřičná mocenská centra, takže pro ně nebylo nemožné inspirovat je k hledání Achillovy paty bosse ANO. Tou se stalo dneska již dokonale zprofanované Čapí hnízdo.

Nemám důvod rozepisovat se o této kauze, která se stala druhým stupněm války s Babišem jako politickou osobností, protože už byla proprána ve všech médiích ze všech možných stran. Pouze si dovoluji konstatovat, že kauzu do veřejného prostoru vrhla špička ČSSD ve svém zoufaleckém boji o hlasy voličů. Díky spřáteleným médiím se jim dokonce povedlo vytvořit takovou atmosféru, že premiér Sobotka si mohl dovolit odvolat Babiše z vlády. Odvolání sice zdůvodňoval zástupně, údajnými skandály s neodváděním daní a úkolováním novinářů v médiích. Poněkud pochabě totiž spoléhal na to, že hlavní roli v antibabišovské masáži voličů sehrají neustále nové a nové „důkazy“ vršící se úslužnými lokaji nejen ČSSD, leč všech Babišových odpůrců, kolem kauzy Čapího hnízda.

Volby v roce 2017 pak dokázaly, že ani tato karta politickým dinosaurům nevyšla. Za prvé. Firma provozující Čapí hnízdo vrátila dotaci z EU, takže se její případ stal jenom jednou ze stovek a snad tisíce omylů, kdy někdo v zemích EU musel vracet dotaci. Za druhé a hlavně. Podle našeho právního řádu je velice těžké vést soudní proces s obviněním z podvodného jednání, protože soud musí nezpochybnitelně dokázat snahu obviněného o vědomý podvod od samého počátku jeho konání. Což je prakticky skoro nemožné provést, když neexistují nějaké páky takové přiznání si alespoň vynutit. V neposlední řadě si veřejnost uvědomuje fakt, že při rychlosti práce našich soudů a obrovské škále zdržovacích procedur je vysoce pravděpodobné, že se nejeden protibabišovský aktivista v této věci konečného verdiktu ani nedožije. Antibabišovci přitvrdili a rozjeli aféru s Babišovým synem. Jelikož se jim ale nepovedlo postavit jej proti otci, museli vytáhnout další šídlo ze svého pytle podrazů. Zahájili evropeizaci kauzy Babiš, jakousi formu internacionalizace vnitrostátního politického boje o moc v naší zemi. Zahájena byla hned na dvou frontách. Na politické sprostým udavačstvím u EK. V mých očích ti, co se k této metodě snížili, klesli nejen na roveň dobrovolných spolupracovníků StB, ale dokonce se vyrovnali zrádcovství údajných „Pragováků“ z pověstného roku 1968. Na poli mediálním pak rádoby čeští novináři ve velkém obšťastňovali zahraniční média tendenčními antibabišovskými informacemi v kauze Čapího hnízda. Prozíravější antibabišovci však již v té době měli přichystán již třetí stupeň války s Babišem. Mnohem to účinnější kalibr přenášející vnitrostátní rvačku o moc do mezinárodních institucí

Střet zájmů

 Když se údajnému „Demokratickému bloku“, ba ani nikomu jinému ve sněmovně nepovedlo poukazováním na kauzu Čapího hnízda zabránit, aby se Babiš stal premiérem, bylo ze strany veškeré opozice nezbytné vytáhnout již delší dobu připravovanou novou antibabišovskou podrazáckou minu. Je sice pravda, že ti méně charakterní se ještě pořád se snažili kauzu Čapí hnízdo udržet při životě tím, že přinášeli do mezinárodního prostoru další a další protibabišovsk „fakta“, aby co následně mohli Babiše osočovat dokonce z mezinárodního škůdcovství, ostudy a ztráty vlivu naší země v Evropě a světě. Ovšem naše znalá veřejnost, už dávno ví, že když se v cizině řekne česko, tak si starší vzpomenou snad na Dubčeka, mladší na Nedvěda či Haška a ti politicky vzdělanější na jakéhosi „Ejdžvla“, či jak různě bývá komoleno jméno symbolu polistopadové mocenské změny. Kdo by se také vůbec zajímal o žabomyší politická klání v jakési poněkud lidnatější vesnici, jichž je v Asii stovky, že ano.

Díky tomu, že problematika střetu zájmu je jen velice okrajově právním problémem, ale prioritně politickou kauzou, antibabišovský tábor očekává, že touto cestou se podaří zlikvidovat Babiše rychleji a dokonce důkladněji. Čapí hnízdo se prakticky v reálném čase nedalo ve vnitropolitické bitce použít, zato střet zájmu je v ní automaticky obsažen od samotného vstupu každého boháče do politiky. A navíc při současné dosti nejasné dotační politice EU se organicky skoro vždy dá spojit i s možným zneužíváním dotací z EU. V této celkem čerstvé kauze se zatím jen těžce dá odhadnout výsledek. Spolehlivě se ovšem dá konstatovat, že se kauza Babiš dostala skutečně do sféry mezinárodního politického klání, minimálně do střetu právního řádu EU a ČR.

Přesto odhaduji, že pokud se případ bude řešit politickými prostředky demokratického systému, půjde opět o běh na velmi dlouhou trať. Novým prvkem je, že tentokrát se s vysokou pravděpodobností střetnou dvě zásadní politické koncepce. Na tomto příkladě se tak může vypilovat, zda a kdy bude i nadále reálná nadvláda unijního práva nad vnitřním právem našeho státu. V naší zemi byl přijat zákon o střetu zájmu právě s ohledem na vstup Babiše do politiky. EU rovněž už asi dvakrát novelizovala problematiku střetu zájmu v neprospěch uchazečů o politickou činnost. Veřejnost tedy bude v první fázi svědkem politického zápasu o to, zda náš předpis je v očích politiků EU dostačující interpretací směrnic Unie. A jak jsem již uvedl, v druhé fázi dokonce může dojít k upřesnění principů subsidiarity mezi právem Unie a právními systémy jednotlivých členských států.

Již z toho mála, co jsem zde naznačil je víc jak jasné, že současná opozice vůči Babišovi má před sebou příliš složité, pracné a především velice zdlouhavé období nerozhodnutého boje o politickou moc. To jí v žádném případě nemůže vyhovovat. Netrpělivá touha po moci se například u pana Fialy dá doslova seškrabávat z každého jeho siláckého prohlášení.

Tento stav je rovněž hlavním důvodem, proč se opozice, zatím zastupována „bílými koňmi“ milionu…,neustále snaží rozhodnout problém politické moci za pomocí ulice. „Milion chvilek“ tak ve skutečnosti nedemonstruje „pro demokracii“, za nezávislost justice, či svobodu médií, leč jen a jenom „proti Babišovi“, eventuálně Zemanovi, což dokazují jednoznačně jejich transparenty. Poněkud okázalá přítomnost expremiéra na jejích demonstrací v mých očích jenom dokazuje, kde asio hledat prapůvod všeho toho hemžení a s vysokou pravděpodobností i  prvotní zdroj všech stupňů antibabišovského seriálu.

Privatizační kladivo

Podle mého skromného odhadu je tím totiž připravován další, tedy již v pořadí čtvrtý stupeň antibabišovského tažení sociální vrstvy profesionálních politiků, čti nejvyšších kruhů polistopadové politické třídy.

Zaujalo mne totiž, že 6.6.19 přijala sněmovna usnesení, které již delší dobu předkládala a nedokázala prosadit KSČM. Pro jistotu zde celé usnesené cituji.

Privatizační zločin

Usnesení, jak je dnes (6.6.2019) na návrh KSČM a po úpravě Pirátů schválila Sněmovna po diskusi o bodu nazvaném Nezaplacené podniky privatizované vládami ODS, ODA a KDU-ČSL v letech 1992 až 1998:
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky konstatuje, že v letech 1992 až 2005 došlo při privatizaci majetku státu k velké řadě excesů, chyb i zločinů, které způsobily České republice a jejím občanům škody na majetku v řádech stovek miliard korun a které vlády České republiky dosud nedořešily a jejich následky neodstranily.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky žádá vládu České republiky zpracovat a navrhnout účinnou změnu trestněprávních předpisů tak, aby bylo možné takové zločiny způsobené při privatizaci dále stíhat a potrestat, aby nedošlo k jejich promlčení, včetně posouzení, zda nedošlo v určitém období k situaci, kdy promlčecí doba ani nemohla běžet.

Osobně nepřikládám usnesením sněmovny příliš velkou váhu, Především tehdy, když k něčemu zavazují exekutivu. Vím z vlastní zkušenosti, že byrokraté exekutivy jsou daleko kompetentnější a doslova všehoschopnější, takže dovedou doslova vyklouznout z jakéhokoliv zaúkolování jinou částí státní moci, ať již má původ ve sněmovně, senátu, či v iniciativách jiných ústavních činitelů.

Zaujalo mne ale především to, že bývá dobrým zvykem naší sněmovny, že cokoliv z dílny KSČM jest, od ďábla jest a proto se ani neprojednává a když ano, tak se rovnu zamítne. Tentokrát ale ne, ba dokonce se na usnesení podílejí i další kluby.

Vzpomněl jsem si v této souávoslisti, nevím proč, že ve Wikipedii u hesla Babiš se mimo jiné uvádí, cituji i s odkazy: „Po rozpadu ČSFR pobýval v Praze, kde založil Agrofert jako dceřinou firmu slovenského Petrimexu, v němž předtím pracoval.[13] V květnu 1995 Agrofert za nejasných okolností převzal prostřednictvím nedlouho předtím založené švýcarské společnosti O.F.I.[13] Z Agrofertu se pod jeho vedením postupně stal významný agrochemický holding, do něhož se zařadilo kolem 250 firem“. Konec citace, pouze zvýraznění je moje.

Nepatřím sice k příliš dobrým konspirátorům, ani politickým spekulátorům, ale ve jmenovaném usnesení cítím nějaké čertovo kopýtku. Přesněji řečeno, další kladivo na Babiše, čili onen čtvrtý stupeň antibabišovského seriálu naší politiky.