Milion je málo, demokracii stačí jedna jediná chvilka

Patrick Ungermann
7. 6. 2019
Kdo jste si k devadesátým letům pouštěli televizi, třeba abyste nějak ozvučili žehlení nebo úklid domu, mohli jste poměrně často slýchat i vídat, jak policie rozprášila radikální demonstraci a pozatýkala extremistický koncert. Usvědčujícím materiálem bylo, že pachatel někde něco řekl, nebo zazpíval. Neztotožňoval jsem se ani se skinheady, ani s anarchisty. Jen mi něco šeptalo, že přece proto jsem byl mluvčím studentského fóra, abych někde něco řekl, nebo zazpíval. Potíž s mladými rebely byla, že propagovali hnutí směřující k potlačení demokracie.


Demokracie znamená, že je lid zdrojem moci ve státě. Lid takovou moc přirozeně vykonává na způsob závazného referenda nebo každý týden, když je občanský pátek a občan se internetově vyslovuje k přijímaným nebo zamítaným zákonům. Pokud si myslíte, že jsem se zbláznil, neznamená to, že bych se zbláznil, ale že jsou u moci hnutí směřující k potlačení demokracie.

Překulilo se dalších dvacet let. O skinheadech a anarchistech neuslyšíte. I Tomáš Ortel má na koncertech méně policie. Mezi parlamentními subjekty se po delším čase objevila strana prokazatelně vlastenecká. Komunisté smí na stránkách volebního letáku vést (třídní) boj s lobbisty a bařtipány v EU centrále, a ani mně netelefonuje slečna redaktorka s dotazem, jestli se nehanbím kandidovat za stranu XY, když učím mládež. Nakonec ten samý příjemný dívčí hlas volal i mému panu řediteli, zdali mu nevadí, že zrovna já učím dorost. To bylo naposled před nějakými jedenácti lety.

Delší dobu jsem za nikoho nekandidoval, nenacházím na to čas. V ostražitosti bychom ale polevovat neměli. „Dobrá“ dikce a katalogizace „dobrého a špatného“ se přelily do běžného života. Nejde tolik o to účtovat s lidmi, kteří zkoumají vzdálenost mezi mantinely možného. V současnosti běží o to vyprofilovat politicky neustálenou veřejnost. Přitom se levá a pravá kolejnice šroubuje k pražcům stejně dlouhým, širokým i mocným. Práci drezíny a drážních dělníků konají v prvé řadě různá média a granty na „železniční práce“ přicházejí z centrály za sedmerem hor.

Uvedu tři příklady „správně zorientovaného“ smýšlení:
Nepřítel je Rusko, Írán, Čína a odpůrci globalismu.

Vzpomeňte na tu radost, když američtí odborníci něco někam vystřelí, anebo na tu radost, když něco vystřelí Severní Korejci, a ono jim to spadne.

Třetí příklad „progresivního“ smýšlení bude o něco delší, ale i tak vás prosím o pozornost. 4. května 2016 byl publikovaný televizní rozhovor redaktora Čt 24 s jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem ohledně události, kdy se hejtman na brněnském hřbitově poklonil spolu s mezinárodním motorkářským klubem Noční vlci památce padlých sovětských vojáků při osvobozování Československa. Na dotaz: „Proč vahou hejtmana podporujete motorkářský klub Noční vlci?“, hejtman odvětil, že byl na pietním aktu na pozvání ruského generálního konzula v Brně. Na narážku: „Vy jste si vybral, že se postavíte vedle lidí, kteří jsou například na sankčním seznamu Spojených států?“, odpověděl hejtman Hašek, že snad ani není možné, aby takové lidi policie na ochranu Schengenského prostoru pustila do Evropské unie. Hlavně ale řekl: „Jste česká veřejnoprávní televize. Vy nejste tiskový orgán Spojených států.“…

Známá média mají tolik peněz a techniky. I já bych s tím jistě dovedl něco tvůrčího podniknout. A ona se často pohříchu omezují na práci politických instruktorů. Dnes tahle média fandí (a tak trochu i spoluorganizují) demonstraci proti jednomu předsedovi vlády. Říkají tomu milion chvilek pro demokracii a věří, že provozují akt demokracie. Některé akty skutečné demokracie jsme si vytyčili v úvodu stati.

Napadla mě jedna hravá a zároveň příznačně česká myšlenka: Přišlo mi na mysl mapovat projevy dalšího disentu v České kotlině. Prozradil jsem na sebe, jak jsem se nezamýšleně stal jeho součástí. Víte, u nás se nebuduje podzemní organizace za šera v docích nebo v intelektuálně sehraných skupinách, zvaných think-tank. U nás se hlavně nebuduje podzemí. Disent se v Čechách líhne po chalupách a vychází z demokratické potřeby mého lidu diskutovat a vtipkovat.

Nedávno jsem psal o různých dodělávkách na politických plakátech. To už je vlastně ono. Teď přichází sochařský příběh: Ve středně lidnatém městě mají v rozšířené ulici balvan s vyfrézovanou mříží a s nápisem: Obětem komunismu 1948 – 1989. Zbytečně bych asi připomínal, že ani komunisté těch let nenazývali svůj socialismus a pozdější reálný socialismus komunismem. A teď si představte, že vedle skály vyrostla přes noc skalka s jiným nápisem: Obětem kuponové privatizace. Skalka se s velkým pomníkem nehádá, nezastiňuje ho. K podstavci ji drží tenká vrstva tmelu, aby se neřeklo, že předchozí pomník nějaký vandal zhanobil. Jediné, co se stalo, bylo, že někdo přišel připomenout jednu příchuť devadesátých let.