 |
| Ladik Větvička mezi “našimi krajany nejmilejšími” |
Ladislav Větvička
A tak sem si řek: „Ladik, musiš jit s dobou. Na srazy našich německych krajanu už jezdi minystři česke vlady v čele s Hermanem Gö… kura, malem sem se splet, no prostě minystři, a ty furt nic. Měl bys tež projevit trochu teho noveho myšleni a mezi naše přatele nejvěrnějši zajit.“
A pak nahle jak zjeveni z čisteho nebe – ku mě do hospody Na rožku se dostavila delegace v koženych galatach a bilych podkolenkach a dobru češtinu mi povidaju: „Herr Zweig (nesmějte se, to je v překladu Větvička, vy idyjoti, to přece každy vi), dostavte se dobrovolně na jubilejni, 70. sraz našeho krajanskeho sdruženi, nic se vam nestane. Je to roskas!“
Byl sem přijemně potěšeny. Chudaka Hermana vyprali z vlady, strykovi ani medajlu nedali, žaden z minystru tam letos projev nepřednese – je to na tobě, Ladik, abys zahajil novu etapu v sužiti narodu, pomyslel sem si.
Tuž a tady mate muj projev:
Moji milí bývalí krajané,
Děkuji vám za pozvání na váš jubilejní, už sedmdesátý sraz krajanského spolku osob, narozených na Moravě, ve Slezsku a v Čechách, jejich potomků a přátel. Jsem rád, že jsem mohl mezi vás zavítat.
(potlesk)
Stalo se tak díky úspěchu mé knihy „Osudové setkání 1913“, nedávno přeložené do německého jazyka. Nebudu skromný – očekával jsem to. Koho jiného by měl zajímat obsah hovorů, které spolu vedli třiadvacetiletý malíř Adolf a čtyřiatřicetiletý uprchlík ze Sibiře Josef Džugašvili při svém náhodném setkání ve vídeňském Café Central, než právě vás – Němce pocházející z bývalého Rakouska-Uherska. Vždyť vy jste jeho soukmenovci a my všichni ze zemí Rakouska-Uherska jsme jeho krajani.
(silnější potlesk, asi nepochopili narážku)
Tito dva mladí lidé se potkali v době, kdy Vídeň byla městem, kde žil největší počet Čechů a Moravanů, a na druhé straně v mnoha pohraničních městech Moravy a Čech člověk češtinu neslyšel, protože byly osídleny našimi Němci, tedy vašimi předky. Byla to krásná doba.
(bouřlivý, dlouhotrvající potlesk)
Tato doba ovšem jednou musela skončit. Nebylo naší, ani vaší chybou, co se stalo mezi léty 1918-1948. Muselo to přijít dříve nebo později. Jak napsal významný moravský spisovatel a pravicový politik Miroslav Macek: „… pokud jsou na jednom území dva kmeny, které nejsou ochotny se sloučit, pak dříve nebo později dojde k bodu zlomu, životaschopnější a silnější kmen přebere a asimiluje ženy a děti, vyžene nebo vyvraždí muže slabšího kmene a zničí všechny vzpomínky a památky, které slabší kmen připomínají.“
To je historický jev platný po tisíciletí a je naše chyba, že se z něj pořád nedokážeme poučit. Platí pro národy, které můžeme nadřazeně považovat za zaostalé, jako Húty a Tútsie v Africe nebo Tamily a Sinhálce na Cejlonu, ale platí i pro národy, které stejně nadřazeně považujeme za kulturní a ostatním nadřazené, jako Iry a Angličany ve Spojeném království nebo právě Čechy a Němce ve střední Evropě.
Zatímco my jsme ve Vídni po první válce splynuli s místním německým obyvatelstvem a dnes už nikdo z našich bývalých krajanů ve Vidni česky nemluví, vy jste v pohraničí Čech a Moravy žili stovky let, přesto jste se česky (obvykle) nenaučili a hlavně jste si nikdy nepřestali myslet, že jste někým lepším, který má na naše území nárok. Bod zlomu tedy musel přijít, taková je historická nutnost.
(ticho)
Životaschopnějším kmenem, který chtěl asimilovat naše ženy a děti a vyhnat muže, jste byli vy, Němci v Čechách a na Moravě. Zneužili jste našich chyb a začali prohlašovat, že země, do které jste byli pozváni, je vaše a patří jen vám. Chtěli jste nám ukrást naše historická sídla, naši zem a také se vám povedlo dílo dokonat a opravdu ji ukrást a vyhnat všechny, kteří se nehlásili k vaší germánské rase. Ukradli jste nám nejprve takzvaně legálně, za pomocí konference mocností, pohraniční oblasti, které byly po tisíc let hranicí Českého království, Moravského markrabství a toho, co zbylo ze slezských vévodství. Půl roku nato jste bezostyšně ukradli zbytek. Stalo se ovšem něco, s čím jste nepočítali, a co se ve světových dějinách snad nikdy neopakovalo.
(mrazivé ticho)
Po bodu zlomu, kterým se stala konference mocností v krásném městě Mnichově, jste sice ovládli území, po kterém jste toužili, ale slabší národ se nevzdal. Zlikvidoval představitele okupační moci přímo ve starém městě českých králů a přestože mstitelé nakonec raději zvolili smrt nežli podvolení se, nedlouho předtím z podzemí pražského kostela se ozvalo jejich nesmrtelné heslo: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme! Slyšíte? Nikdy!“
(ruch v sále a nesouhlasné výkřiky)
Poprvé v historii se slabší kmen vrátil, ruku v ruce s ruským medvědem, anglickým gentlemanem, americkým orlem a francouzským žabožroutem a provedl to, co muselo zákonitě přijít. Vyhnal toho, kdo předtím ukradl něco, na co neměl nárok a stal se opět pánem svého území.
(pískot)
Ne, nejsme na to hrdí. Přestože jsme nevyvraždili muže toho druhého kmene a nepřivlastnili si jeho ženy a děti, nemůžeme být hrdi na to, co se stalo. Je vždycky smutné, když odchází kmen, který toho na našem území mnoho dokázal, mnoho vybudoval a zasloužil se o zkulturnění drsných pohraničních hvozdů. Musíme si přiznat, že (i díky čtyřiceti létům nadvlády bolševismu) jsme dodnes nedokázali zacelit ztrátu a odchod tří milionů vzdělaných a pracovitých krajanů – vašich předků.
(slabý potlesk)
Bylo to však nezbytné a nutné. Nejste tomu na vině vy, Němci, nejsme tomu na vině ani my, Slezané, Češi a Moravané. Vinen byl ten, který dopustil, že když už jste do našich zemí přišli, nenaučili jste se náš jazyk a nestali jste se jedněmi z nás. Vinen je ten multikulturní zločinec, který to kdysi připustil, pozval cizí kmeny k nám a tím zapříčinil to, co se dříve nebo později muselo zákonitě stát a také se stalo.
Dnes žijete vy tady, v zemi předků, po které jste tolik toužili a my žijeme tam, za pohraničními horami, které přes tisíc let dělily hranice našich zemí. Dnes jsme přátelé a prožíváme nejkildnější období našich vztahů právě díky tomu, že vy jste tady v Bavorsku, my v našich zemích, mezi námi je jasně daná hranice a nikdo se neplete do záležitostí toho druhého kmene. Alespoň na první pohled. Už zase u vás vidím multikulturní zločince.
Dnes do vaší země přichází statisíce a miliony lidí z jiných kmenů. Mají jiné zvyky, jinou kulturu a jiný jazyk. Nechtějí se učit váš jazyk, nechtějí přijmout vaše zvyky a nechtějí se vzdát svého boha a to vše se vám dokonce pokoušejí vnucovat. Není to jejich vina. Multikulturním zločincem je ten, kdo je tady pozval a připustil, že se nechtějí stát Němci. Příslušníci nových kmenů postupují podle staletí ověřeného scénáře při dobývání jiných zemí. Množí se třikrát rychleji než vy, jsou životaschopnější a je jen otázkou času, kdy situace dospěje k bodu zlomu. Může to trvat stovky let, než bod zlomu přijde, tak jako tomu bylo v pohraničních oblastech Moravy a Čech. Ale dnešní mladí jsou nedočkaví a chtějí všechno hned. Buďte ve střehu a pohlídejte si, aby se vám to nevymklo z rukou a někdo vás zase nevyhnal, nebo neudělal cizince ve vaší vlastní zemi.
Vy, potomci Němců z Moravy, Čech a Slezska víte, o čem mluvím.
(rozpačitý potlesk)
Právě vy byste si měli hlídat, aby se Němci zase nemuseli bát na svých ulicích a ve svých domech a stydět se za to, že pijete pivo, jíte vepřové, modlíte se k tomu bohu, k jakému uznáte za vhodné a vaše ženy nemusí chodit tři metry za vámi zabalené jak matrjošky. Nevěřte svému současnému vedení, že tragédii let 1938 – 45 způsobil německý a český nacionalismus. Současné vedení vašeho Spolku zastává názor, že je třeba přijímat nové příchozí a starat se o to, aby si zachovali své zvyky, svůj jazyk, svou kulturu a svého boha. To je přesně to, co vás, naše bývalé krajany, kteří s námi žili v našich zemích, přivedlo na okraj propasti a nakonec i na dno propasti samotné.
V roce 1938 to nebyl německý nacionalismus, který způsobil katastrofu Čechů, Moravanů a Slezanů v našem pohraničí. Byla to loupeživá ideologie multikulturalismu, která vám sugerovala, že v našem pohraničí máte svá jazyková, kulturní a jiná práva a dokonce máte právo si ukrást území, které jste díky vyšší natalitě ovládli.
(pískot)
Dnes jsme opět přátelé. Rádi vás u nás uvidíme. Přijeďte, uspořádejte si toto krásné setkání bývalých krajanů kdekoliv v místech, kam jsme kdysi v dobré víře pozvali vaše předky. Jen si uvědomte, že ta místa už se nejmenují Eger, Troppau a Wagstadt, ale Cheb, Opava a Bílovec. Přijeďte, popijte, pojezte, pobesedujte a …vraťte se do dom, do svých měst Regensburg, Nürnberg a München. A lidé moji němečtí, bděte, aby jednou ve vašich krásných městech nepochodovaly nedávno pozvané kmeny a netvrdili, že jim to tady patří.
