Zdeněk Jemelík
30. 6. 2019 ZdenekJemelik
S přímo volenými hlavami státu mohou být potíže. Je to přirozený výsledek skutečnosti, že přímo volený prezident si uvědomuje sílu svého mandátu mnohem více, než kdyby za něj vděčil zákulisním jednáním v Parlamentu. Zvolení Miloše Zemana v r. 2018 umožnilo svými hlasy 2 853 390 voličů. Uvážíme-li, že hnutí ANO vyhrálo volby do Poslanecké sněmovny v r.2017 s 1 500 113 hlasy, musíme připustit, že za prezidentem stojí obrovská síla. Nelze se divit, že v krizových situacích si troufá jít až na hranice ústavnosti.
Není to problém výlučně český: např. slovenský prezident Ivan Gašparovič se vzepřel ústavně vymezené vůli sněmovny a nejmenoval jí navrženého generálního prokurátora, protože jej neuznal za vhodnou osobu. Následovaly dva roky tahanic a až po nich jmenoval jiného uchazeče, který ve funkci působí dosud.
Političtí pidižvíci si uvědomovali důsledky přímé voličské podpory prezidenta již v době, kdy se o zavedení přímé volby jednalo a projevovali názor, že by bylo vhodné upřesnit pravomoci prezidenta (rozuměj: zmenšit) tak, aby nemohl dělat potíže. Jako v jiných případech, ani v tomto se nakonec nezrodila odvaha k zásahu do Ústavy a neurčitost hranic některých kompetencí zůstala zachována.
Bylo by daleko rozumnější vzít na vědomí, že prezident je dnes něčím téměř na úrovni tribuna lidu, a posílit jeho postavení jako pojistky proti nepředloženostem rozhodování politiků. To by znamenalo, že má-li prezident právo jmenovat, zahrnuje to i právo odmítnout jmenování nevhodného kandidáta. Má-li právo odvolat, zahrnuje to i právo odvolání odmítnout.
Neujasněnost hranic kompetencí podporuje vznik hysterických reakcí politiků, jimž pan prezident odmítá vyhovět, nebo nevyhovuje tak rychle, jak by si přáli. Nechápou, že zkušený politik, za nímž stojí téměř 3 miliony voličů, se nebude chovat jako mechanický panáček, vykonávající bezduše jejich vůli.
Pod zorným úhlem těchto úvah je třeba připustit, že v případě návrhu na odvolání ministra Antonína Staňka se pan prezident chová s maximální uvážlivostí. Tlak odborné veřejnosti na odvolání pana ministra lehce připomíná bouření „milionchvilkových“ davů za resignaci Andreje Babiše. Předseda ČSSD Jan Hamáček podlehl tlaku umělecké „ulice“ a přiměl Antonína Staňka k resignaci. Když ji nepřijal, následoval návrh předsedy vlády panu prezidentovi na jeho odvolání.
Mezitím se ale veřejnosti a tedy i Miloši Zemanovi dostalo informace, že Antonín Staněk zjistil v hospodaření Národní galerie takové závady, že kvůli nim podal trestní oznámení. Za této situace může jeho odvolání mimovolně nabýt podobu trestu za důsledné hájení veřejného zájmu. Nelze se ubránit dojmu, že podlehnutí „hlasu ulice“ bylo možná ukvapené. Pokud by se to časem prokázalo, prestiž ČSSD by utrpěl. Prekérnost situace zvyšuje okolnost, že není jasné, co vlastně kvalifikuje navrženého náhradníka Michala Šmerdu právě pro tuto funkci. Miloš Zeman se tedy ujal úlohy zprostředkovatele a zřejmě chce předejít nepřiměřenému kroku proti ministru Antonínu Staňkovi, dokud se neupřesní informace o údajných pochybeních odvolaného generálního ředitele Národní galerie.
Ministr vnitra Jan Hamáček by velmi prospěl vyjasnění situace, kdyby požádal policejního prezidenta, aby se Policie ČR věnovala prověření trestního oznámení ministra Antonína Staňka s maximální možnou intenzitou.
Pokud za těchto okolností předáci sociální demokracie propadli hysterii, kladou ultimáta a stěžují si na poškození prestiže strany tím, že pan prezident neuposlechl jejich pokynu a neodvolal ministra Antonína Staňka, jednají ukvapeně. Ukáže-li se totiž, že trestní oznámení na generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta bylo důvodné, potrestání Antonína Staňka odvoláním poškodí prestiž ČSSD daleko více než tolerance váhavého jednání Miloše Zemana. Související hrozby odchodem ministrů z ČSSD jsou přepjaté. ČSSD drží téměř dvojnásobek počtu křesel, než by jí příslušelo podle poměru mandátů. Mělo by ji to vést ke skromnosti. Ztráty, které utrpí odchodem z vlády, jsou nevyhnutelné, okamžité a jisté. Zisk přílivem sympatizantů by se neprojevil hned a není vůbec jisté, že by nastal.
Andrej Babiš by se mohl cítit dotčen chováním pana prezidenta, protože je to právě on, kdo je v této chvíli „obětí“ jeho „neposlušnosti“. Ale nepláče kvůli poškození svého prestiže a místo toho se chová uvážlivě. Odmítá požadavek, aby podal proti panu prezidentovi kompetenční žalobu a oprávněně namítá, že by to nic nevyřešilo. Není totiž vůbec jisté, že by o ní Ústavní soud rozhodl tak rychle, aby to mělo praktický význam, není jisté, že by Ústavní soud rozhodl v neprospěch pana prezidenta a posléze není jisté, že by se Miloš Zeman podrobil rozhodnutí Ústavního soudu. Kompetenční žaloba by tak byla jen prázdným gestem. Její vymáhání je dalším projevem hysterie předáků ČSSD.
Místo toho se Andrej Babiš ujal úlohy mediátora a chce pracovat na sblížení stanovisek Miloše Zemana a Jana Hamáčka. Přejme mu úspěch. Neúspěch by asi měl za následek rekonstrukci vlády, což by veřejnému blahu neprospělo.
