Rusko vypada jinak, než nam ho popisuju v medyjach

Bylo teprve šest rano, všecko zavřene, tak sem se vydal na pěši prohlidku. Sednul sem na klander stareho klepača a pozoroval řeku.

„Tak tady někde sedaval koncem sedumdesatych roku ve vyhnanstvi ten znamy česky dyzident, čuměl na řeku tajak fčil ja a psal zname dilo Dopisy Volze,“ pomyslel sem si.

Volha nepusobila nijak majestatně, ale respekt nahaňala. Řeka byla široka, to ja, ale nedokazal sem pochopit, jak bylo možne, že ju vojska věhlasneho Wehrmachta nedokazala překonat. Vždyť jim stačilo zablokovat dopravu na teto řece a veškera aktyvita na tisice kilometru proti prudu by ochromila cely tehdejši bolševicky režim.

Nedaleko od nadraži sem našel byvaly obchodni dum, v jehož podzemi byl generalni štab sudruha Paulusa. Slunko už bylo vysoko na obloze, tuž sem vstupil dovnitř.

„Nejsi Němec?“ zeptala se babka u kasy muzea pote, co prozkumala moju švejkovsku čapku z prvni světove.

„Nět, babuška, jsem rakusky Uherak,“ odvětil sem rozhodně.

„To je dobře. Nenavidim Němce. Vyvraždili mi celu rodinu,“ odvětila se smutnym usměvem.
„Nemožete všechny Němce hazat do jedneho pytla. Nesu všeci Němci zli, su aji hodni,“ pokusil sem se babku naučit cosik z dnešni multykulturni ideologie.

„Tak to mate pravdu. Určitě su aji hodni, ale je jich malo a blbě se rozeznavaju od tych zlych,“ ukončila babka moje multykulturni snaženi a podala mi listek do muzea, jehož nadzemni časti vypadaly furt jak v lednu roku 43. Enem ty zmrzle německe synky naštěsti stačili odklidit.

Pavlovuv dum ve Stalingradu, zachovany jako pamatka na hruzy, kere toto město a jeho obyvatele, včetně milionu vojaku museli zažit. V pozadi letajici taliř, vpravo dole děcka tancuju kolem krokodyla, kery pravě vylezl z Volhy.

Muzeum bylo male a ponure. Chudak general Paulus, jak se mu asi chrapalo na male slaměne pryčně, když okolo zuřila jedna z největšich bitev druhe světove? Navic trpěl nelečitelnu uplavicu, keru lapnul kajsik za prvni světove. Vubec se mu nedivim, že když mu stary poslal tu maršalsku hulku a věřil, že se Paulus odděla, Frydrych zrobil pravy opak. Vzdal se Rusovi, přidal se k bolševikum a umřel v poklidu ve svoji vile v Německe demokratycke republice par roku po valce kusek od našich hranic.

No, řikam, že sice umřel v poklidu, ale nenaviděny svojima přeživšima spolubojovnikama. Ale měl aspoň to štěsti, že se vratil. Na rozdil od pul milionu vojaku šeste armady, keři začali utok na Stalingrad, ale k Volze se nedostali. Koncem ledna 1943 se Rusum vzdalo devadesat tisic vyhladovělych a vymrzlych chlopu, do Německa se jich v roce 1955 vratilo z šeste armady enem šest tisic… Zla doba.

General Paulus napsal svoje paměti a umřel ve svoji vile v Dražďanach dva roky po propuštěni posledniho německeho vojaka z ruskeho zajeti v roce 1957. Moc si svoju vilu nevychutnal. Ven do města pry moc nevychazal. Mnoho jednotek šeste armady pochazalo pravě ze Saska a Paulusovi nedělaly dobře pohledy vdov na dražďanskych ulicach. Zemřel v 67 rokach.

Vyšel sem z těsneho podzemi Paulusova štabu a vydal se na kopec za městem, nad kerym je obrovska socha Matky Vlasti.

Vlastně mi ani nedošlo, že v zelene košuli a ve švejkově čapce z prvni světove tady pusobim poněkud egzotycky. Až po několika jizdach mistni tramvajku, kde po mě děžurne nikdy nechtěly jizdne mi došlo, že mě považuju za veterana. Vojaci a veterani totiž v městske hromadne dopravě ve Stalingradu neplati jizdne…

Ubytoval sem se zas v malem rodinnem penzijonku za kilo na noc, chvilu zdřimnul po naročne včerejši noci v Krasnodaru, nechal ruksak ze žďorbama uvnitřku a vydal se do rozpalenych ulic srpnoveho Stalingrada na prohlidku. Nevim, jak to robim, je to asi jakysik genyjus loci či co, ale zanedluho sem zase narazil na česky restaurant Švejk.

„Pocem, Švejku!“ volali na mě od několika stolu zahradni knajpy mistni rušti štamgasti, nadšeni tym, že vidi kohosik, kdo se podoba staremu Hrušinskemu z filmu Osudy dobreho vojaka Švejka. Po včerejšim zažitku sem tušil, že je zle. No a to je asi tak všecko, co možu o odpolednim Volgogradu, předtym Stalingradu a ještě předtym Carycynu zodpovědně vypravjat.

Rano sem v rodinnem penzijonku posnidal kysele rybičky s křenem, česnekem a borščem. Vybatolil se ven a česku tramvajku od Kolbena s Daňkem sem odjel na vypadovku proti prudu Volhy. Pokusum kupit mi letenku sem tentokrat odolal.

Měl sem ze Stalingrada zvlaštni dojmy. Město krasne, lidi krasni, Volha krasna. Ale když kuřite vodni dymku na břehu Volhy, zpivate s Rusama jejich častušky, přikusujete nakladane zeli a v roli tamady pronašate ty slavnostni proslovy, kde chvalite hrdinne ruske vojaky, keři tak elegantně bojovali v čtrnactem roku u Tannenbergu, ve štyrycatem na Mannerhajmově linyji, v osumašedesatem u Prahy a v osumdesatem u Kabula, furt mate taky divny pocit, že pod vašima nohama, pod nadhernu mramorovu dlažbu leži pozustatky milijonu zmasakrovanych synku… ruskych aji německych. Divny pocit. Nechtěl bych tu bydlet. V okoli nejtěžšich boju blizko dnešni sochy Matky Vlasti nerostla trava ani po valce. Na čtverečnim metru země napočitali deset tisic šrapnelu a kosti mrtvol ležely všude.

Necitil sem se v tym městě dobře. Taky blby pocit sem měl snad enem v Srebrenici v severni Bosně. Ale to je zas jiny přiběh, o tym sem vam už vypravjal jindy.

Na vypadovce sem zvednul palec a třeti auto mi zastavilo. Byl sem na to už zvykly. Všude vykladam, že v postsovětskych krajinach se stači postavit na dobre misto na vypadovce, zvednut palec a třeti auto vam zastavi. Aji kdysik v Armenyji temu tak bylo, když sem přesvědčil suseda, kery nikdy stopem nejezdil, že to je špicova forma dopravy. Jak sem mu slibil, tak se aji stalo, opravdu třeti auto zastavilo. Stalo se tak ovšem až po třech hodinach pochodu vyprahlym uzemim, kde zme mysleli, že tam od horka scypneme. Ale tam opravdu žadna auta nejezdila, to třeti jelo až po tych třech hodinach. Nevim proč, sused se mnu od te doby nechce jezdit. Přitem sem mu nelhal, fakt každe třeti auto stavjalo.

„Kuda jeděš?“ zeptal se Rus v gruzoviku.

„Tam, vpěrjod,“ mavnul sem ruku a ukazal směrem podel Volhy k Saratovu a Samaře.

Typicky rusky domek kajsik u trati z Kavkazu za Ural

Dalši tři dny sem stravil jak ve snu. Asi je cosik pravdy na tym, že člověk dostane přesně to, co si vysni. Když myslite na špatne věci, kde vas kdo přepadne, okradne nebo naslini, tak se vam to stane. Když si vysnite, že projedete široširu Rus, budete kračat prašnyma cestama okolo Volhy, kde burlaci tahali ty svoje loďky, bo nebylo benzina, budete žrat s rybařama a chrapat v dřevěnych barakach pote, co do svitani budete s mužikama dyskutovat nad nejnovějšim polityckym převratem v Burkině Faso, zatimco vam jejich roby budu nosit dobroty, tak se vam to tež splni.

Možu vam řict, že pravě v takych okamžikach, kdy sedite na zapraži roztrhane chalupy nad břehem Volhy, všude je ticho, před sebu mate stakan vodky, kuřite ručně ubaleny tabak a divate se na kilometry daleko, tak pochopite, jaky byl Hytler cyp. Kdyby misto malovani tych svojich pohlednic v mladi cestoval do Ruska, tak by ho v životě nenapadlo, že je možne do take země bez připravy vstupit a taku široširu zem porazit. No ja, ale Hytler byl idyjot. Nejenom že neuměl rusky, ale navic nekuřil, nepil a nežral maso. Takže aji kdyby tu přijel, stejně by to nepochopil.

Soutok řeky Kamy s jakusik malu řičku. Mala řička ma šiřku Vltavy před soutokem s Labem

„A proč ste k nam vtrhli v osumašedesatem?“ zasahnul sem vždycky Rusa na citlivem mistě. Ne, nikdy sem nechtěl začinat toto tema. Ale musel sem. Byla to jedina možna reakce na jejich otazku: „A proč ste se stali našima nepřatelama a vstupili do NATO?“

Po moji protireakci na jejich otazku obvykle nasledovalo par minut ticha, zapaleni noveho cigara, naleti noveho panaka a pak zme raději našli jine tema.

Rusky venkov mě nepřekvapil. Skoro sem se citil zklamany. Nic z předpokladanych sceneryji rozbitych a ekonomicky zničenych pustin sem neviděl. Dojem, ziskany z vysilani českych medyjalnich agentur se nepotvrdil. Zase mi lhali. Ne, žadna sranda to neni, žit na ruskem venkově, to neřikam. Ale znam na světě daleko horši mista, kaj bych nechtěl bydlet. A su aji u nas.

(…pokračovani zitra)

Přiběh je z nove knižky Ladislava Větvičky “S Jarkem Haškem po 100 rokach OKOLO RAKUSKO-UHERSKA”. Všecky dily teto knihy vhodne pro format blogu možete pokupě najit pod timto odkazem, kde budu vychazat až do konca červenca.