ŠOS posouvá hranice. A vysvětluje Washingtonu nová pravidla v Eurasii.

Avatar
Původní autoři

Vladimír Pavlenko
18. 6. 2019    regnum
O summitu hlav států ŠOS (Šanghajská organizace pro spolupráci ZDE), který skončil v Biškeku, již bylo řečeno a napsáno mnoho. V zásadě se však všechno omezuje na vyjmenování otázek, o nichž se hovořilo, a na to, kdo z lídrů k nim co řekl. Hlavní však není toto, ale dokumentární základna, a protože každý summit ŠOS končí závěrečnou deklarací, v jejímž titulku je město, kde byla přijata, je možné komparativní analýzou přesně určit hlavní trendy a dynamiku loňské, Čching-taoské, a letošní, Biškekské deklarace. 


Ale protože rok od roku, stejně jako tentokrát, jsou objemy dokumentů velké a je jen málo změn, pak by mělo být “vrtání se” prováděno opatrně. Ale pouze odhalením dynamiky se můžeme věnovat projevům vůdců, abychom ji mohli vystopovat, jak se říká, v konkrétních formulacích. …významnou otázkou, v níž došlo k posunům, je zánik určitých iluzí o možnosti skutečně “širokého” boje proti mezinárodnímu terorismu v globálním formátu. Pokud loni deklarace ŠOS vyzývala k vytvoření “protiteroristické fronty”, dnes mluví pouze o “globální spolupráci”. Zdá se, že nastal čas přestat předstírat, že čelení terorismu v Sýrii je prováděno “za účasti USA”, a nikoli přes jejich odpor a tu podporu, která je poskytována syrské opozici Washingtonem a jeho satelity.

První, co bije do očí. Preambule je tentokrát mnohem kratší co do rozsahu, ale mnohem konkrétnější co do obsahu. Hlavní zaměření minulého roku:

“Dynamicky se rozvíjející svět v současné době zažívá období velkých změn a důležitého nového nastavení. Geopolitický reliéf se stává různorodým a multipolárním, vazby mezi zeměmi se stále více sbližují. Současně sílí faktory nestability a nejistoty. Situace ve světové ekonomice zůstává i přes pozitivní vývoj nestabilní, proces ekonomické globalizace čelí nárůstu jednostranných protekcionistických opatření a dalších výzev v mezinárodním obchodu. Zvyšují se rizika, spojená se zostřením konfliktů v řadě regionů, prudkým nárůstem hrozeb terorismu, nezákonného obchodu s drogami a organizovaného zločinu, epidemií infekčních chorob a klimatických změn. Boj s těmito globálními výzvami vyžaduje urychlené zpracování kolektivních a efektivních přístupů světového společenství”.

“Současný svět se nadále prudce mění, globální rovnováha sil se aktivně přerozděluje, především díky vytváření nových rozvojových center rozvoje v Asii se prohlubuje provázanost a vzájemná závislost mezi účastníky mezinárodních vztahů. Současně zůstává situace v globální politice a ekonomice turbulentní a napjatá, proces ekonomické globalizace čelí nárůstu jednostranných protekcionistických opatření a dalších výzev v mezinárodním obchodu”.

Intenzita změn tak roste, Západ začíná prohrávat v konkurenci s Východem, žádnou “multipolaritou” a žádným “pozitivem” to nezavání. Nová centra se posouvají kupředu, překonávají odpor starých, která vyvolávají turbulenci a napětí, o “kolektivních přístupech” se nikomu ani nesní: je jasné, že ustupují jiné logice – “kdo z koho”. Je symptomatické, že ani loňská ani letošní deklarace neobsahují výzvy k “zřeknutí se hry s nulovým součtem”, které jsou neustále přítomny v projevech vůdců. Totéž platí i pro “ekonomickou globalizaci” a citované fragmenty, kde je zmiňována, jsou v obou případech jedinečné. Jazyk je tudíž používán k utajení myšlenek. Nikdo nevěří na žádnou “globalizaci” a “nenulový součet”. A oč více o tom Si Ťin-pching mluví, o to méně věcný význam do těchto slov zřejmě vkládá.

Pokud se vrátíme k petrohradskému projevu Vladimíra Putina, který vyvolal rozruch, pak se rozšiřuje chápání zmíněných dvou scénářů degenerace “univerzalistického” modelu globalizace. Ve skutečnosti se jedná o stejný scénář, který nyní vstupuje do první fáze extrateritoriální transformace pravidel na nátlak prostřednictvím chaotického rozšíření na celý svět americké jurisdikce. Vektor dalšího pohybu tímto směrem právě vede k “fragmentaci globálního ekonomického prostoru” na principu “všichni proti všem”.

Právě proto se zmínka o Eurasii objevila v Biškekské deklaraci, která nebyla nikdy dříve použita, včetně závěrečného dokumentu summitu v Čching-tao. Zde je:

“Členské státy považují za důležité využití potenciálu zemí tohoto regionu, mezinárodních organizací a mnohostranných sdružení v zájmu vytvoření v Eurasii široké, otevřené, vzájemně prospěšné a rovnoprávné spolupráce s cílem zajištění spolehlivé bezpečnosti a stabilního rozvoje”.

Není to samozřejmě politická nebo vojenská aliance, ale přece jen to je požadavek na zamezení chaosu a otřesů na kontinentu. Skutečný význam odpovědi V.Putina na otázku TRK Mir je zřejmý. Když byla ŠOS vytvořena, “zaměřila se na rozvoj vztahů v různých oblastech a aktivitách …”. A “v průběhu její práce se ukázalo, že úkoly, které si sama klade, otázky, které řeší, jsou zajímavé i pro další země v regionu …”.

Rusko a Čína tedy navrhly zajímavý model. No a americká agentura Bloomberg, která si uvědomila, odkud vítr fouká, začíná zastrašovat své čtenáře perspektivou rusko-čínské kontroly nad Eurasií. A navrhuje americkým vládním kruhům, “aby podpořily Evropu a posílily síť aliancí, partnerství a přátelských vztahů po celé periferii Asie”.

Washington nemůže nezneklidňovat jak “perifernost” tohoto euroasijského modelu Evropy, tak i její narůstající reptání kvůli protiruským sankcím a rozšiřující se “flirtování” s Čínou. Situace, ve které Si Ťin-pching navštěvuje Řím, Monako a Paříž, a ve francouzském hlavním městě se k němu a Emmanuelu Macronovi přátelsky připojují Angela Merkelová a Jean-Claude Juncker, stejně jako formát 16 + 1, kde americké východoevropské satelity naslouchají Li Kche-čchiangovi, je pro USA nepřijatelná. Ale přesto se to děje.

Asijská “periferie” z hlediska americké geopolitiky jsou vojenská předmostí a základny USA a jejich satelitů: Japonsko, Jižní Korea a “náhrdelník” obklíčení Íránu podél jižního pobřeží Perského zálivu – od Ománu a Kataru po Jordánsko, Irák a Turecko. A tady se zdá, že padá kosa na kámen. Výbuchy tankerů v blízkosti Ománu, odpovědnost za něž Washington překládá na Teherán, splývají s cestou do íránského hlavního města japonského premiéra Shinza Abeho s “delikátním” pokynem od Donalda Trumpa “domluvit se”. Znamená to, že jednou rukou se USA pokoušejí Írán zlomit, a druhou, v naději, že se ohne, uspořádají provokaci. A pokud by nejvyšší vůdce ájatolláh Alí Chameneí, který odmítl S. Abeho, “projevil slabost” a prezident Hasan Rúhání by nejel do Biškeku, Američané by měli mnohem více trumfů na svých rukou než dnes, kdy byl do deklarace ŠOS znovu, jako před rokem, bezprostředně po odstoupení USA od dohody o íránském jaderném programu, zahrnut požadavek na bezpodmínečné dodržování příslušné rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

A zde je třeba zvlášť zdůraznit příznačný rozdíl závěrečného dokumentu z Biškeku od loňského, který byl přijat v Čching-tao. Mezi nejnebezpečnějšími konflikty, jejichž řešení znepokojuje ŠOS, byly v minulém roce spolu s Íránem zmíněny Afghánistán, Sýrie, Korejský polostrov a Ukrajina. Tentokrát pouze Írán, Afghánistán a Sýrie. Úryvky o “denuklearizaci” KLDR a absence alternativy k dohodám z Minsku zcela zmizely. Kdo má oči, přečte to přece a zváží. A učiní závěr. Stejně jako v případě jaderné otázky jako celku, z níž v letošní verzi ŠOS zmizela i “korejská otázka”, což nedává D. Trumpovi žádnou naději na poskytnutí podpory z Moskvy nebo Pekingu, kde, jak je možné soudit, se v tomto konfliktu vedení mlčky postavilo na stranu Kim Čong-una.

Geopolitika summitu v Biškeku je tedy politikou vytlačování cizáků z Eurasie. A v této souvislosti faktické napojení summitů ŠOS a Konference o opatřeních v oblasti interakce a budování důvěry v Asii (CICA) vůbec není náhodné. Poté, co upřesnili a načrtli v Biškeku okruh a vektor rusko-čínských zájmů a také záruky Moskvy a Pekingu republikám Střední Asie, včetně otázky jaderného nešíření, V. Putin a Si Ťin-pching odcestovali do Dušanbe. A při rozšiřování eurasijského bezpečnostního prostoru provedli řadu bilaterálních setkání s partnery v regionu, z nichž je zřejmé, že například Dauhá nebo Ulánbátar, stejně jako ostatní kontinentální hlavní města, jsou mnohem blíže Moskvě a Pekingu, než Londýnu a Washingtonu. A také než Tel Avivu, pokud hovoříme o společné rusko-čínské podpoře Sýrie a Íránu.

Řada vnitřních problémů ŠOS, spojených s vyhlídkami na reformu Rady bezpečnosti OSN, které byly aktivizovány na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru generálním tajemníkem organizace António Guterres, byla na summitu také úspěšně vyřešena. Pokud se v Deklaraci z Čching-tao jednalo o podpoře nestálého (tj. s rotací po dvou letech) členství Kirgizie a Tádžikistánu v Radě bezpečnosti, nyní se seznam uchazečů o toto rozšířil o Indii a Pákistán. Co to znamená? A skutečnost, že Indie, která spolu s Německem, Japonskem a Brazílií bývala v čele žadatelů o status stálého člena nejen hlavního, ale i řídícího orgánu OSN, nyní stáhla své požadavky. Není to dobrý signál pro ty, kteří tuto reformu prosazují; jejich šance na úspěch se výrazně snížují. A není pochyb o tom, že to nebylo vůbec náhodné, že to následovalo po urychleném vstupu Dillí do ŠOS, což by bylo nemožné bez rozhodné podpory Ruska a Číny.

Další významnou otázkou, v níž došlo k posunům, je zánik některých iluzí o možnosti skutečně “širokého” boje proti mezinárodnímu terorismu v globálním formátu. Pokud loni deklarace ŠOS vyzývala k vytvoření “protiteroristické fronty”, dnes mluví pouze o “globální spolupráci”. Zdá se, že nastal čas přestat předstírat, že čelení terorismu v Sýrii je prováděno “za účasti USA”, a nikoli přes jejich odpor a tu podporu, která je poskytována syrské opozici Washingtonem a jeho satelity.

A poslední. Nynější sérii setkání V. Putina a Si Ťin-pching, která začala v Moskvě a Petrohradu a pokračovala v Biškeku a Dušanbe, čeká pokračování v japonské Osace, kde se koncem června uskuteční příští summit G20. Kromě rusko-čínských kontaktů se při této události očekává také trojstranné setkání s Narendrou Modim. Zdá se, že loňské rozhodnutí o neodkladném přijetí do ŠOS Indie a Pákistánu, a to navzdory skeptikům, kteří se obávali jejich bratrovražedných rozporů a také umíněnosti Dillí, již přináší své, vůbec ne malé, ovoce. A plány na zapojení Indie do spojenectví se Západem a její použití proti Rusku a Číně zaznamenávají viditelnou trhlinu.

A kdo ví, možná i příští rok napojení summitů ŠOS a BRICS v ruském Čeljabinsku také výrazně předčí dnešní, velmi skromná, očekávání?

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová