Zbyněk Fiala: Zářivé vyhlídky

Už je to tady, česká vláda rozhodla, že se budou stavět další jaderné elektrárny. Zároveň vtipně prohlásila, že nám nemůže říci, kolik to bude stát, protože by tím poškodila chystanou soutěž pro dodavatele. Když tenhle problém předtím řešila britská vláda, slíbila budoucí jaderné elektrárně dosypat dvojnásobek za každou prodanou kilowathodinu. Tak to vycházelo při srovnání ceny z energetického trhu a ceny, kterou se vláda rozhodla garantovat. Nic radostného, ale řekli to předem.

To naše vláda chce mluvit o reálných nákladech jaderné energetiky teprve tehdy, až se dnešní propočty začnou hroutit. Pak sáhne po dohodě s ČEZ, jehož úkolem je zpočátku dělat, že to bude financovat on. Budou tu však vládní garance za potřebné úvěry a pružné dohody o tom, že vláda zaplatí to, co by vyplynulo ze změny podmínek. A protože jedinou jistotou v tomto slzavém údolí je stálá změna, tak náš barák ještě nestojí, ale už je vymalováno.

Nikoho nemůže překvapit, jestliže se začnou hroutit předpoklady, se kterými se na staveništi jaderné elektrárny koplo do země. Děje se to na všech probíhajících stavbách v Evropě i Americe. Zajímavý přehled lze najít třeba na stránkách velice odborného zdroje, amerického Svazu znepokojených vědců, usilujících o zdravou planetu a bezpečný svět (Union of Concerned Scientist – Science for a Healthy Planet and Safer World). Svaz UCS vznikal kolem prestižní technologické univerzity MIT, která v něm má dodnes hlavní slovo, ale je obklopena širokým zázemím dalších vědců a občanských aktivistů.

https://www.ucsusa.org/nuclear-power/cost-nuclear-power

Jejich přehled začíná připomenutím iluzí, že elektřina z jaderných elektráren bude tak levná, že měření spotřeby ztratí smysl. To jsou slova Lewise Strausse, prvního předsedy americké Komise pro jadernou energii, z roku 1954. Navazující výstavba jaderných elektráren se však ukázala tak drahá, že polovina rozestavěných projektů první generace byla opuštěna, a tam, kde se dostavěla, měli spotřebitelé podstatně dražší elektřinu než z jiných zdrojů. Podnikatelský týdeník Forbes proto v roce 1985 označil americkou jadernou energetiku za „největší manažerskou katastrofu v historii podnikání“.

Tahle zkušenost bohužel platí do dneška. Podle výpočtů UCS vzrostla cena jaderné jednotky mezi lety 2002 a 2008 ze dvou až čtyř miliard dolarů na 9 miliard dolarů. Růst nákladů pokračuje i v Evropě. Podstatná je poznámka UCS, že za této cenové hladiny už se nenajde soukromý investor, který by do toho vložil peníze. Zraky se stočily k vládním zdrojům. Vlády musejí nabízet dotace, garance za úvěry, daňové úlevy a další formy státní podpory. Ta britská má podobu garantované ceny po dobu 35 let na úrovni 92,5 libry (v cenách 2012, tedy s příslušným zvyšováním o inflaci) za MWh. Podle listu Guardian, dnešní děti ještě jako důchodci budou platit na tuto „technologii minulosti“.

Současný vývoj sleduje Mycle Schneider, editor pravidelného nevládního World Nuclear Status Report.

https://www.worldnuclearreport.org/-World-Nuclear-Industry-Status-Report-2018-.html

Podle uvedené zprávy byl loňský rok třetím v řadě, kdy produkce elektřiny z jaderných zdrojů mimo Čínu klesala. V Číně vzrostla o 18 procent, ale produkce obnovitelných zdrojů tam rostla mnohem rychleji. Počty rozestavěných jaderných jednotek klesaly už pátý rok v řadě i se započtením Číny. Dlouhodobý podíl elektřiny z jaderných zdrojů ve světě klesl ze 17,5 procenta v roce 1996 na 10,3 procenta v roce 2017. V uvedeném roce 9 z 31 jaderných zemí světa mělo větší produkci z obnovitelných zdrojů (bez hydroelektráren) než z jádra. Z Evropy tam patří Německo, Nizozemí, Španělsko a Británie.

Pokles zájmu o jádro ovlivnila katastrofa japonské elektrárny Fukushima. V Německu to urychlilo odchod od jaderné energetiky. Ale nechme teď Němce stranou, rozhodli se sami, nikdo je nenutil. Nemělo by nám však uniknout, jak riskantní se ukázala jaderná volba pro samotné Japonsko. Ještě v půli roku 2018 tam bylo vyřazeno z provozu 26 jaderných reaktorů. Katastrofa v jednom bloku ochromila celý obor. Sedm let po katastrofě bylo znovu spuštěno jen devět bloků.

Zajímavé jsou informace ze stavenišť. Z 50 rozestavěných jaderných elektráren má 33 zpoždění, často i o několik let, Čínu nevyjímaje. Polovina z těch 33 zpožděných přitom loni ohlásila další odklady data dokončení. Jen čtvrtina těch, které měly být hotové roku 2017 byla skutečně napojena do sítě.

Nepřehlížejme ani zprávy o likvidaci jaderných elektráren po životnosti, což se nás taky bude brzy týkat. Ze 173 uzavřených jaderných jednotek ve světě začalo s likvidací jen u 115. Nebude to o moc snazší než samotná stavba, zatím to bylo zvládnuto jen u 15, z toho v Evropě jen u pěti německých. A existuje jen deset případů, kdy se podařilo starou jadernou elektrárnu bezpečně zlikvidovat do té míry, že se tam může znovu vstoupit a začít stavět něco jiného.

Kdykoliv začne někdo v Česku o Fukushimě, dozví se, že tu zemětřesení nemáme a ani největší tsunami sem nedošplíchne. Ano, ale Fukushima bouchla kvůli problémům s chlazením, ať už to bylo způsobeno čímkoliv. A to už není nijak malá starost v Česku, v zemi, kde vládne řadu let katastrofální sucho. Které z plánů jaderné výstavby s takovým jevem počítaly? Možná s nějakými výkyvy, proto mají v sousedství malé nádrže na vyrovnávání rozdílů. Ale viděli jsme už téměř vyschlé Labe. Teplotní rekordy narůstají a předpovědi jsou stále varovnější. Pustíme poslední zbytky vody, které se tu zachovají, chladicími věžemi do vzduchu??

Je to prostě nebezpečné. Je to příliš nad síly lidí, proto bývají reakce na nečekané události tak nepřiměřené. Na trhu je kniha s detailním svědectvím o Černobylu, a tak až teď jsem se mohl vyděsit nad faktem, že skoro hodinu po výbuchu vedení obsluhy nevědělo, co se stalo. Navíc se ten výbuch báli ohlásit. Také ve Fukushimě, kde šlo o tržby za elektřinu, byla reakce na katastrofu velice váhavá. Dějiny jaderných katastrof zároveň ukazují, že žádná z nich se nestala tam, kde se předpokládalo největší riziko. Třeba v americkém Three Islands nešlo ručně otočit jedním ventilem u přívodu chladicí vody.

Nové diagnostické metody navíc ukazují nová rizika, jako jsou mikrotrhliny v reaktorech, se kterými se dá žít, dokud jsme schopni dodržovat úžeji vymezený provozní režim. Reaktor je tedy citlivý na daleko menší výkyvy, než se kterými se počítalo na začátku.

A pak tu jsou ty jaderné odpady. V jaderných kruzích se sní o množivých reaktorech, které je zpracují na nové palivo. Číňané už začali se stavbou demonstračního projektu. Ale zůstává otázka, kolik to bude stát? Zda to opravdu nebude technika minulosti.

Energetika je jen jedním z obslužných systémů celé ekonomiky a společnosti. Dnes je ta ekonomika hnána k nekonečnému plýtvání a růstu růstu, protože není důležité, kdo co opravdu potřebuje, ale nesmí neochabovat proud zisků k finančním investorům. Až se probudíme z tohoto opileckého snu nad zmučenou a vyrabovanou zemí, která není o moc přitažlivější než poblité schody, začneme o tom uvažovat jinak.

Kdo může, už teď využívá výhod decentralizace a sdílení. Potřeby vnějšího zásobování energií například k vytápění lze odstranit na nulu. Známe rozdíly energetických potřeb starého a nového osvětlení, chlazení a dalších služeb. Charakter dopravy se mění a její potřebu lze omezit prací na dálku. Velké koncentrované výroby začnou být ohrožovány menší rozptýlenou konkurencí. Na tohle všechno se nelze dívat jen očima úspor. Těžko se v příštích letech uživí někdo, kdo tohle neumí nejen používat, ale ani vyrábět a prodávat.

České strkání hlavy do písku je výhodné jen pro někoho. Dokázali jej využít uhlobaroni, pak solární baroni, kterým se podařil husarský kousek, jak vydělat a zároveň obor politicky pohřbít, a teď mají být na řadě jaderníci. Sami se neuživí, potřebují veřejnou pomoc, jenže tu můžeme v takových poměrech nakonec potřebovat všichni. Jaderná elektrárna je tak dalším typickým příkladem projídání budoucnosti. Zatím se vedou složité řeči o smlouvách a zárukách, ale když to zkrátíme, zaplatí to stát a zaplatí to z daní, tedy z části příjmů každého občana.

Budeme na to přispívat dlouhé desítky let a marně přitom pozorovat levnější a bezpečnější varianty kolem sebe. Dnešní zisk těch, kdo si to nakonec prosadili bez ohledu na převládající světové trendy, si utrhnou od huby naše děti, vnuci, a po nich bezpočet dalších generací, kterým hodíme na krk odpady s poločasem rozpadu v desetitisících let.

Potvrzuje se pověst Česka jako země extrémismu, kde silné zájmové skupiny nemají žádnou protiváhu a jsou schopny diktovat parlamentu i vládě. Proto jsme v čele žebříčků, kde je nejvyšší výnos pro cizí subjekty, nejmenší ochrana domácích strategických zájmů, nejmíň něčeho perspektivního nebo nejvíc něčeho zastaralého a špatného. Za to nemůže Babiš, tak se to tu vyvinulo. Ale protože český politický život nezná jinou budoucnost než zítra, a jiné cíle, než boj o moc, leze se z toho opravdu ztěžka.

Moje skromná předpověď zní, že se to rozestaví, a pak se toho nechá a někdo bude mít z těch trosek slušnou rentu. Je to pořád lepší, než abychom zatížili desítky generací starostmi o zářnou budoucnost.