Jiří Jírovec
21. 8. 2019
Lidé chtějí politiky, kteří spolupracují, ale jsou svědky žabomyších bojů o volební preference. Bojí se šmejdů, kteří v rámci boření minulého systému, přinesli existenční nejistotu, chudobu 10% populace, exekuce, rozvrácený bytový systém, nehorázné nájemné, bezdomovectví a úpadek české kultury.Naše společnost potřebuje politiky, kteří jsou schopni definovat hlavní problémy a prokázat odvahu k jejich řešení.
Problém číslo jedna: Nedostupnost bydlení
V principu jde o obecné selhání kapitalistické společnosti. Stačí se podívat na Berlín nebo Toronto. České specifikum je v tom, že současná krize nebyla zděděna po předchozím režimu, ale vyvolána urputným lpěním na představě, že vše vyřeší trh.
Blahé dědictví minulosti způsobilo, že značná část populace získala družstevní nebo státní byty do svého vlastnictví, což výrazně snižuje její náklady na bydlení.
Současný problém se tedy týká lidí, kteří nájemní byt hledají nebo v něm bydlí a pak těch, kteří byt hledají. Všichni narážejí na nehorázně vysoké nájemné a cenu nových bytů. Plně platí Paroubkovo “Kdo z vás na to má?”
Termín “tržní nájemné” je směšný: žádný trh s nájmy neexistuje. Nejnižší nájmy jsou v Praze vyšší než minimální mzda. Sociální byty jsou nedostupné a navíc s nimi politici šmelí. Například pražský Magistrát korumpuje některé soudce a státní zástupce – viz výrok místopředsedy Pirátů Michálka ve Sněmovně: (http://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/020schuz/bqbs/b09717901.htm). Podle údajů z medií, platí tyto “socky” 70-80 korun/m2/měsíc. To je 4-5x méně než je “tržní nájemné“.
V pozadí je skryta časovaná bomba v podobě ekonomických migrantů, kteří pracují v ČR. Od roku 2015 přibývají tempem 30000 ročně. V roce 2018 jich bylo celkem 564000 (https://www.czso.cz/csu/cizinci/cizinci-pocet-cizincu) Poměr těch, kteří mají trvalé a dočasné povolení k pobytu je zhruba 1:1. To znamená, že ročně přibývá 15000 jedinců (nebo asi 4000 rodin) hledajících trvalé bydlení. Určitá část “dočasných” pravděpodobně zůstane takdlouho, že nebude mít kam se vrátit.
Situaci dále zhoršuje to, že se domy nechají vybydlet, protože je kdysi spekulanti levně koupili a cena pozemku je vyšší než stavby samé. Podle medií lze na zbourání domu získat dotaci.
V poslední době kdosi oprášil komunistickou metodu sdílení ubytování. Tehdy se stavebně dělily velké byty na dva. Inovovaný přístup je jednodušší: byt 1+1 by mohli sdílet dva důchodci a srazit tak náklady na polovinu.
Tento nápad je ošidný, protože by mohl nebydlící inspirovat k cestě do Střešovic. Vdova Veškrnová jistě nepotřebuje celou vilu. Možná u ni láska k potřebným převáhne nad tou k majetku.
Obrovským problémem je zrušení dekretů na byt. Krátkodobé, např. roční nájemní smlouvy nutí občana, aby hledal další byt a platil často nevymahatelné kauce a provize realitním kancelářím.
Problém číslo dvě: Nedostatečné zabezpečení občanů ve stáří
Ideologií zdevastované mozky českých politiků nejsou schopny pochopit, že každý občan potřebuje určitou částku peněz k pokrytí základních potřeb (bydlení, jídlo, oblečení, zdravotní péče, kultura).
Tato částka je chybně definována jako důchod. Jenže existují lidé, jejichž důchod je nízký a nebo žádný.
Důchodové komise se této skupině vyhýbají a neřeší zabezpečení všechny občany ve stáří.
Ministryně PSV Maláčová přišla s fintou, jak se formálně vyhnout krachu další důchodové komise. Změnila mandát té současné, vedené ekonomkou Nerudovou: Prý nejde o reformu důchodů, ale o to, aby byly spravedlivé. Protože každé přidání důchodcům, nebo alespoň určité skupině učiní důchod spravedlivějším, nelze spor o výsledky komise prohrát.
Bylo by žádoucí, kdyby na ministerstvu seděl politik se silnou rukou, která by byla schopna bouchnout do stolu a trvat na komplexním řešení problému.
Na rozdíl od bytového problému, kde nástroje pro jeho řešení chybí, pro zabezpečení občanů ve stáří existuje ryze kapitalistický, komunismem nepoznamenaný model. Spočívá v kombinaci nezásluhových a zásluhových pilířů. Slovo “nezásluhový” je pro tupé české mozky tabu a proto takový systém apriori odmítají, respektive neberou na vědomí.
Autor tohoto článku poslal analýzu takového systému již předsedovi minulé komise Potůčkovi. Ten se neobtěžoval odpovědět. Ministryni Maláčovou a její komisi zmíněný materiál, který se týká systému zavedeného v Kanadě, rovněž nezajímá.
Roční příjem ontarijského učitele (věk 65 let, 35 započitatelných let) maximum je dán součtem 10000 (nezásluhový pilíř) plus 56000 (zásluhový piliř = 70% průměru nejlepších 5ti příjmových let). Pensijní plán ontarijských učitelů je průběžný a poskytuje podobné benefity jako plány na které dosáhne asi 60% Kanaďanů.
Občan, který nemá příjem ze zásluhového pilíře má nárok na dalších 7000, takže jeho celkový příjem je kolem $ 17000 ročně. To je částka zhruba na hranici chudoby, kterou nelze, jak je v Česku zvykem mechanicky přepočítávat na koruny.
Jana Maláčová používá princip mírného pokroku v mezích zákona, kdysi vymyšlený Jaroslavem Haškem. Ušetří to bouchání do stolu, ale výsledek se blíží k nule.
Zavedení “nezásluhového příjmu” pro všechny občany, k němuž by byl důchod jako zásluhová složka přidáván, naráží na politický problém.
Přišla s ním Okamurova SPD. V Česku ale nelze připustit, aby jiná strana dostala jakékoli uznání přepočitatelné na hlasy voličů.
Nezásluhová složka do jisté míry v Česku existuje v podobě příspěvků na bydlení.
Kdyby byla ministryně ochotna bouchnout do stolu alespoň na svém ministerstvu mohla by obratem zrušit systém který vyžaduje čtvrtletní podávání žádostí o příspěvek.
Stačila by jednoduchá analýza nákladů statisticky významného souboru žádostí, která by porovnala kolik by ročně dostal žadatel podle první žádosti ve srovnání s tím, co dostane v průměru čtvrtletních plateb. Celkový výsledek ztráty vs. úspory by byl porovnán s náklady na udržování současného systému. Ty by se totiž snížily nejméně na polovinu.
Vedle finančního efektu je ve hře i ulehčení situace starých lidí, statisticky zejména žen. Současný systém je ponižující, protože odráží pravidlo “na chudý lid musí být přísnost.”
Příspěvek na bydlení je součástí důchodcova příjmu jen zdánlivě. V podstatě jde do kapsy majitelů bytů. Je to mechanismus, jímž se udržují jejich zisky.
Problém číslo 3: Celková politická situace v ČR
Vyměnili jsme velkého bratra a podlézáme novému víc než předcházejícímu. Překabátěná socioložka Šiklová to vyjádřila tesatelným výrokem:
“Raději se (bude) mýlit s Bushem, než mít pravdu s Putinem.” Česko se tak změnilo v nesvéprávnou gubernii. Ztratili jsme možnost fungovat jako spojující článek mezi velkými hráči.
Velké vagony vždy spojuje malá součástka. Roli spojky nepochybně hrálo malé české velvyslanectví v Sýrii. A přesto se našli předesraní politici, kteří chtěli zastupitelství chtěli zrušit Patrně z obavy, že se naše samostatnost dotkne bratra.
Hrajeme hru na odstrašování Ruska a v jejím rámci vyhazujeme peníze na zbrojení. Nejsme ochotni říct “v tomhle s vámi nejedeme”. Poděláváme se z toho, když nás nový car pozve do pracovny a prohodí několik frází o tom, jací jsme pašáci.
Není to nic nového. Servilnost kritizoval již satirik Jiří Haussmann. Povídka Americká mise z počátku dvacátých let je vskutku nadčasová. (http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/74-24-2015-17-cervna-2015/716-americka-mise)
Jsme snad jediná země na světě, která přijala zákon o protiprávnosti určité části vlastní historie a v jeho rámci zřídila ústav pro manipulaci dějin.
Jsme patrně jediná země na světě, která svoje občany ex post oceňuje za spolupráci s cizími zpravodajskými službami.
Jsme nepochybně ojedinělá země, která se v zájmu kříšťálové čistoty udává k EU.
Jsme snad jediná země, která používá Orwellův román 1984 a zavedla minutky nenávisti k minulému režimu.
Petr Fišer se podivuje, že si 20% středoškoláků, tedy posametových dětí, myslí, že dřív bylo lépe. Možná lépe než on vnímají, co se kolem nich děje a bojí se o vlastní existenci existenci. Nenacházejí vzory jednání a nevidí skutečná řešení problémů. Zatím možná bydlí s rodiči v nějaké té králikárně, jak byty pojmenoval jistý hlupák, a ještě se neodhodlali přesvědčit bábu a dědka, aby nezacláněli.
Dodatek
Autor si je vědom, že osobní zkušenost je obtížně zobecnitelná. Pro zajímavost ale uvádí, že s výjimkou vojenské služby nemusel celý život použít oslovení soudruh. Všechny školy od základní až po Přírodovědeckou fakultu byly absolutně nepolitické. Jeho otec byl vždy nestraník. Jako špičkový vědec se stal profesorem KU, ředitelem zoologického ústavu, řádným akademikem ČSAV a v šedesátých letech předsedou Biologicko-lékařského kolegia, což byla nejvyšší vědecká funkce v ČSAV. Stal se Laureátem státní ceny KG a nositelem Řádu práce. Bylo to ocenění jeho vědecké práce. Jeho maminka byla praktikující katolička.
Autor pracoval 19 let v absolutně svobodném prostředí nestraníků Geologické sekce Přírodovědecké fakulty KU. Každý z devíti vysokoškoláků naší nestranické skupiny strávil v šedesátých letech nejméně jeden rok na stáži v USA, Kanadě, Německu a Anglii.
Je pravda, že mnohé tehdy nešlo, ale ve většině případů za tím byla řevnivost, osobní zájmy a generační střety. To bylo a je stejné v Česku i v Kanadě.
