Naše pravda vítězí

Proč tomu tak bylo? Nejzajímavější vysvětlení jsem našel ve starším textu amerického ekonoma Davida Ellermana, který v letech 1991-2 působil i v Praze. Svoji zkušenost vložil do studie Východoevropské lekce z kuponové privatizace (Ellerman, David, Lessons from Eastern Europe’s Voucher Privatization. Challenge, Vol. 44, No. 4, Pp. 14-37, July/August 2001). Studie vyšla i ve Světové bance, kde Ellerman působil jako poradce hlavního ekonoma Josepha Stiglitze.

Jeho analýza stojí za pozornost i po těch dlouhých letech. Napřed rozebírá argumentaci, se kterou se kuponovka prosazovala. To, čemu měla doopravdy posloužit, si ponechává na konec.

Nejsou peníze

Tvůrci kuponové privatizace tvrdili, že jiná možnost pro masovou privatizaci není, protože lidé neměli peníze. I západní poradci s kapsami plnými kreditních karet byli ochotni tvrdit, že by se jinak muselo zaplatit všechno najednou, předem a na dřevo. Použití úvěru bylo reformátory odmítáno, protože bankovní systém by to nezvládl.

Ale banky přece nejsou jediným zdrojem peněz, oponuje Ellerman. Mohlo se využít dodavatelského úvěru. Stát mohl majetek prodávat na leasing, kterým by se postupně splácel, a nakonec odprodal za zbytkovou cenu. To bylo podstatou privatizační metody, která vznikla v Rusku ještě za Gorbačova (leasing buyout) využitelný i pro zaměstnanecká družstva a jiné formy zaměstnaneckého vlastnictví. Podobnou metodu zaváděli i Poláci (privatizace likvidací). Než to reformátoři zrušili.

Rychle

Druhým argumentem bylo, že privatizaci je třeba provést rychle, naráz, zatímco postupná privatizace, metodou případ od případu, je pomalá. Ve skutečnosti nejpomalejším privatizačním programem se stal ten polský, když opustil leasingovou metodu ještě po Solidaritě. Po pětiletých dohadech byly státní podniky nakonec vloženy do Národních investičních fondů, jejichž akcie se prodávaly za kupony, a pak byly obchodovány na burze (to byla ta privatizace). Národní investiční fondy pak podniky prodávaly zahraničním investorům.

Ale nebylo to jen v Polsku, kde kuponová privatizace nebyla rychlá, píše Ellerman, bylo to i v Rusku a bývalých sovětských republikách. A když se pak kuponový “velký skok“ ukázal být příliš krátký na to, aby ekonomiku přenesl přes propast k tržní ekonomice, trvalo dlouho, než se jednotlivé národní ekonomiky z té propasti vyhrabaly.

Jediná možnost

Původní polský program „privatizace likvidací“ vznikl bez západních poradců. Velké výrobní podniky se rozdělily na smluvně provázané nové malé a střední podniky, a ty staré se zároveň likvidovaly, proto se tomu říkalo „privatizace likvidací“ nebo taky „polský leasing“. Splátky měly podobu leasingových plateb s konečným odkupem. A tak zatímco polská kuponová privatizace se vlekla, o rozběh tržní ekonomiky se zasloužily firmy z leasingu. Západní poradci přesto nabízeli po celé desetiletí kuponovou privatizaci se značkou „český zázrak“ jako nejvhodnější rychlý model pro všechny tranzitorní země. Tedy i dlouho potom, kdy to v Česku zkrachovalo.

Alternativy přitom existovaly i jinde. V Rusku vznikl už za Gorbačova onen model lease buyout, kdy podnik platil vládě několik let, a nakonec se mohl odkoupit. Zaměstnanci byli členy vlastnického zaměstnaneckého družstva nebo byli akcionáři onoho typu akciových družstev, jaká se později vyvíjela v Číně v podobě městských a vesnických podniků. Jistěže to mělo slabiny a byly tam příležitosti pro korupci. Otázka však není, zda byly tyto odkupy na leasing dokonalé, ale zda by nabídly lepší cestu k trhu, kdyby se jim věnovala stejná energie jako kuponům.

Ani v Rusku nebyl lease buyout příliš pomalou metodou, byla naopak příliš rychlá, a tak musela být zrušena, aby něco zbylo na kuponovou privatizaci. Než ji vystřídala privatizační metoda „kupony za dluhopisy“. Z jejích podvodných aukcí pak vzešli ruští oligarchové. Rusko bylo zatlačeno na katastrofickou cestu, když mu byly zablokovány alternativy vycházející z místních podmínek, konstatuje Ellerman.

Spravedlivě

Zabývá se pak argumentem, že kupony měly zajistit spravedlivé rozdělení majetku mezi občany. Jenže také to šlo udělat různými způsoby, například kdyby se výnos z privatizace vložil do penzijního fondu (jak se to původně zvažovalo i v Československu). Občané však místo toho dostali akcie, tedy rozptýlené vlastnictví bez vlivu na cokoliv. Většinu akciového majetku držely investiční privatizační fondy, které však nesměly mít víc než 20 procent jedné firmy. O majetek investičních fondů se pak staral někdo jiný, správcovské firmy za poplatek asi 2 procent ze spravovaného majetku.

Vzniká tedy otázka, jaká byla motivace správcovské firmy, aby prosazovala restrukturalizaci privatizovaných podniků z portfolia investičního fondu. Kdyby dosáhla nějakého zlepšení, dostane z přírůstku hodnoty oné pětiny podniku, který smí fond držet, jen svá dvě procenta. Hraje se tedy nejvýš o 0,4 procenta celkového přírůstku hodnoty podniku. Komu by to stálo za to? Lepší bylo brát peníze za nic a soustředit se na mnohem výnosnější tunelování.

Kapitálový trh

Jedním z cílů kuponové privatizace bylo rychlé vytvoření kapitálového trhu a finančního sektoru. V učebnicích se obyčejně píše, že kapitálový trh je prostředníkem mezi úsporami domácností a podnikovými investicemi. Podívejme se, jak fungoval po reformní smršti například ruský „finanční sektor“? Skládal se z „bank“, které se specializovaly na praní peněz, urychlení úniku kapitálu do zahraničí, sloužily jako skořápky pro nájezdnické firmy oligarchů a další formy rozkrádání. Ruské banky tak byly prostředníky nanejvýš mezi „úsporami“ oligarchů a jejich „investicemi“ na zahraniční konta, vypočítává Ellerman.

Ve skutečnosti statistiky potvrzují, že ani férové akciové trhy nehrají příliš velkou roli při financování průmyslových investic. Proč tedy reformátoři postavili Wall Street jako cíl reformního snažení? Ellerman soudí, že šlo o totem či nové náboženství, doklad toho, že to tu máme jako na onom vysněném Západě. Vládní úředníci z Východní Evropy, bývalého Sovětského svazu, dokonce i Mongolska, hrdě ukazovali své burzy, plné počítačů a velkých displejů s průběhem obchodů. Vodily k nim západní delegace za nadšené pozornosti západního tisku, a to všechno v naději, že to k nim přiláká onu nedostižnou ekonomiku soukromého podnikání.

Stát musí z ekonomiky

Kuponová privatizace byla obhajována také argumentem, že je to nejlepší způsob, jak dostat stát z ekonomiky. Jenže když se podíváme, čím kuponové kampaně začínaly, byla to koncentrace státní moci soustředné na zvrat a obrácení dosavadních reformních pokusů. Šlo tedy víc o politiku. A v čem spočívala politická strategie, na jejímž začátku bylo ovládnutí všech státních pák pod záminkou, aby se státní majetek rozdělil „správně“? Podle Ellermana šlo o boj dvou křídel o nasměrování reformního procesu.

Jedno křídlo představovali noví „čistí“ postsocialističtí revolucionáři, kteří se vynořili po revoluci ze zahraničního nebo vnitřního exilu, byli relativně neposkvrněni minulým systémem, ovládali západní volnotržní rétoriku a měli napojení na zdroje západní pomoci.

Druhé křídlo představovali domácí reformátoři, kteří prosazovali decentralizaci, pracovali proti starému systému zevnitř, řídili se představami sociálně-demokratického typu a byli propuštěni novými čistými revolucionáři jako “nomenklatura“.

Nereformovatelné

Kuponová privatizace tak byla v podstatě jen zástěrkou, která měla usnadnit smetení této „nomenklatury“ z cesty novým čistým revolucionářům. Už dlouho před rokem 1989 probíhaly v řadě socialistických zemí decentralizační reformy s různou mírou úspěchu. Podíl zaměstnanců na řízení podniků v Jugoslávii, gulášový komunismus s podnikovými radami v Maďarsku, nástup Solidarity a samosprávných rad v Polsku, přestavba, decentralizace řízení, družstva a lease buyout v Gorbačově Sovětském svazu.

Když to prasklo, začal boj o cestu k trhu. Jednu možnost představovalo odstranění polovičatosti z dosavadních reforem a přeměna zdánlivého vlastnictví zaměstnanců, v podobě různých dělnických rad, ve skutečnou samosprávu. Šlo to udělat cestou manažerského a zaměstnaneckého odkupu podniků nebo zaměstnaneckého akciového vlastnictví, jaké mají v USA nebo Velké Británii (ESOP), nebo družstev jako je španělský Mondragon.

Avšak čistí postsocialističtí revolucionáři a jejich západní poradci měli důvody, proč se těmto snahám o přímou cestu k trhu postavit. Noví čistí revolucionáři sice vyhráli ve volbách nad starší generací domácích reformátorů zevnitř systému, ale tito reformátoři byli stále zastoupeni ve vedení podniků a dělnických radách. Nová generace, která už měla politickou moc, se potřebovala zajistit a obohatit získáním také ekonomické moci. Proto potřebovala projekt, který zastaví cestu k decentralizaci a trhu, aby se ekonomická moc vrátila do rukou státu, nyní kontrolovaného novými čistými revolucionáři, a mohla být rozdělena mezi jejich spojence.

Nejpravější cesta

Po několika debatách a experimentech se kuponová privatizace s investičními privatizačními fondy ukázala jako přesně to, co potřebují, a zázrační západní ekonomové, kteří se tam nahrnuli jako poradci, byli nejlepším krytím tvrzení, že tohle je ta nejpravější cesta k trhu.

Argument, že lidi nemají peníze, měl zabránit alternativám v podobě leasingu a odkupu na úvěr s mírnými splátkami. Umělé zastření rozdílů mezi zdroji (platí se kupony) a užitím (podniky) mělo zabránit úvahám o tom, že za podniky by se mohlo zaplatit doopravdy a peníze pak rozdělit například prostřednictvím důchodového fondu. A proč se považovaly za bohatství pouze akcie? Když měl každý v ruce jen pár akcií, nikdo z běžných lidí neměl na nic opravdový vliv. Při takovém „spravedlivém“ rozdělení majetku bylo snazší rušit samosprávné orgány.

Pod kontrolou akcionářů

Drobní akcionáři jednoho podniku nemohli ovlivnit jeho správu, a co pak zmohli ti, kdo kupony vložili do investičního privatizačního fondu a měli svůj hlas rozptýlen mezi statisíce dalších účastníků? Vedení správcovských firem, kterým byly investiční privatizační fondy svěřeny, už bylo napojeno na nové čisté revolucionáře. Jejich úkolem bylo zajistit nezbytný dohled nad správou společností se starými rudými řediteli, ale dohled nad činností správců investičních fondů už podle všeho nutný nebyl.

Fondy směly držet 20 procent, v některých zemích i 33 nebo 40 procent jednotlivých podniků, a správci směli požadovat odměnu ve výši kolem dvou procent hodnoty „spravovaných“ podniků. Výnos případné snahy o zvýšení této hodnoty nestál za pozornost, a tak správci svoji hlavní roli spatřovali v tom, aby z podniků vytáhli dostatek kapitálu na svou odměnu, a pak už se věnovali tunelování zbylé hodnoty pro sebe a své politické spojence, uzavírá David Ellerman ve studii, která vyšla i jako working paper Světové banky.

Politika hrabivosti

V dalším trochu pozdějším textu z roku 2006 nabídl David Ellerman filozofičtější závěr. Bylo to v předmluvě k podrobné analýze dalšího amerického ekonoma působícího v Česku, kterým byl Andrew Harrison Schwartz. Jeho kniha nese název The Politics of Greed, tedy Politika hrabivosti – kniha o tom, jak privatizace strukturovala politiku ve Střední a Východní Evropě (Rowman & Lettlefield Publishers, Inc. Plymouth, UK).

Ellerman v předmluvě rozebírá důsledky toho, že do centra reformy byl vnořen jako téměř náboženský symbol Wall Street, burza. Signalizovalo to, že základem není třída podnikatelů s dlouhodobým závazkem podnik rozvíjet, ani agilní soukromě vlastněné malé a střední podniky, které se rychle adaptují na změny prostředí, nebo bankovní sektor, který tyto podniky financuje, ale burza, kam se skokově vrhnou prakticky všechny podniky.

Bezcenné papíry

Představa, že výměnou kuponů za akcie vznikne silný burzovní trh, byla mylná. Vzniklo pouze papírové břemeno, vyžadované pro obchodování na burze, a hlavně nutnost vyvíjet obranu před nájezdníky, které nebrzdila žádná pravidla. Komise pro cenné papíry vznikla až v době, kdy už burza málem dodýchala. Chybou bylo i to, že reformy se soustředily hlavně na finanční inženýrství, místo aby se věnovaly obnově někdejší průmyslové tradice Československa.

Když nikdo nevěděl, komu bude podnik patřit zítra, zanikalo to nejcennější, dlouhodobý vztah zaměstnanců a manažerů a jejich odhodlání k modernizaci. Místo toho se nabízelo rychlé vydělávání peněz tvrdým obchodováním s akciemi a tunelování svěřených podniků. Nejúspěšnější transformace mezitím probíhala v Číně, kde už v 80. letech dostalo prostor zakládání městských a vesnických podniků. Také tam měli „tvrdá rozpočtová omezení“, nikdo je nezachraňoval, nežily v poštáři, na jaký si zvykly třeba české banky. To vytvořilo silné odhodlání manažerů i zaměstnanců využít této jediné šance, jak proplout transformační bouří a vytvořit si stabilnější prostředí.

Stabilita je „rigidita“ na cestě k šoku

Jenže o stabilitu nebyl mezi reformátory zájem. Jako když developer prohlíží zájmové území a vidí překážku v každém domě, který už někde stojí. Akademičtí reformátoři tak vnímali stabilní pracovní prostředí, ve kterém by zaměstnanci sami mohli přetvořit své životy. Viděli v tom jen rigidity a překážky na cestě k vysněnému finančnímu šoku.

Když však zbavili manažery i zaměstnance možnosti učit se a měnit, aby mohli přežít, odháněli i investory ze západních průmyslových společností. Tak vznikl místo toho „záchvat hltavosti“ (feeding frenzy) živený podvody a triky s kuponovými investicemi. Produktivní aktiva se ničila a bohatství tunelovalo, místo aby se firmy restrukturalizovaly, shrnuje Ellerman.