Stanislav A. Hošek
18. 9. 2019
Každá politická strana má ve svém programu boj s korupcí. Každý vládní program rovněž obsahuje poměrně přesně propracovaný protikorupční systém. Již tyto skutečnosit dokazují, že korupce je velmi rozšířeným jevem v současném politicko-ekonomickém systému. V tomto textu se nesnažím o nějaký systematický názor na uvedený jev, ale pouze pohled jakoby z jiného úhlu.
Často novináři a politici určitého smýšlení tvrdí, že korupce u nás je pozůstatkem minulého režimu. Není to pravdou. Naopak, korupce je za prvé věčným společenským jevem, známým kupříkladu již z Bible. Takže komunistické vlády ji nevymyslely. Za druhé ale naopak platí, že korupce je systémovou součástí liberálního kapitalismu. Jelikož ten je založen na volné soutěži o zisk a moc, tak jednotlivé subjekty soutěže v něm zákonitě užívají i korupce, coby metody soupeření. Proto je od samého počátku kapitalistického režimu přítomna neustálá snaha korupci regulovat různými právními normami.
Na tomto místě si dovoluji poznamenat, že rozlišuji mezi úplatkářstvím a korupcí, jejichž jediným pojítkem je to, že jsou v historii lidstva jevem věčným. Za reálného socialismu šlo kupříkladu o klasické úplatky, jimž se i proto lidově říkalo všimné. Byly způsobeny především převisem poptávky nad nabídkou, jak se dneska rádoby učeně říká. Takže úplatek byl tehdy praktickou akceptací vyšší ceny za nedostatkový produkt, než byla cena státem určená. Nezákonné na celém jevu bylo pouze to, že šlo o daňový únik, čili protiprávní obohacování, řečeno tehdejší terminologií, za které byl přistižený viník trestán. Ostatní úplatky, jako láhev dobrého alkoholu, či bonboniéra úřednici, byly něco jako dnešní tringelt hotelovému pikolíkovi, či spropitné vrchnímu. Mimochodem, to jsou platby v některých zemích naprosto povinné, ač jde vlastně také o daňový únik.
V mých očích je zajímavé, že náš právní řád výslovně o korupci nehovoří. Ovšem postihuje jevy, které, dle policejního výkladu a kupříkladu i Nadačního fondu proti korupci, představují zneužití postu či pravomocí v politice a veřejné správě pro dosažení nezaslouženého soukromého zisku. Pružnost definice v mých očích budí podezření, že záleží na každé konkrétní, především vládnoucí moci, aby si vytvořila svá vlastní pravidla pro posouzení co je a co ještě není korupcí. Takže i já v tomto textu vyjadřuji pouze svůj vlastní názor na to, co je v mém způsobu myšlení korupce.
Ke korupci soukromých a právnických osob
Takže zpět ke korupci v kapitalismu volné soutěže. Ten zná jevy jako provize, lobování, či sponzoring, které jsou příliš viditelnou korupcí, takže byly, jsou a budou asi vždycky regulovány zákonnými pravidly. Alespoň v rozumně spravovaných zemích. Nikdo totiž určitě nepochybuje o tom, že naprostá většina lidí nevydává peníze bez protislužby. Takže za „dar“, vždycky něco očekává. Přinejmenším to, že příjemce peněžní částky si ho „vděčně“ zapamatuje.
Ovšem jmenované jevy jsou maličkostmi v celém systému. Snad kromě sponzorských darů poltickým stranám. Tento jev by měl být, podle mne, naprosto zakázán v každém demokratickém politickém režimu. Celé financování stran by pak mělo mít přesná a jasná pravidla, včetně ustanovení o výši členských příspěvků.
Složitější je to s kontrolou eventuálního zákazu lobbingu. Proto si myslím, že by mělo být alespoň striktně zakázáno bezprostřední stýkání se politiků s lobbisty, při přísné kontrole účetnictví lobbistických kanceláří a jejich evidovaní ve veřejném rejstříku.
Za naprosto scestné a proto trestuhodné považuji vynucované sponzorské dary, což se bohužel vyskytuje u některých sociálních zařízení. Rozšířeným příkladem jsou kupříkladu domovy důchodců, které nepřijmou „klienta“, pokud nesloží dar ve výši několika desítek tisíc.
Korumpující stát
Tvrdím-li, že korupce je přirozeným jevem v současném ekonomickém systému i politickém režimu, tak je logické, že jí používá i stát a jeho složky od obcí výše. Stát korumpuje především v oblasti daní. Jednak výjimkami z daní, daňovými úlevami, až po mnohaleté daňové prázdniny. Korupcí v mých očích jsou i investiční pobídky všeho druhu. Daňové prázdniny a investiční pobídky jsou podle mne projevem faktické nadvlády globálních korporací nad státy, především těmi ekonomicky slabšími.
Vždycky mne fascinují řeči politiků v ústavních funkcích, kteří brojí proti korupci. V liberálním státě je totiž od samého jeho vznikání největším korupčníkem právě stát. Kromě již uvedených metod stát dále korumpuje dotacemi, granty a dalšími konkrétními prvky, které jednotlivě deklaruje, především v zákoně o rozpočtu. Což jsou známé poslanecké trafiky pro jejich regiony.
Pokud stát, či jiná veřejná správa vypisuje dotace na konkrétně určený proces, projekt či předmět, pak v demokratickém systému by měla dodržet minimálně dvě zásady. Měla by mít tolik finančních prostředků, aby mohla dotovat všechny potenciální zájemce. Pokud toto nedodrží, tak nejen korumpuje, ale navíc vytváří prostor pro uplácení úředníků, takže takové dotace jsou fakticky korupcí předem vybrané skupiny motivující navíc ještě k uplácení úředníků. Druhou zásadou by měla být přesně stanovená pravidla k udílení dotací, aby žádný z úředníků nemohl využít svých soukromých preferencí v rozhodování o přidělení dotace. Dovoluji si konstatovat, že dotace jsou ve své podstatě vždycky korupcí, protože zvýhodňují určitou skupinu, ale špatně nastavené mohou být korupcí spojenou s úplatkářstvím.
Ke grantům, dotacím a jiným příspěvkům z veřejných rozpočtů bych si dovolil poznamenat jenom jediné. Každá jimi obdarovaná osoba, ať již „zisková“, či nezisková by měla být pod neustálou kontrolou finanční správy. Ba dokonce v kontrolní pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu.
Největší korupce v moderních dějinách
Začnu bez obalu. Za největší korupci liberálního státu, s principem volného obchodu a svobodného celého ekonomického systému, považuji vytvoření tak zvaného sociálního státu. V mých očích je naprosto jedno, kde vznikl, jak jej tam, či onde politici, novináři, či dokonce sociální učenci nazývají. Od samého počátku jeho vznikání šlo o obrovskou korupci, kterou se nejvyšší vrstva vlastníků kapitálu snažila zkorumpovat takové množství občanů, aby si díky nim udržela svou moc.
Jev, kterému se říká také vznik střední třídy, byl v mých očích nejúspěšnějším projektem sociálního inženýrství v celých lidských dějinách. A v žádném případě ho neuskutečňovaly levicové politické subjekty. Byl jednoznačně výsledkem politických činů nejmocnějších sil a jejich politiků prosazujících jen a jenom zájmy nejbohatších vrstev, čti pravice. Veškerá pozdější tvrzení, že si ho vybojovala levice, jsou lživé. Stejně jako posměšky o sociálním inženýrství, které se neustále levici předhazují. Jestli někdo realizuje široké spektrum metod sociálního inženýrství, tak to byla a zatím pořád je vždycky jen a jenom pravice, aby zajistila nadvládu nejbohatších a mocichtivých. Doslova uzounká vrstvička nejbohatších si za účelem udržení své nadvlády neustále korumpuje učence na ideology, novináře na propagandisty a politiky na realizátory svého panství. Souhrnně se tyto skupiny souhrnně někdy označují za obslužnou elitu kapitálu.
Skutečná levice je něco naprosto jiného. Je to ryze revoluční a především komplexní alternativa současnosti. Nikoliv nějaké, masivní korupcí realizované, kosmetické úpravy nadvlády nejbohatší světové vrstvičky nad zbytkem světa
Do dnešních dnů se systém Welfare state už dokonce globálně vypracoval do takové míry, aby všestranně zajišťoval „sociální smír“, tedy stabilitu ekonomického systému, politického režimu a ve skutečnosti nadvlády reálné anonymní moci globálních financiérů.
Současní miliardáři provozující uvedený systém jej navíc doplnili metodou, která dává šanci asi tak jedné tisícině příslušníků globálního světa vyšvihnout se alespoň mezi milionáře, nikoliv však mezi miliardáře. To je pak dostatečným lákadlem, spíše však šidítkem, pro stamiliony příslušníků střední třídy, aby podporovali celý korupční systém současného globálního kapitalismu, provozovaný uzounkou skupinkou vlastníků naprosté většiny globálního kapitálu, ba dokonce prý už poloviny veškerého bohatství světa.
Specifickou metodou vytváření střední třídy byly pak privatizace. Především po rozpadu tábora zemí „reálného socialismu“ byla právě v nich privatizací výjimečně vytvořena vrstvička miliardářů a vedle toho dostatečně početná střední třída s potřebnou obslužnou elitou. Privatizace byla, alespoň tedy v mých očích, druhým nejúspěšnějším projektem sociálního inženýrství všech dob.
Věty na závěr
Korupce je přirozeným a průvodním jevem veškerého kapitalistického hospodářství a stejně tak každého liberálního politického režimu, včetně toho tak zvaně demokratického.
Jenom díky korupci, která je rovněž samozřejmou součástí i celé militární složky každé společnosti, si uzounká třída nejbohatších udržuje reálnou nadvládu nad celou planetou.
Korupce se nedá vymýtit, jak se nám snaží politici namluvit. Lze ji jenom regulovat a to pouze výběrovou metodou, čti, stíháním korupce pouze „našich“ politických soupeřů. Jinými slovy každá mocenská skupina bojuje především s korupcí svých politických odpůrců.
Korupce v lidském společenství byla, je a bude. Jen systém, který neumožňuje obrovské rozdíly ve vlastnění majetku, bohatství, kapitálu, alias moci, má jakous takous šanci udržovat ji v „rozumných“ mezích.
Korupci může změnit pouze alternativní světový řád, který ji snad sníží na pouhé úplatkářství, obdobné ekonomice daru, jak učí liberální politická ekonomie. V kapitalismu, kde jde vždycky o velká bohatství, majetky a obrovský kapitál, bude „úplatkářství“ vždycky v rozměrech korupce, což znamená nelegální spojení politické moci a nejvyšších pater kapitálu, provozované právnickými i soukromými osobami, ale hlavně samotnými státy, ba až nadstátními útvary.
Veřejnost by proto měla především před volbami velice střízlivě hodnotit sliby o boji s korupcí a při samotném vládnutí si pak vyhodnocovat jak je tou, či onou vládnoucí skupinou ke korupci dokonce sama přinucována. Proto „neziskoví“ bojovníci proti korupci by v prvé řadě měli přísně kontrolovat a zveřejňovat, která opatření mocných, ba dokonce i zákony a právní normy nižší právní síly, je vlády vydávají, ke korupci motivují, či dokonce si ji vynucují. Jako jsou třeba různé poplatky notářům, lékařům a dalším soukromým osobám za tak zvané administrativní úkony, u nichž není zajištěno, že budou vykazovány coby zdaňované příjmy.
Za nejlepší lék proti korupci vůbec pak asi, poněkud naivně, považuji celospolečenský systém založený na dominanci spolupráci a nikoliv na absolutizaci soutěže.
