 |
| Zbyněk Fiala |
Zbyněk Fiala
3.9.2019 VašeVěc
Lesy nejsou jen zdrojem kyslíku, ale také vláhy. Vypalování lesa, jaké probíhá v Amazónii, nebo zanedbání českého lesa do stavu, až ho sežere kůrovec, má podobný efekt – vyschne i krajina kolem. A my s ní.
A může čekat další. Hořící Amazonie přeruší neviditelnou řeku vodních par, které se vznášely z miliard stromů, řeku stejně mohutnou jako Amazonka, a až tato nebeská řeka vyschne, přestane dodávat déšť na kukuřičná pole Spojených států.
Rozsah vlivu amazonského pralesa na množství srážek v zemědělských oblastech Ameriky byl detailně prostudován teprve nedávno, jako ostatně spousta věcí, které začínají být zřejmější ve světle dat z orbitálních pozorovatelen. A ze studie, která byla zveřejněna roku 2014 ve vědeckém žurnálu Nature Climate Change, víme, že odlesnění Amazonie zredukuje množství srážek na Středozápadě a Severozápadě USA a v části Jižní Ameriky během jejich zemědělské sezóny. Zuřící požáry v pralesních masivech Brazílie, Bolívie nebo Argentíny teď tuto argumentaci vrátily do americké mediální debaty.
Nejde přitom jen o vliv Amazonie, dokonce i likvidace afrických pralesů dolehne na přísun deště do různých částí Spojených států. V zásadě jde o to, že dýchání stromů a odpařování vody z jejich korun ochlazuje vzduch nad lesem. Když však tato klimatická funkce zmizí, horký vzduch stoupá do velké výše a narušuje ustálené dálkové proudění, které se pak promítne i do zásadních změn vývoje počasí ve vzdálených oblastech.
Tento mechanismus je zatím dost přehlížen a výsledky bývají katastrofické, varuje doc. Jan Pokorný z Jihočeské Univerzity a třeboňské obecně prospěšné společnosti ENKI. Podrobně to doložil na jaře v Praze v přednášce, kterou uvedl připomínkou vyschlých civilizací Mezopotámie, Egypta, údolí Indu, Severní Afriky nebo středoasijských civilizací na území dnešního Turkmenistánu a Uzbekistánu. Archeologové hledají zbytky těchto civilizací pod nánosy písku, přestože tyto civilizace začínaly na nejúrodnější půdě, v záplavových zónách řek.
Větší část této půdy byla pokryta lesy, a tak začala být zpřístupňována pro zemědělství odlesňováním. Také u nás vznikala sídliště na vypáleném (žďářeném) lese, jak připomínají názvy obcí Žďár (nebo v Německu s koncovkou -schlag). Les totiž uživí jen jednu až tři osoby na kilometr čtvereční. To by bylo málo pro rostoucí populaci.
Hlavní zemědělskou plodinou jsou obilniny. Ty však nesnášejí zatopení kořene vodou, proto je třeba půdu odvodnit. Ekosystém takové drastické změny neunesl. Historické civilizace nakonec vyschly, ačkoliv nepoužívaly fosilní paliva, konstatuje docent Pokorný. Je to tedy starší zkušenost než skleníkové plyny a klimatické změny. Nejde o vliv shůry, jde o vliv zdola.
K tomu se vztahuje selská moudrost, že na suché pole neprší. Stačí si uvědomit obrovský příkon energie, který nám posílá Slunce, je to až kilowatt na každý metr čtvereční. Holou půdu to rozpálí, ale v krajině s trvalou vegetací a dostatkem vody se značná část sluneční energie váže do vodní páry, která se odpařuje z porostu, vysvětluje dále vědec. Ve dne se voda z lesa odpařuje a snižuje horko v krajině a v noci se pára nad lesem kondenzuje a uvolňuje skupenské teplo, takže zmírňuje noční chlad.
Je tu však ještě jeden efekt. Kondenzací se vodní pára prudce smršťuje, kapka je tisíckrát menší než obláček páry, ze kterého vznikla. Nad rozsáhlejším nočním lesem se tak vytváří zóna nižšího tlaku, která přitahuje oblačnost z moří a přináší déšť. Zato nad holou letní plochou vznikají ve dne jen vysoké stoupavé proudy horkého vzduchu, které vysušují okolní lesy, rybníky a mokřady. Krajina se výrazně otepluje a ohřátý vzduch brání přísunu vlhkého vzduchu od moře.
To nám pomáhá vysvětlit, co se děje v posledních letech nejen u nás, ale na celé planetě. V planetárním měřítku mizí denně 600 kilometrů čtverečních lesa (ale to je údaj před letošním zdvojnásobením počtu požárů v Amazonii). Už před deseti lety se ročně ztrácelo 200 tisíc kilometrů čtverečních produkčních ploch nedostatkem vody. Rozšiřování pouště (desertifikace) postupuje rychlostí 60 tisíc kilometrů čtverečních za rok. Nedostatkem vody už trpí třicet až čtyřicet procent plochy kontinentů, vypočítává docent Pokorný a je přesvědčen, že by si to zasloužilo větší pozornost. Považuje za krátkozraké soustřeďovat se jen na emise skleníkových plynů.
Na další neviditelnou hrozbu mne upozornil profesor Ruy José Válka Alves z federální univerzity Rio de Janeiro. České jméno uprostřed připomíná, že se narodil u nás. V Riu vede univerzitní herbář a botanickou zahradu, podniká pravidelné expedice do divočiny a pokaždé najde nějaké nové druhy rostlin. Ale to skončí. Spolu s kolegy se pustil do analýzy historických meteorologických záznamů a potvrdil si trend, který začal spatřovat na mnoha místech v přírodě. Mizí rosa, teda ta forma vláhy, na které je obrovské množství organismů většinou roku závislých. Stoupající noční teploty začínají být v takových kombinacích s vlhkostí a tlakem vzduchu, že rosa nemůže vzniknout. Pokud bude trend pokračovat, do třiceti let rosa zmizí na větší části brazilského území. To je také smrtící.
Tady vložím svoji poznámku. Přesuňme se od amazonských pralesů domů, je to stejné drama, ne-li horší. Sucho nás sužuje už pět let a nejspíš přitvrdí, protože české lesy, které nás chránily, mizí ještě vyšším tempem než ty v Amazonii. Příliš dlouho jsme zavírali oči před tím, že byly vysazovány s nevhodnou druhovou skladbou, a tak máme i v teplejších nižších polohách monokulturu stárnoucí jednověké smrčiny, která je vítanou kořistí kůrovce. Oteplování to jen urychlilo. Do pár let smrk v nížině úplně zmizí. A pokud se nevzpamatují myslivci, přemnožená srnčí a jelení stáda sežerou všechny malé listnáče, které mají smrky nahradit.
S Trumpem máme společný pohrdavý vztah k životnímu prostředí a jeho potřebám. Naše lesy jsou v nejhorším stavu v Evropě. Naše ovzduší je na Ostravsku a dalších místech na špici evropského znečištění. Také sucho u nás udeřilo s bezpříkladnou silou. Podobně jako Trump máme zvláštní talent na to, jak zamířit, stisknout spoušť a trefit se přesně do vlastního kolene. Někomu se mohou zdát protesty nejmladší generace směšné, ale za pár let už nebude nejmladší, jen mladá, a může se začít dost důrazně ptát – kdo za to může?
