Lenka Procházková: Politika pro každého

Diskuze neomezovaná strachem, nekorigovaná mocenskými zásahy je prvním předpokladem změn… Lidé určitých kvalit samozřejmě už teď, na samém počátku demokratizace, ze všeho nejvíc myslí hlavně na hranice této demokracie. Jsou koneckonců ochotni i vládnout demokraticky, hlavně budou-li to oni, kdo bude vládnout. Vidina rozvrácené země je děsí méně než stůl moci bez jejich křesla.

Na počátku všeho, co kdy k něčemu vedlo, bylo slovo… Hlídání myšlenek je součástí těch systémů, kde jsou hlídáni i lidé… Cenzura není jenom instituce, je to duševní stav nesvobodné společnosti. Každý nadřízený v takovém systému považuje za svoji povinnost a ještě více za akt vlastní sebeobrany bdít nad myšlenkami svých podřízených. Opracovává jakékoliv jejich duševní „výstřednosti“, až docílí kýženého stavu prostřednosti…

Cenzura si nás všechny chce přetvořit ke svému obrazu…

Je-li primitiv obdařen vyšší mocí než člověk vědoucí, je svár a srážka nevyhnutelná: neboť nevědomost nikdy není tolerantní. Vždycky chce přebudovat svět k vlastní nicotné podobě… Je-li povýšena hloupost nad moudrost, nezadržitelně hloupne celý systém. Přizpůsobuje se tomu, co se žádá. Ministerstva pak vydávají výnosy asi ve smyslu Jak správně zapřahat koně apod. Lidé, kterým byl v dětství spolu se lepým střevem odňat i mozek, získávají skvělá postavení. Jsou svému režimu věrni, ale jsou pro něj ve skutečnosti bezcenní: i kdyby byli postaveni do čela univerzit nebo do ještě vyššího čela, budou to stále titíž omezení lidé, kteří k zašněrování polobotek potřebují obrázkový návod.

Jenom svoboda myšlení a svobodná výměna myšlenek vytváří atmosféru, kdy nejlepší z nejlepších jsou samočinně postaveni na ta místa, na kterých mohou pro celou společnost nejvíc znamenat. Je-li mocí obdařena vzdělanost a moudrost, je tolerantní a snášenlivá, ctí prostotu a veškerou lidskou práci. Občan civilizovaného státu chce takovou existenci, která by neurážela jeho důstojnost. Nechce být pátým kolem u vozu, nechce věčně šeptat, chce se zbavit strachu a úzkosti před orgány, které si sám platí, které vnikly jakoby jeho jménem a které nikterak nemůže kontrolovat. Občan chce mít pocit, že je to jeho stát. A když už je na světě, nechce, aby celou tu krátkou dobu byla jeho hlavním lidským pocitem zlost…

Mluvíme teď často o demokracii. Ale máme na mysli spíš trochu řízenou demokracii. Nejsme si přece jenom jisti, jestli by každý měl mít právo říkat, co si myslí. Ale jakmile znovu začneme vybírat, kdo bude mít právo a kdo nebude mít právo, stvoříme jenom novou variantu staré nespravedlnosti, a nikoliv novou spravedlnost. Řízená demokracie možná vyhovuje Indonésii. Ale my jsme slezli z větví už před mnohem delší dobou. Nechtějme už nadále ve svém vlastním zájmu být loajální s nespravedlností… V zemích kde byla inkvizice, nebylo nejhorší to, co přímo páchala, když řadu lidí mučila a umučila, nejhorší bylo, že zanechala v těchto zemích svého ducha. Podvědomý strach, plíživou tíseň…