Rostislav Iščenko
15. 11. 2019 ukraina
Provozovatel projektu Severní proud 2 (Nord Stream AG) se obrátil na arbitrážní soud z důvodu nesouladu úprav směrnice o plynu Evropské unie s Energetickou chartou. Mezinárodní soud OSN rozhodl, že jeho jurisdikce zahrnuje projednání žaloby ze 16. ledna 2017, v níž Ukrajina obviňuje Rusko z porušení Mezinárodní úmluvy o čelení financování terorismu z 9. prosince 1999 a Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z 21. prosince 1965.
Naftogaz Ukrajiny podal žalobu proti Gazpromu u Stockholmské arbitráže za 22 miliard dolarů. Zároveň Gazprom zpochybňuje předchozí soubor rozhodnutí Stockholmské arbitráže, podle něhož dluží Naftogazu více než 2 miliardy dolarů.
Toto nejsou zdaleka všechna sdělení o divech světového soudního systému za minulý týden. Jsou to pouze ta, která se přímo týkají Ruska a pouze ta nejviditelnější. Je snadné postřehnout, že kterékoli mezinárodní soudní orgány ve vztahu k Rusku pracují s obviňujícím zaměřením. Soudy navíc věří na slovo jakýmkoli výmyslům žaloby a nutí Rusko, aby dokazovalo, že nespáchalo zločiny, jež se mu kladou za vinu, namísto vyžádání důkazů od žalobce.
Analogicky pracovala společná vyšetřovací skupina, která pod vedením nizozemské prokuratury vyšetřovala skázu letu MH-17. Jsem si jist, že soud, připravovaný v Nizozemsku, také udělá všechno pro to, aby Rusko obvinil (není náhoda že Malajsie, jejíž letadlo havarovalo, již dříve vyjádřila nedůvěru k výsledkům vyšetřování). Ale ještě předtím se zahalil do nesmazatelné ostudy Mezinárodní trestný tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), který snaživě obviňoval Srby a ospravedlňoval ostatní strany komplexu jugoslávských občanských válek.
Ve výsledku Rusko stáhlo svůj podpis z dohody o zřízení Mezinárodního trestního soudu (ICC), který nahradil vytvořený ad hoc ICTY pro trvalé působení. Mimochodem, USA také stáhly svůj podpis, přičemž výslovně uvedly, že nemohou připustit, aby neamerický soud soudil americké vojáky a úředníky. Čína dohodu nepodepsala vůbec. Je pochopitelné, že bez ratifikace třemi nejsilnějšími světovými mocnostmi je Římský statut (definující práva a pravomoci Mezinárodního trestního soudu) cárem papíru.
Je třeba poznamenat, že pokud USA již v roce 2002 stáhly svůj podpis z Římského statutu, pak Rusko definitivně upustilo od úmyslu stát se členem ICC až v roce 2016. V té době byl mezinárodní soudní systém již plně využíván proti Rusku a bylo jasné, že kdyby Moskva ratifikovala Římský statut, ICC se okamžitě změní na strukturu, s jejíž pomocí by USA, které nejsou členem, soudily Rusko, které se v něm nacházelo.
Situace s ICC ukázala, že poté, co USA začaly ničit mezinárodní právo přivlastněním si pravomoci soudit, trestat a udělovat milost kterémukoli státu, aniž by se komukoli zodpovídaly, mezinárodní soudní systém také nebyl s to problém ustát. Rusko udělalo vše pro to, aby se udrželo, když se v první fázi vyhýbalo radikální reakci dokonce při zjevně nespravedlivém rozhodnutí u žalob namířených proti němu. Pozice byla pochopitelná a správná. Pokud USA opouštějí pozici hegemona a ztrácejí možnost rozhodným způsobem ovlivňovat mezinárodní soudní systém, je možné se pokusit učinit jej skutečně spravedlivým a změnit jej na způsob nekonfliktního řešení mezistátních rozporů na základě všem dobře srozumitelných a všeobecně přijímaných pravidel.
Ukázalo se však, že mezinárodní soudní systém byl, stejně jako ostatní mezinárodní organizace, v posledních dvou desetiletích na doraz zaplněn levo-liberálními globalisty. Pro ty je likvidace jejich snů o globalizovaném “tolerantním” světě pod kontrolou USA katastrofou. Vinu má na této katastrofě Rusko, které se odmítlo podřizovat americkému vedení. Katastrofu je třeba se pokusit odvrátit, a i když to nevyjde, Rusko je stejně třeba potrestat.Tento systém tedy začíná fungovat proti Rusku již nejen na objednávku USA, ale také samostatně. Navíc, dokonce ve vnitropolitickém boji v USA zaujímají velmi jednoznačnou pozici při podpoře levo-liberálních globalistů, vystupujících proti Trumpovi. Takže pokud by se demokratům podařilo předložit otázku o impeachmentu Mezinárodnímu trestnímu soudu, obávám se, že úřadující americký prezident se se zlou potáže (a mohl by i skončit jako Miloševič).
Celkově mezinárodní justiční systém ve všeplanetárním konfliktu levo-liberálních globalistů s pravo-konzervativními patrioty přijal stranu liberálů. Mezinárodní soudy již nejsou jen neobjektivní, ale nejsou ani namířeny výhradně proti jednomu státu nebo skupině států odpadlíků (jako dříve), jsou mechanismem v první všeplanetární občanské válce globalistů s konzervativci, která probíhá téměř v každé zemi (pouze v každém jednotlivém případě má různé podoby).
Jakmile se globalisté pokusili udělat ze soudního systému svou zbraň, odsoudili jej ke zničení.Nevzali v úvahu, že mezinárodní tribunály jsou zbraněmi vítězů, a globalisté tuto válku jasně prohrávají.
Rusko se bude i nadále snažit zachovat alespoň nějaké zlomky současného systému mezinárodního práva, alespoň některé fungující mezinárodní organizace a alespoň část soudního systému. Není to kvůli nějaké mimořádné laskavosti Moskvy, ale z důvodu naprosto pragmatických úvah. Za prvé, bořič pravidel je vždy první, kdo ztrácí podporu. Proto formální primát při ničení mezinárodního soudnictví (a dalších systémů) je nejlépe ponechat na jiných (jako se USA staly prvními, kdo stáhl podpis Římského statutu). Za druhé, dokonce i zbytky fungujících mechanismů umožní obnovit systém rychleji a s nižšími náklady, než kdyby se vytvářel od nuly. Za třetí, během přechodného období jsou stejně zapotřebí nějaké organizační struktury, aby se zabránilo rozsáhlé chaotizaci našeho světa.
Moskva však bere v úvahu, že její odpůrci disponují dostatečným destruktivním potenciálem a že se zjevně dostali na zcestí (o čemž svědčí přinejmenším tvrdá, na pokraji skluzu k občanské válce, konfrontace mezi trampisty a globalisty v USA, která se již v mírné formě rozšířila do Evropy). Rusku nemusí banálně dostačovat hotovostní zdroje, aby udrželo alespoň část fungujícího mezinárodního pořádku. Proto jsme již pět let svědky toho, že Moskva zkouší alternativu ke stávajícímu systému řešení krizí. Rusko jednoduše přebírá odpovědnost za zajištění dodržování dohod uzavřených stranami. Poskytuje záruky, které pak dodržuje. Přičemž je řešení vypracováváno s ruskou mediací výhradně zúčastněnými stranami, zapojenými do konfliktu. Dokonce i země v regionu, v němž se konflikt odehrává, musí prokázat minimální adekvátnost a schopnost se domluvit, aby se mohly účastnit jeho urovnání.
Tento mechanismus byl účinně vyzkoušen na syrském urovnání, kde Rusko najednou nahradilo ženevský proces astaninským*. Nyní se ho Rusko snaží rozšířit na celý Blízký východ, chaotizovaný Američany za Obamy. Věci se neprosazují bez problémů, ale zainteresované země prostě nemají jiné východisko. Na rozdíl od stávajícího mezinárodního soudního systému, který slouží zájmům levo-liberálních globalistů, je Rusko skutečně čestným zprostředkovatelem. Jeho diplomaté nestimulují strany, aby prosazovaly jedinou pozici, ale aby hledaly přiměřený kompromis, a ruská armáda pak nedotknutelnost tohoto kompromisu zabezpečuje.
Mimochodem, rád bych upozornil na skutečnost, že autorita ruského státu v regionech, v nichž se aktivně zapojil do urovnání, vzrostla natolik, že pro provádění kontrolní mise není třeba mít mnohatisícové skupiny vojáků. Obyčejná hlídka vojenské policie, ukazující ruskou vlajku, má na strany konfliktu usmiřující vliv. Kvůli tomu však bylo nutné i v roce 2008 v Abcházii a Osetii, i v roce 2014 na Krymu a Donbasu, i v letech 2015–2018 v Sýrii ukázat, co se stane těm, kteří nechápou, že špatný mír je lepší než laskavá hádka.
Je pochopitelné, že ruské mise čestných služeb jsou nyní považovány za dočasné nucené nahrazení světového soudního systému v těch případech, kdy tento nefunguje. Ale není nic trvalejšího, než dočasnost.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
* Proces z města Astana (¨Nyní Nur-Sultan, Kazachstán) k urovnání občanské války v Sýrii ZDE
