Neblahé dědictví

Avatar
Původní autoři

Stanislav A. Hošek
20. 11. 2019
Říká se s oblibou, že důchodci nemají nikdy čas. Jelikož nejsem důchodce, ale čistý penzista, patřím k těm seniorům, kteří mají času habaděj. Při sledování dějů tohoto roku jenom lituji, že pan Werich neřekl, kolik má jeden „habaděj“ chvilek. Takže on jich může mít snad i milion. Ať je vztah zmíněných neurčitých číslovek jaký chce, začínám být přesvědčen, že milion chvilek už byl poslední „manifestací“ spolkem Milion chvilek pro demokracii přečerpán. 


Zdůrazňuji, že v mých očích už byla nedávná akce na Letné manifestací a nikoliv demonstrací. Demonstrace totiž žádá dialog, manifestace už ho nevyžaduje, protože je přesvědčena, že ho už ani nepotřebuje. V takové situaci se dneska cítí minimálně hlavní představitel jmenovaného spolku, který už diktuje. Diktuje nejen vládě, ale i opozici, ba dokonce celému našemu společenství.

OF – nepolitická politika

Kde hledat kořeny celého toho novodobého jevu? Podle mne dneska už zcela zbytečná otázka. Odpovědí byla právě jmenovaná manifestace z 16tého listopadu léta páně 2019. Odpověděli na ni především ti, kdo na akci veřejně vystoupili. Byli to vesměs uctívači Václava Havla a jeho nepolitické politiky. Jak jinak lze totiž vůbec chápat politické angažmá nepolitiků? A jak jinak lze vysvětlit politickou aktivitu lidí, co odmítají účast v reálné politice? Na to je jenom jedna odpověď. Jde o lidi, kteří propadli iluzi dávného Občanského Fóra, které založil jejich idol pod heslem: „Politické strany jsou pro straníky, OF pro všechny“.

V tom hesle byla už tehdy skryta lež. Neříkalo, že je pouhým historickým produktem na jedno použití. Že pro první popřevratové volby staví proti sobě KSČ s jejími nohslednými partajemi z Národní Fronty a proti nim občany celého zbytku společnosti. Takové použití občanské společnosti vůči politickým stranám bylo ojediněle možné, ovšem v budoucím systému, který měl být zastupitelskou parlamentní demokracií, nepoužitelné.

Havel a jeho nejbližší společníci založili Občanské fórum jako vykonavatele převratu tehdejšího politického systému a nic víc. Většina z nich totiž od počátku věděla, že na provozování budoucího nosného politického systému jakési všeobjímající sdružení občanů nestačí.

Ne tak sám Havel. Ten po celou svou politickou aktivitu stavěl občanské spolčování do různých aktivit za jakýsi vyšší typ demokracie, která nepropadne soutěži zájmů reprezentovaných politickými stranami. Jako prezident později svůj názor modifikoval tak, že ony spolky občanů od jednorázových po trvalé, budou hlavními prvky korigující politiku prováděnou stranami.

Na první pohled to zní dobře. Jenže by to možná platilo ve společnosti, kde se politicky angažuje naprostá většina občanů, takže výsledky voleb politických stran by korespondovaly se zmíněnými aktivitami občanských spolků, sdružení a dalších iniciativ. Nic podobného se ovšem nestane, protože většina lidí o aktivní, nadtož přímou účast v politice neměla, nemá a nikdy nebude mít zájem. Politická část veřejného prostoru je totiž natolik široká, že rozumní lidé uznají, že by se museli tématice věnovat po veškerý svůj čas. Jelikož si ale musí zajistit svou existenci nechávají za sebe rozhodovat své zástupce,

Troufám si tvrdit, že současná aktivita spolku Milion chvilek pro demokracii je poněkud zpozdilým dědictvím posledního politického převratu v naší zemi, jakož i neblahým dědictvím vedoucího zakladatele Občasného fóra.

Už název současné občanské iniciativy je lživý. To není spolek chvilek pro demokracii, ale proti zastupitelské demokracii a to je velice zásadní rozdíl. Takže v mých očích je to spolek milionu chvilek a nic víc.

Největší dosavadní politický kýč Milonu chvilek
Přiznám se, že konkrétní zatím jen negativistické aktivity, spolku jsou pro mne nezajímavé, takže jsem se jimi nezabýval. Zaujala mne až poslední akce, spočívající v Minářem vyhlášeném dokumentu nazvaném „Co chceme“. Ten byl na Letné k dispozici jako petice k podepisování „všem a každému“. Konstatuji, že větší politický kýč jsem dosud nikdy neviděl. Dokud milion chvilek halasil o tom, co nechce, tak se to dalo alespoň chápat. Jakmile ale nyní prohlašuje co chce, jde o dokonalý paskvil.

Jmenované tříbodové prohlášení totiž může podest kdykoliv a kdekoliv každý člověk. Jestliže říkám kdekoliv, pak myslím opravdu kdekoliv, třeba i v USA či na Ukrajině. A píši-li že kdykoliv, tak to zase platí doslova, že kdykoliv, třeba před dvěma stoletími či za dalších tři stal let. Jinými slovy řečeno, v prohlášení jsou uvedena „chtění“, o kterých může někdo neustále tvrdit, že ještě nejsou naplněna. Petice je tedy politicky věčná, čti nesmyslná, protože nic konkrétního neříká. Absolutní debakl, který mi jen potvrzuje, že jeho tvůrci oprávněně nemohou a ne že nechtějí, jít do reálné politiky, protože o ní nemají ani „ánunk“!.

Takže co dál?

Nikdy si nehraji na proroka, ale zkušenosti mi říkají, že generace, která dneska je v plné síle, se nedožije budoucího, nevyhnutelného politického zvratu. Je proto zbytečné, aby se na něj připravovala. Ovšem generace, která jako já má habaděj času, by ho měla blahodárně využít. Má dost zkušeností životních a politických, nezapomněla ještě kriticky myslet a umně si vyhledávat informace v prostředí masivní manipulace s fakty. Zmíněné know-how by podle mého přesvědčení měla předávat generaci svých vnuků, kteří nezažili minulý režim, který byl skvělou životní školou. Generace našich vnuků by neměla zbytečně ztrácet ani jednu chvilku svého času s Milionem chvilek, protože ten jim v ničem nebude v budoucnu prospěšný.

Každý z naší generace má habaděj času, který podle mne je mnohem větším množstvím, než milion chvilek pro cokoliv. Snažme se jej využít důkladněji, ne tak neumětelsky vyčerpat, jak se to daří Milionu chvilek. Pokusme se vybavit naše vnuky k tomu, aby byli připraveni, kdyby ještě je zastihl nový politický převrat.