 |
| Milovan Djilas |
Radim Valenčík
2.11.2019 blog autora a VašeVěcV předcházejícím dílu jsem uvedl, že uveřejním svoji prognózu toho, jak bude mediální mainstream reagovat na to, že velká část populace pozitivně hodnotí minulý režim. Paradoxně v pozitivním hodnocení přitom převažuje ta, která minulý režim prožila. Podle mého názoru bude mít vývoj tři fáze, kdy první fáze bude plynule přecházet v druhou a druhá ve třetí:
1. Nejdříve se mediální mainstream pokusí ještě více přitvrdit, pokud jde o kritiku minulého režimu. Protože šíbři mediálního mainstreamu nepochopili příčinu jevu “nastavení laťky minulým režimem” (kterou jsem popsal v předcházejícím dílu), bude efekt přímo opačný. Scénář velkolepých oslav bude muset doznat změnu ve směru “není co slavit”.
2. Mediální mainstream tak vycouvá z oslavování k obviňování. Za všechno přece může Zeman a Babiš. Zde se mediální mainstream dopustí další chyby. Obviňování Zemana a Babiše je totiž obehraná písnička. Pokud by normální člověk cítil, že jsou to ti skuteční viníci, ty skutečné žáby na prameni, dávno by se už “probudil” a dal účinně svou vůli najevo.
3. Tak se přejde ke třetí fázi. Zklamání z polistopadového vývoje jsou přece dána hlavní chybou, která se stala hned v počátku. Komunisté nebyli pověšeni na lucerny a tak se rozlezli všude kolem. To byli oni, kdo rozkradl majetek. Vždyť i Zeman a Babiš jsou komunisti. I zde se mediální mainstream dopustí chyby. Velmi rychle se totiž obnaží, kteří z “komunistů” nejen rozkrádali, ale hlavně posloužili globálním hráčům k podstatnému oslabení ekonomické základny naší země. Jde o ty, kteří dosadili Havla, schovali se za něho a k devastaci využili bíle koně typu Bakaly.
Linie, která ještě před listopadem 1989, kdy se společnost připravovala na změny, dělila aktivní účastníky, kteří se zásadní změnou počítali:
– Na ty, kteří byli ochotni sloužit silnějším globálním hráčům (a v té době si mohli i myslet, že to s námi tito hráči “myslí dobře”).
– Na ty, kteří si uvědomovali či alespoň cítili, že nebude jednoduchá ustát národní zájmy (konkrétně to, abychom si uchovali dostatečný ekonomický potenciál nejen pro normální život, ale i pro tvůrčí činnost a silnou pozici ve světě z hlediska exportních možností, vědy, kultury, vzdělání).
Napsal jsem to hodně šroubovaně, abych to neřekl příliš zjednodušeně, ale jde o rozdělení na (tehdy budoucí) slouhy současné globální moci a obhájce národních zájmů.
Pokud chceme pochopit jemnosti tohoto rozdělení, musíme věnovat pozornost jednomu z nejdůležitějších dějů, který vedl k nezbytnosti zásadních změn, který způsobil neudržitelnost tehdejšího “reálného socialismu” a který na dlouhou dobu “rozdal karty”, resp. předznamenal budoucí vývoj. Obdobně tomu, jak raná fáze velkého třesku predeterminovala další vývoj našeho vesmíru.
Tím jevem byl vznik djilasovské “nové třídy” v rámci tehdejšího systému zestátněných výrobních prostředků (tehdejší podoby socialismu). Jedná se o jev zásadní popsaný Milovanem Djilasem. O tomto “posledním skutečném marxistovi” se lze něco málo dočíst i ve Wikipedii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Milovan_Djilas
“Novou třídu” popsal ve svém stejnojmenném hlavním díle z roku 1957, u nás vyšla o rok později, aby byla následně velmi brzy zakázána jako “revizionistická”. Letos byla vydána znovu:
DJILAS, Milovan. Nová třída. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2957-7
(Vřele doporučuji každému, kdo chce pochopit, logiku dějin.)
Pokusím se stručně formulovat hlavní myšlenku:
Systém založený na zestátnění výrobních prostředků je historicky nestabilní, protože předpokládá realizaci dílčích vlastnických funkcí ve velkém rozsahu, v rámci velké dělby práce, přičemž ti, kteří mají možnost tyto vlastnické funkce realizovat v rámci své profesionální činnosti, se budou snažit přeměnit svá neplnohodnotná vlastnická práva v plnohodnotná, tj. přeměnit se v novou třídu vlastníků.
Modernějším jazykem bychom mohli říci, že efekt “zastoupení vlastníka” při realizaci vlastnických funkcí je při masovém postátnění výrobních prostředků tak velký, že se realizátoři vlastnických funkcí nutně postupně přemění v drobné podnikatele, oligarchy a dokonce i reprezentanty globálního kapitálu. Systém založený na postátnění je tudíž z hlediska historického vývoje nestabilní.
Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme o tom vést rozpravu, můžeme proti tomu protestovat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Přesněji – pokud považujeme roli změny vlastnických prostředků ve směru zespolečenštění za tendenci odpovídající společenskému pokroku, měly bychom říci, jak efektu vzniku nové třídy z hlediska dlouhodobějšího historického vývoje zabránit.
Pokud jde o můj osobní názor, jsem skeptický. Bez pochopení toho, jaké jsou možné a nutné změny v samotné ekonomické základně společnosti je problém větší míry zespolečenštění (natož postátnění) neřešitelný.
Z hlediska třicetiletého výročí nás však zajímá, jak proces vzniku “nové třídy” tehdy proběhl. Od raných fází až po současnost. A také, pochopitelně, v co se vyvinul dnes.
Foto: Milovan Djilas
