Rostislav Iščenko
8. 11. 2019 ukraina
Současná západní civilizace vstoupila do systémové krize před asi dvaceti lety. Tehdy ještě nebylo pozdě provést reformy, které by umožnily přejít ke “krásnému novému světu” v šetrném režimu.
Ale v těch požehnaných časech se s vámi ani nehádali o možnosti kolapsu západního politickoekonomického modelu – prostě se na vás dívali soucitně, jako na dítě, které nechápe jasnou věc: slunce Západu bude zářit věčně. Před deseti lety byla krize v plném proudu, reformy se nestydatě zpozdily a nepředpokládala se jednoduchá cesta ven.
Většina expertů již ochotně debatovala o krizi Západu. Téměř všichni tvrdili, že se zabýváme vážnými, ale přechodnými perturbacemi, a že politické, hospodářské a finanční struktury Západu jsou dostatečně spolehlivé, aby přežily tuto krizi a dostaly se z ní obměněné, jako Fénix z popela. V posledních dvou-třech letech se již jen málo kdo pouští do popírání existence systémové krize západního modelu. Stále existuje spousta optimistů, kteří se domnívají, že Západ přežije tuto krizi, ale střízlivých hlasů, které upozorňují, že krach Západu není věc principu, ale času (již k tomu došlo, stačí to uznat), je stále více.
Svou poslední, zdaleka ne zřejmou možnost se zachránit Západ maří, když sabotuje Trumpovy reformy. Zpozdily se asi o patnáct let. Není pravdou, že dovolí měkce přistát USA a zbavit svět nejhorší ekonomické katastrofy v jeho historii. Ale Trumpovy reformy znamenají alespoň nějakou šanci. Jako experimentální medicína, která je nabízena pacientovi s posledním stádiem rakoviny – pokud to nepomůže, nebude to horší (stejně umře), ale co když to zachrání. Nicméně, američtí levicově liberální globalisté, kteří změnili Demokratickou stranu ve svůj politický mechanismus a kteří se snaží nastolit v USA diktaturu totalitní tolerance, jsou připraveni k jakýmkoli zločinům, aby se udrželi moc ve svých rukou. Za poslední tři roky dvakrát postavili USA na pokraj občanské války a nyní již potřetí energicky směřují k tomuto okraji.
Systémová krize globálního politickoekonomického modelu, vytvořeného USA, tedy způsobila (v jejím rámci) velmi ostrou vnitropolitickou krizi v USA. Americká vnitropolitická krize zase začala mít devastující dopad na globální politiku. USA ztrácejí možnost vykonávat funkce světového četníka rychleji, než bude kdokoli jiný schopen je nahradit. Rusko a Čína přebírají odpovědnost za určité strategické regiony (jihovýchodní Asie, Blízký východ). Zároveň však ještě nemohou nahradit USA po celém světě. Mezitím systémová krize s jistotou způsobuje stále více lokálních krizí, které nemá kdo uhasit.
V takových případech probíhá v politice, stejně jako v podnikání, koncentrace na záchranu strategických aktiv (s jejichž oporou bude možné rychle obnovit globální pořádek), sekundární (zbytná) aktiva jsou jednoduše zahozena. Pokud předtím byli ještě připraveni je zvednout (jako rezervu, jako se v dobrých dobách kupují akcie ztrátových podniků kvůli umělé vysoké kapitalizaci), nyní se všichni snaží opustit ztrátová politická aktiva.
Mimochodem, toto včas postřehl a zveřejnil George Soros, ideolog a jeden z tvůrců umírajícího systému, odcházející do minulost s ním. Je již velmi starý a brzy nás přestane obšťastňovat svým hodnocením reality (mimochodem, velmi přesným, kvůli čemuž je jako nepřítel dvojnásob nebezpečný).
Ale je tu věc, kterou Soros neřekl. Obávám se, že ani neví o jedné nuanci, která odlišuje politiku od podnikání, protože je především podnikatel. Pokud v podnikání nemůže ztrátové aktivum žádným způsobem ovlivnit svůj osud, pak v politice v naprosté většině případů záleží pouze na konkrétních vůdcích konkrétního státu, zda budou považována za ztrátová aktiva nebo se stanou velmi žádanými. Jednoduchý příklad. V roce 2013 byla Ukrajina byť sešlým, nicméně stále docela atraktivním partnerem. Rusko bylo bez váhání připraveno investovat 15 miliard dolarů do půjček na její záchranu a 15 miliard dolarů v investicích do společných projektů (do vojensko-průmyslového komplexu a infrastruktury). V témže roce již byla Sýrie pohřbívána, téměř nikdo nevěřil, že se Asad udrží, jen se všichni dohadovali o tom, zda přežije nebo zopakuje osud Kaddáfího.
Uplynulo 6 let a všechno se otočilo o 180 stupňů. Nyní je Sýrie vlivným hráčem v regionu Blízkého východu, ale Ukrajině se vyhýbají dokonce i bývalí spojenci, jako morovému sloupu. Asad samozřejmě získal ruskou podporu, ale připomínám, že Ukrajině byla taková podpora připravena o rok a půl dříve, jenže Janukovič se svou partou jí nebyl s to využít, zradili se navzájem a vydali zemi nacistům, když majdan už prohrál a jeho vůdci se chystali utéct nebo se posadit do vězení.
Ale nacistický oligarchický režim, který nahradil Janukoviče (zpočátku Porošenko a nyní Kolomojský), se nejprve spoléhal na významnou podporu Západu, který se pokusil rozehrát Ukrajinu ve své konfrontaci s Ruskem. Tato podpora začala slábnout až na jaře roku 2016, ale definitivně se vytratila k začátku roku 2017. Ale dokonce i tehdy, v případě rozumné politiky, se tato podpora mohla, alespoň částečně, vrátit.
Západ zažíval určité iluze i poté, co byl zvolen prezidentem Zelenský. Pravděpodobně se mu prostě nechtělo uznat naprosté zdrcující fiasko své politiky ukrajinským směrem. Evropští a američtí politici nejsou v zásadě hloupí lidé, především ti zkušení. Jsou si dobře vědomi, že oligarchové se zřídka sami stávají prezidenty (Gerald Ford a Donald Trump jsou spíše výjimkou, než pravidlem). Ale oligarchové najímají na práci prezidentů, ministrů, poslanců gramotné, zkušené a schopné plnit jim uložené povinnosti. Volba bezvýznamné loutky prezidentem svědčí o tom, že oligarchové mají v úmyslu rychle dobít zemi a obvinit toho, kdo bude muset “zhasnout světlo v Borispolu”*).
K tomuto účelu se právě hodí prezident, který nerozumí tomu, co dělá, který si neuvědomuje míru své odpovědnosti, naprosto neschopný (i když má takové přání) zmocnit se pák řízení státu a samostatně řídit. Ukrajinská oligarchie však nejen zvolila takového prezidenta, ale také jmenovala takový kabinet a také přivedla do Rady takovou většinu.
Říká se, že hlupáci jsou lépe kontrolovatelní. Ne, chytří jsou lépe kontrolovatelní, s nimi je možné se domluvit, ale hlupáci jsou nepředvídatelní. Zároveň nejsou hlupáci méně, ale více konfliktní, než jejich inteligentní a zkušení kolegové. Nechápou nebezpečí konfliktu v prostředí vládnoucí skupiny. Ve skutečnosti nyní vidíme, jak se jeden za druhým rozhořívají konflikty mezi “sluhy národa” a nešťastně se k nim pokoušejících se přidat “podpomocníků” (jako je “zklamaná” skupina Portnova ). Hromadný příchod k moci takových bezmocných “nových tváří” měl ukázat Západu, že země je odsouzena. Když se někdo chystá udělat bankrot firmy, tam také často staromódní manažeři uvolňují místo vrcholových manažerů “mladým talentům” (kteří jsou později odpovědní za to, co se stalo).
Opakuji, Západ neuvěřil hned, že Ukrajinu odsuzují ke zkáze její vlastní hospodáři. Nějakou dobu očekával od Zelenského a jeho týmu smysluplné akce. Existovaly dva indikátory: plnění Minských dohod a dosažení dohody s Ruskem o tranzitu plynu. Logika Západu byla jednoduchá: pokud začnou být plněny Minské dohody, pak nastal mír a Ukrajina již nemá proč vykřikovat, že na ni Rusko zaútočilo, což znamená, že není ani důvod odmítat přímé nákupy plynu, a také pořádat tanečky s tranzitem.
Je pochopitelné, že na tom všem Evropu (zejména Německo) nejvíce znepokojovaly rytmické dodávky potřebných objemů ruského plynu. Je levnější než kterýkoli jiný, přicházející na evropský trh, což znamená, že zvyšuje konkurenceschopnost evropské ekonomiky. V podmínkých prohlubující se systémové krize to je velmi důležité. Provádění Minských dohod EU zajímalo zaprvé, jako ukazatel toho, že bude dosaženo i dohod o plynu, a také jako důvod k zahájení rušení sankcí, které poškodily evropskou ekonomiku v rozsahu desítek miliard dolarů (těmto ztrátám by se mělo během krize také vyhýbat).
To znamená, že pohyb Ukrajiny po cestě plnění Minsku byl na Západě považován za měřítko adekvátnosti nové vlády, protože splnění těchto dohod při plné kontrole všech linií moci je jednoduché.
Ale chování ukrajinské delegace v kontaktní skupině, neustálá prohlášení ministerstva zahraničí a Zelenského, v nichž každé následující popíralo předchozí, potřeba, aby německý prezident Steinmeier osobně ujistil Zelenského, že on (Steinmeier), a nikoli Putin, vymyslel “formuli Steinmeiera”, to všechno rychle ukázalo evropským politikům, že nelze doufat v adekvátnost ukrajinských úřadů. Kyjev se zjevně nechystal udělat jediný krok, aby se dostal z bahna, do něhož sám zabředl.
Trump zase zjistil, že Kyjev se nechystá mu pomáhat odhalit korupční machinace demokratů na Ukrajině. Zelenský sám nemůže nic dělat a je možné jej v lepším případě využít naslepo. Kolomojský čeká na možnost zasmlouvat si, zatímco trestní případy proti němu jsou vyšetřovány v USA, zdá se, že soudy v Americe a Británii podle všeho prohraje, jeho majetek je zabavován a má zákaz opustit Ukrajinu. Zde není možné smlouvat, ale souhlasit s jakýmikoli podmínkami, ale on (Kolomojský) si nechce nechat ujít ani nejmenší kopěječku a riskuje pro ni všechno. Zatím ani Zelenský, ani Kolomojský nejsou připraveni spolupracovat s Trumpem, zbytek ukrajinských politiků se chová jak si zmyslí. Protože to jsou většinou odchovanci demokratů a Sorose, hrají proti Trumpovi.
No a, nakonec, Gazprom je společnost, o níž se ne tak nedávno říkalo: “Co je dobré pro Gazprom, je dobré pro Rusko”. Ukrajina jej moří hloupými soudními řízeními v rozsahu desítek miliard dolarů. Nikdy peníze nedostane, ale vypije hodně krve a způsobí ztráty (brzděním projektů, soudními náklady, které v takových sporech činí miliony nebo dokonce desítky milionů dolarů).
Obecně se “zbytné aktivum” rozhodlo zůstat “zbytným aktivem” a dokonce o to vedlo rozhodný boj. Za šest let Ukrajina, počínaje fází, kdy byli všichni připraveni s ní spolupracovat a dokonce do ní investovat, rychle prošla stádiem lhostejnosti a čile se ponořila do fáze, kdy nejen že ji nikdo nepotřebuje, ale všem je s ní nepříjemně. Myšlenka “kdyby raději nebyla” se na tvářích západních vůdců tak nepokrytě zračí, že už ukrajinští experti (s naprosto majdanovou biografií a proevropskými názory) začali hovořit o konci “ukrajinského projektu”, přičemž nikoli v daleké budoucnosti, ale již nyní.
Nebezpečí zvenčí pro Kyjev nespočívá v tom, že někdo zaútočí nebo zničí Ukrajinu. Prostě ji definitivně přestávají zachraňovat před ní samotnou a nikdo se nikdy nevypořádával ničením ukrajinského státu lépe, než to činí ukrajinští patrioti. V době krize není nálada na dobročinnost, nikdo nebude násilně léčit pacienta, který se pravidelně snaží pokousat lékaře. V tomto smyslu, asi, Ukrajina skutečně dosáhla obrovského diplomatického vítězství – konsenzus ohledně její zbytečnosti, škodlivosti a dokonce i nebezpečí pro ostatní spojil všechny přední světové hráče.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
*) Borispol je město u kterého je letiště obsluhující Kyjev
