Smíření s čím? (Ještě úvaha ke sloupu)

Je možné, že odezva, která se na internetu zvedla okamžitě po zveřejnění výsledků hlasování, některé ze souhlasníků zaskočila a že se dodatečně seznamují s dokumenty, přípisy a peticemi, které ve věci mariánského sloupu zasílali občané průběžně už od konce devadesátých let minulého století. Všechny tyto orazítkované dokumenty uložené v archívech pražského magistrátu jsou důkazem toho, že snahy o znovupostavení sloupu vedené pod heslem SMÍŘENÍ národa, narážely na „vozovou hradbu“ argumentů proti. Po vynesení čtvrtečního verdiktu si zastánci sloupu z řad veřejnosti navzájem gratulovali, ale poražené opovržlivě nazývali lůzou. Tento „klasický“ způsob „smiřování“ kdysi římskokatolická církev prosadila až do těch hrdel a statků. Francouzský historik a politik Ernest Denis v knize Čechy po Bílé hoře napsal o významu původního sloupu toto: „Ferdinand III. svěřil své království zvláštní ochraně Panny Marie, a postavil jí v červnu 1650 sloup se sochou její na předním místě hlavního města. Sloup tu byl symbolem, že “se Řím ujal vlastnictví Čech.“

Ke stržení symbolického sloupu se zneužitou sochou Panny Marie došlo 3. listopadu 1918, v den, kdy se na Bílé hoře konala manifestace desítek tisíců lidí. Sloup však nesvalil rozvášněný dav, ale žižkovští hasiči, které pro tento čin získal František Sauer. Na něj ani na hasiče nebylo nikdy podáno trestní oznámení, protože zničení sloupu nebylo vnímáno jako vandalství, ale symbolické stvrzení konce totalitní monarchie vládnoucí mečem a křížem. Když Pražané tu sochu odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás. (Tomáš. G. Masaryk: Cesta demokracie I.)

Připomenu, že tento symbol potupy byl vztyčen pár metrů od místa, kde byla v červnu 1621 popravena stavovská elita. Tedy muži, kteří se snažili uskutečnit svůj sen o konfederaci nezávislých států, kde bude svoboda víry zaručena každému včetně poddaných a kde král bude volen stavovským sněmem. Tak avantgardní plán musel být nejen poražen, což se stalo na Bílé hoře, ale i exemplárně ztrestán. Hlavy popravených umístěné v železných koších „zdobily“ Staroměstskou věž Karlova mostu ještě deset let. Sen o svobodě víry se ale nepodařilo zničit ani vyhnáním protestanské elity, ani plošnou násilnou rekatolizací zbylých obyvatel. Byl předávaný spolu s touhou po samostatném státě z generace na generaci. Až k Masarykovi a jeho legiím, které na frontách první světové války vybojovaly právo Čechů ale i Slováků na suverénní stát.

Snahy o znovupostavení sloupu vznikly už v období tzv. Druhé republiky v atmosféře, kdy klerofašismus povzbuzeně zvedl hlavu. Později se tyto snahy znovu objevily hned po změně režimu v roce 1990, kdy se ustavila Společnost pro obnovu mariánského sloupu. V prohlášení její Valné hromady konané 3. listopadu 1995 stojí: Našemu úsilí o obnovu mariánského sloupu v Praze jsou kladeny značné překážky. Po zvážení těchto skutečností jsme se rozhodli přejít na dlouhodobější strategii a současně změnit zásadně i priority a taktiku našeho postupu. Kdybychom v současné době vyvíjeli publikační, společenský a politický nátlak na okamžité obnovení sloupu, dotkli bychom se citů svých evangelických spolubratrů a spíše bychom v této přechodné a neurovnané době nejen uškodili své snaze, ale v očích agnostické veřejnosti i pověsti katolické církve… 
Přechodná a neurovnaná doba pro „naši“ římskokatolickou církev skončila 8. listopadu 2012 přijetím zákona o tzv. církevních restitucích. V den výročí osudové bělohorské bitvy získala katolická církev výhodnou vyjednávací pozici, takže už nemusí dbát ani na svou pověst ani na city evangelických spolubratrů a veřejnosti. My všichni pomýlení se teď tedy máme vzdát svého přesvědčení o smyslu českých dějin a pokorně se smířit s tím, že vedle pomníku Mistra Jana Husa bude obnoveně vztyčen symbol decimace našich „kacířských“ předků.

Třicet čtyři pražských zastupitelů už prověrkou úspěšně prošlo. Pamětní cedule s jejich jmény by na sloupu neměla chybět.