Patrick Ungermann
4. 2. 2020
Pojďme si zahrát hru na dobré a špatné vyhlídky. Zbývá se ujistit, že je to jen hra, kdykoli z ní mohu odejít. Představuji si, že předsedám politické straně, která nepřitakala globalismu, vymezila se vůči hrrr ekologickému programu a hodlá oponovat výrobě mladých „Evropanů“ bez identity. Cítím, že jsem možná přijal náročný úkol. Mou národně laděnou stranu navíc podpořilo ve volbách 12% lidí, a to ji vyneslo na třetí nejvolenější místo. Začínám mít strach. Takový ten pozemsky obyčejný člověčí strach o klid rodiny, o sebe i o své voliče. Zároveň se cítím být v první linii cesty do příště, což mě přimělo k práci na plný plyn.
Hra pokračuje. Jsem ve skutečné hlasité oposici vůči moci. Zjišťuji, že mě různé améby státního aparátu nahmatávají nejen jako daňového poplatníka. A záleží na nervech a metodách kritizované moci, nakolik pocítím reaktivní sílu. Jako veřejný činitel bych měl počítat s proti mně naladěnými médii hlavního proudu. Síla jejich akceschopnosti se pravděpodobně bude odvozovat od množství obliby mé osoby mezi lidmi. Souhlasím s článkem Ivana Hoffmana „Mainstream“, který v Kulturních novinách z 28. května 2018, číslo 22/ 2018, rozebírá podstatu médií hlavního proudu. Ivan Hoffman sděluje: „Podstatou mainstreamu je šíření prorežimní propagandy, nikoli hledání pravdy.“ A jinde: „Mainstream je za každého režimu nervózní z alternativních médií.“ Samozřejmě je možné s citátem nesouhlasit na tisíc způsobů.
Dobré by bylo uvědomit si možnosti úderu i odjinud. Pohybuje se mezi námi spousta občanských iniciativ (hnutí). Jejich nositeli jsou aktivisté s průkazným i neprůkazným sídlem u nás i v zahraničí. Konta iniciativ mohou být podivuhodně pružná. Pružná je rovněž komunikace aktivistů, kteří vám svolají na hodinu přesně třeba i mnohohlavou demonstraci. Je to spíš kvas, nebo manipulace? Kdo do toho vidí?
Mezi nejnovější dovednosti v komunikaci patří rozeznávání poplašných a falešných zpráv. Nově se to učí na některých školách. Může takové učení nasáknout politikou? Vyloučené to není. Napíšete pár slovních obratů, které se čtenář naučil vyhodnotit jako příznaky falešné – méněcenné zprávy, a lidé si vás vypnou, ani vás nemusí izolovat. Jistě to souvisí i s tím, že každá společnost s jakkoli širokým nebo úzkým rámcem má své „pokřiky“ – fráze a témata, která ji potvrzují; a má i svoji „němotu“ – fráze a témata, na něž nesmí přijít řeč. „Pokřiky“ a „němotu“ na entou navíc zavádějí režimy, co se nad danou společností mohou střídat. Výkladní skříň a tabu. Má je každá kultura a civilizace. Navíc se dají uchopit i politicky. Cítím potřebu ze hry odejít. Cítím směs přepracování, hněvu a obav, že se neudržím na navyklém místě ve společnosti. Vypínám své tlačítko. Hra pro mne končí.
Je snadné rozlišit dvojí pojetí politiky. Mravně neproblematické bude zřejmě pojetí politiky jako služby. Jsem politik čistě proto, abych posloužil své obci v domácích i zahraničních záležitostech. Pro příklad se takový politik jistě nesmíří s tím, že by se měl stravovat v kantýně s polovičními cenami, pokud nebudou mít stejnou možnost všichni občané v jeho obci. Jiné pojetí politiky stojí na tom, že jsem v sobě objevil člověka akce. Jsem akční a hodlám vás poučit. To ale musím vládnout (ovládat), aby se mí bližní poučit nechali. Jistěže nejsem Bůh, samozřejmě se budu i plést – a vy se mnou…
Marián Kotleba je předsedou Lidové strany naše Slovensko. Tato strana je s 12,1% hlasů třetí nejvolenější stranou na Slovensku. Jako předseda strany daroval pan Kotleba v roce 2017 na střední škole v Banské Bystrici třem rodinám finanční dar v hodnotě tisíc čtyř set osmdesáti osmi eur. A tím si podepsal policejní i soudní stíhání jako neonacistický extremista! To je, jako by o vás svého času prohlásili, že jste trockista a jiného času, že jste židobolševik. Jsou prostě jistá politická obvinění, která vás spolehlivě odstraní z místa na slunci.
Žaloba proti Mariánu Kotlebovi zpracovala následující obvinění: 1488 eur je šifra! Čtrnáctka může symbolizovat čtrnáct slov, totiž jistých čtrnáct slov z manifestu Davida Laneho. Ten byl ve Spojených státech amerických souzený za násilné trestné činy a rovněž jako tzv. bělošský nacionalista. Pojem bělošský nacionalista je přirozeně kravina. Latinské nacio se váže k pojmu národ. A bělošských národů je spousta. Dokonce není možné tvrdit ani to, že slovo běloch vystihuje rasu. Bělošských ras je hned několik. Překlad Laneho čtrnácti slov do češtiny je: „My musíme chránit existenci našich lidí a budoucnost bílých dětí.“ Požadavek ochrany své budoucnosti a budoucnosti svých dětí patří k základní touze po štěstí v osobním i kolektivním rozměru. Rodina už je kolektiv, rodina už je základ státu. Mezi přirozeně (od přírody) vzniklé kolektivy se počítá i národ (narodil se z rodin). Ochranu existence svých lidí a ochranu budoucnosti jejich dětí počítáme nejen k touze po štěstí, ale rovněž k jednomu ze základních práv, k právu na sebeurčení, které pokrokové ústavy lidem nabízejí. Jestli můj lid, můj národ vykazuje znaky plemen, kterým říkáme plemena bělošská, chráním právem na sebeurčení samozřejmě i onu skupinu bělochů, poněvadž na základě evoluční determinace v jistém zeměpisném prostoru ani nemohu jinak. Nemohu chvíli být a chvíli nebýt běloch – podle politické nálady.
Obvinění Mariána Kotleby z neonacistického extremismu se ještě přidržuje konstrukce, že v anglické abecedě zastupují dvě osmičky dvakrát písmeno H. Druhá část peněžité šifry by potom zněla „Heil Hitler,“ jde o jasný nacistický pozdrav. Jestli si chtěl zašifrovat sám lidovec Kotleba, nebo pouze jeho odpůrci s cílem zbavit Kotlebu poslaneckého křesla, nejsem s to posoudit.
Pojďme si případ trochu odlehčit: Rozhodně bych teď práci detektivů nebrzdil. Co když Kotleba nebo odpůrci Kotleby vynalezli šifru ještě strašnější? Pro jistotu bych si anglickou abecedu přeříkal ještě pozpátku a použil přitom čísla 1, 4, 8, 8 samostatně. Jiné oddělení pátračů by mohlo zkoumat, co se stane, když v anglické abecedě použiji první písmeno jednou, čtvrté písmeno čtyřikrát a osmé osmkrát, dvakrát za sebou, nebo čistě osmaosmdesátkrát. Další skupina vynalézavých nechť si položí otázku, k čemu by Slovákovi Kotlebovi byla na Slovensku anglická abeceda. Cítíte, že si tak trochu dělám šoufky. Sám Kotleba míní, že je jediný politik na Slovensku souzený za pomoc chudým. Určitě jsem už někdy vytahoval z peněženky 1488 korun. Pokaždé mi to prošlo. Nejsem ovšem výrazný úspěšný opoziční veřejný činitel.
A se vší vážností: Věc má pro mne dva věcné rozměry. Je možné, a nakolik je možné chytat lidi nejen za slova, ale i za čísla? U nás vysocí policejní činitelé už mluví do výuky dějepisu. Začnou hlídat vědy o číslech? Bude výuka matematiky považovaná za politický terén? Budeme nahánět čarodějnice v zemi absolutních hodnot, v zemi kladných i záporných čísel? Budeme zkoumat, jaký si kdo naúčtoval honorář? Nebo to prozkoumáme jen u národovecky založených lidí a nejspíš u těch, kteří svou moc mohou násobit vahou svého úřadu? To už je můstek ke druhému věcnému rozměru. Kdyby kdokoli vmetl záležitost s šifrou Kotlebovi do očí v rámci předvolebního klání a Kotleba by na to v rámci téhož klání nějak reagoval, dobře. Bylo by to intelektuálně mazané nebo intelektuálně podlé. Pak by se oba soupeři – kandidáti volně vrátili domů. Ale snažit se někoho zastrašit, něčí volnost omezit šesti měsíci až třemi lety vězení na základě číselné konstrukce bez jakéhokoli špionážního významu?
Vím, že spousta ctihodných lidí namítne, že arest za jistou politiku být musí. A vím, že jsou to jinak hodní lidé, kteří si hrají s dětmi, pomohou ženě a pohladí domácího mazlíčka. Já zas mám představu, že vězení nás naučí zodpovědnosti ke svobodě stejně málo, jako rostoucí nesvoboda „na svobodě“. A věřte, že i já jsem štědrý k dětem, pomohu ženě i domácímu mazlíčkovi. Víte, tato úvaha není o činnosti Mariána Kotleby. Je to stať o nemocné moci. O politice, která nechce naší obci posloužit, ale chce nás, volky-nevolky, někam (s)vést.
