Ivan David
5. 2. 2020 parlamentnilisty
Pracuje se metodou sankcí a hrozby sankcemi a korupcí za spolupůsobení dezinformací, kdy zveřejňováno je jen to, co slouží cíli. Pravým cílem EU není obecné blaho, ale uspořádání společnosti, se kterým by veřejnost nesouhlasila.
Jan Kozák napsal článek, nazvaný Jak se bránit proti totálnímu nepříteli člověka, vševládnoucí síle peněz (k přečtení ZDE). Proč to zmiňuji? Autor, religionista a překladatel ze sanskrtu, totiž reaguje na rozhovor se mnou, který byl v Parlamentních listech uveřejněn pod titulkem Věříte teoriím spiknutí? Spílají vám proto do hlupáků? Europoslanec David z SPD má konspirace za hotovou věc (k náhledu ZDE). Ani to by nestačilo, abych se dnes rozepsal, ale v podtitulku Kozákova článku jsem našel následující doušku: „Vzkaz pro europoslance Ivana Davida: Demokracie je politický systém, který je drtivým vítězstvím a realizací materialistického světonázoru. Je to svět Velké matky bez Otce-Ducha.“ Jsa osloven, nezbývá mi tedy než na v článku prezentované Kozákovy myšlenky, k nimž se stavím spíše kriticky, reagovat.
Mezi demokracií a komunismem není paralela
Protože jsem získal přírodovědné vzdělání, mám tendenci hledat příčiny společenských jevů někde jinde než religionista a překladatel ze sanskrtu. Možná, že blíže náležitému obrazu společenské reality by mohl být sociolog, pokud by správně interpretoval rozsáhlá data z velkého množství metodicky správně provedených výzkumů. Rozhodně si nemyslím, že by můj výklad byl lepší než výklad religionisty nebo sociologa. Nemusí být ani nutně vzdálenější realitě. Ne snad, že bych přistoupil na souběžnou platnost více „pravd“, ale k obrazu skutečnosti je možné se blížit z různých stran. Oblohu vnímá jinak fotograf, jinak básník, jinak meteorolog a jinak třeba astronom. Pochybovat lze jistě o všem, Jan Kozák nabízí pochybnost o demokracii jako o nedosažitelném lidském snu a paralelu hledá v „komunismu“. Myslím, že zde paralelu hledat nelze, neboť snaha o dosažení sociálně spravedlivé společnosti byla definována cílem, a ne metodou. Demokracie tedy není cíl, ale způsob rozhodování. Existovaly snahy dospět ke spravedlivé společnosti násilnými prostředky, ale i demokratickými. Obě měly své limity. Nemá cenu se dohadovat, zda demokracie je, nebo není, ale dá se, myslím, rozhodnout, zda je jí více nebo méně.
Ne všichni, co se s ní ohánějí, ji vyznávají
Pokládám se za důsledného zastánce demokracie, ale s jinými důslednými zastánci bych se mohl velice snadno dostat do sporu. Někteří uznávají jen přímou demokracii, v níž by se hlasovalo o všem, jiní připouštějí, aby lid demokraticky rozhodoval, ovšem jen o bezvýznamných věcech nepřesahujících jeho odbornou kompetenci a míru odpovědnosti, kterou mu lze svěřit. Tak je tomu v případě všech českých „demokratických stran“, které jsou pro referendum, ale jen za předpokladu, že k němu nebude moci dojít, a kdyby snad přece, nebude smět řešit zásadní otázky života společnosti. Naopak je mnohem výhodnější z hlediska obecné spokojenosti, když o běžné rutině rozhodují volení zástupci a jim odpovědní úředníci. Zůstává otázka, co je běžná rutina, jak často by měly být volby a jak mezi volbami uplatňovat kontrolu veřejnosti. To se může lišit nejen podle velikosti komunity. Z mého hlediska funguje Evropská unie velmi málo demokraticky ve srovnání s českým státem a myslím i ve srovnání s většinou jiných evropských států. Jednání, které je v souladu s jednacím řádem Evropské unie, by v Parlamentu České republiky rozhodně neobstálo. Jsem přesvědčen, že jde o úmysl zakladatelů EU. Lid by překážel, proto musí být obelstěn. Pracuje se metodou sankcí a hrozby sankcemi a korupcí za spolupůsobení dezinformací, kdy zveřejňováno je jen to, co slouží cíli. Skutečným cílem EU není obecné blaho, ale uspořádání společnosti, se kterým by veřejnost nesouhlasila. Proto musí být držena stranou rozhodování.
Síla nemusí být reprezentována penězi
Jan Kozák postuluje, že vláda byla a bude vždy určena silou peněz. „Proto prý „plutokracie“ v antickém smyslu znamenala vládu Pluta, tj. „boháče“, kterým byl Hádés, podsvětní bůh smrti.“ Toto zobecnění pokládám za nepřesné, neboť vždy vládla a bude vládnout „síla“. Ta vůbec nemusí být reprezentována „penězi“. Síla může být reprezentována i něčím jiným, například přitažlivými idejemi, dobrou organizací, počtem přívrženců, jejich odhodláním, pocitem ohrožení, touhou po dominanci… ale třeba také bídou – absencí peněz spojenou s touhou po větším bohatství. Nevěřím na „tisíciletou hierarchii“ podle Jana Kozáka, jen lze připustit, že vždy je někdo „nahoře“, od privilegovaných otroků až po skutečné, byť někdy neviditelné, vládce. Bořit hierarchii může být nebezpečné, jak tvrdí Jan Kozák. Bývá tomu tak tehdy, když bořitel neodhadne správně svoji sílu ve srovnání se soupeři a nemá jasný reálný cíl.
Svobodu znemožnit se pro Jakuba Jandu i Pavla Novotného!
Jan Kozák pokládá myšlenku, že jsme si všichni rovni, za mýlku, a působení individuí typu Jakuba Jandy (míněn onen bývalý pornoherec, znám tři další celkem slušné Jakuby Jandy) a Pavla Novotného (toho z Řeporyj a ODS) pokládá Jan Kozák za výsledek mylné představy o rovnosti. Nesouhlasím. Lidé jsou si nerovni mírou nadání různými vlastnostmi, ale za sebe lidem přiznávám, a trvám na tom, že jsou si rovni svými svobodami až na hranici stejných svobod jiných osob. V každé populaci se vytváří hierarchie podobně jako „klovací pořadí“ u kura domácího. Aby společnost prosperovala, musí být vlastnosti, které jedince v pořadí zvýhodňují, takové, aby podporovaly prosperitu společnosti. Je-li tomu jinak, společnost prosperuje o to méně. A naopak, neprosperuje-li společnost, je jistě možné objevit na významných místech škůdce typu zmíněných výtečníků Jandy a Novotného, ba ještě škodlivějších. Typově se liší všeho schopný a ke všemu ochotný Jakub Janda od poněkud jinak chorobně exhibujícího Pavla Novotného. Přiznejme každému svobodu veřejně se znemožnit. Oba zmínění ji využívají.
Demokraticky boty neušiješ
Příklady o nepoužitelnosti demokracie uvedené Janem Kozákem nepokládám za vhodně zvolené. Nikdo se přece nepokouší demokraticky ušít boty. Souhlasím, že by neměli společnost řídit lidé neinformovaní a propagandou zpracovaní. Právě proto však musí být součástí demokracie dostupnost objektivních a vyvážených informací. Zároveň připouštím, že není lehké to zajistit proti síle mocných, ale je povinnost demokratů o to usilovat. Také souhlasím s námitkou, že své zástupce, kteří se ucházejí o zvolení, občané sotva znají. Neznalost roste s velikostí volebního obvodu. Právě proto je nutná možnost korekce, když občané zvoleného zástupce blíže poznají a jsou hrubě nespokojeni. Charakterizovat demokracii jako „vzpouru davů“, „vzpouru všeho spodního“, jak tak činí Jan Kozák, je chybné, neboť z tohoto výroku lze dovodit, že nositelé moci jsou jedinci ušlechtilí a cnostní. Slovo občan má stále ještě pozitivní konotaci, „dav“ negativní. Mluvme raději o vzpouře občanů bez apriorního pohrdání, ač jsou mezi nimi jistě i darebáci a hlupáci. Nelze ani akceptovat, že občané, kteří nejsou na vysokých příčkách hierarchie, pro společnost nic neznamenají, jak píše Jan Kozák. Lidé na spodních příčkách mohou být mnohem užitečnější pro společnost než mnozí na příčkách vysokých také proto, že nemají příležitost tolik škodit vzhledem k malému podílu na moci. Naopak osoby na vyšších příčkách mohou být jedinci čistě parazitní. Ano, zejména kalvínská tradice vidí v majitelích bohatství nositele dobra. To nemohu přijmout, takové pojetí překáží prosperitě společnosti. Aby mohla společnost prosperovat, musí umožňovat společenský vzestup.
Má snad totalita nějakou výhodu?
Podle Jana Kozáka se musejí bojovníci za demokracii smířit s tím, že budou nenáviděni, protože v demokracii „je nenáviděna jakákoliv autorita či předák, který by společnost stabilizoval a bránil, protože přece podle demokratického klišé „vede k návratu totality“. To je zjevná nepravda, naopak, předáci, kteří jsou pokládáni za dobré, jsou oblíbeni, někdy až uctíváni. Lidé se i v demokracii potřebují o někoho opřít. Na rozdíl od nedemokracií všeho druhu si své předáky mohou vybrat a za jejich výběr nesou spoluzodpovědnost. Reklama a peníze dokáží velmi mnoho, ale zjevně „koupená“ média ztrácejí autoritu a vliv na rozhodování. Podle Jana Kozáka demokrati vědí, že je peníze vždy porazí, a přesto stále běhají jako veverky v bubnu. Podle mě pracují demokrati pro dobu, kdy se zkorumpovaná společnost zhroutí a demokracie se bude moci zase uplatnit. Podle Jana Kozáka se v demokratických volbách stírá rozdíl „mezi těmi, kteří něco vědí…. a těmi, kteří to nevědí (díky chabé inteligenci a zcela bez poznání)“. Ani to není pravda. Lidé nejsou jen buď zcela chytří, nebo úplně hloupí. K rozpoznání, co je prospěšné, není potřebná genialita. Naopak je běžné, že „intelektuálové“ lpí na nesmyslných idejích, které prakticky uvažující lidé dávno prohlédli a zavrhli. Má snad antidemokracie-totalita nějakou výhodu? Ujímají se v takovém systému vlády ti nejmoudřejší, nejodpovědnější, nejmravnější?
Poznej svého hamouna
Jan Kozák ze svého předpokladu o nutném následku demokracie – o vládě zvolené blbci – dovozuje, že ti, kteří to s demokracií myslí vážně budou vždy jen „…marginální trpící součástí obrovské spodinové vzpoury davů, v němž budou kralovat … hamouni bez svědomí, inteligence a páteře, kteří budou ochotni té povodni ke škodě své země a ve svůj prospěch sloužit. Aby demokracie mohla fungovat, musel by v každém voliči přebývat malý král, který by měl starost o prospěch celé země – předpoklad ovšem zcela nereálný.“ Tato úvaha je krásným příkladem, že z chybných premis nelze dovodit správný závěr. Myslím, že si ještě dobře pamatujeme devadesátá léta, kdy „hamouni bez svědomí a páteře“, byť často s „inteligencí“, vykradli a pomohli vykrást tuto zemi. Říkali tomu „demokracie“, ale ve skutečnosti se dopustili megapodvodů, protože zneužili svého postavení. Patřili, a tím spíše dnes patří právě k horním příčkám společenské hierarchie, nešlo o nějakou společenskou spodinu. Jejich voliči ve své naivitě měli starost o prospěch celé země (a jistě také svůj), zatímco „elita“ myslela na sebe a opakovala dokola, že když se budou mít dobře oni, pomůže to všem.
Sluníčkáři se nejprv musejí historicky znemožnit
I další teze Jana Kozáka je podle mého soudu chybná: „Jakýkoliv řád vytvořený na základě poznání totiž vytváří a brání hranice všech hodnot, které je nutno bránit, aby nedošlo k potopě.“ Jak je to ve skutečnosti, popsal svým veršem stále nedoceněný básník Karel Kryl: „A intelekt, když bez duše, tak podoben je ropuše či slepci s mečem v tanci.“ Poznání navazující na předpoklad, že jim to projde, překročilo hranice všech hodnot. Že je mně a mně podobným předurčeno padnout v „donkichotském boji“? Možná. Ale pokládám to za lepší než se někomu posmívat z hlubokého křesla staré knihovny. Jan Kozák si klade otázku, zda nejsou „dnešní „sluníčkáři“ a „pravdoláskaři“ nikoli úchylným a kriminálním, ale pravým chtěným a přirozeným plodem tohoto nasměrování (samotnou pravou podstatou „evropských hodnot“, tj. „obranou ideologie židokřesťanství a biblického boha hříšníků“…). Pro mne jsou „sluníčkáři a pravdoláskaři“ jen lidé propadlí scestné ideologii. Že je scestná, o tom jsme přesvědčeni my ostatní. Tyto typy tvoří v Evropském parlamentu víc než 50 %. To oni dnes rozhodují o budoucnosti. Vedle nich vidím nějakých 20 až 30 % lidí, kteří mají nadání postavit se vždy na vítězící stranu. Ano, to se v krátké době několika let nedá vyhrát. Oni se musejí „historicky znemožnit“. Já jim budu pomáhat, aby se před občany znemožnili dřív, než způsobí nevratné škody.
Nevsadil bych na ně ani pětník
Na rozdíl od Jana Kozáka bych nevsadil ani pětník na jeho hypotetickou ušlechtilou elitu. Nevidím překážku ve „starých krámech židokřesťanství a biblické tradice“. Ty opravdu nestojí v cestě, ani nejsou ukazatelem další cesty, jak myslí jiní. Jak Kozák radí „načerpat nové síly skrze pravdu“ za dveřmi těch starých krámů. Doporučuje knihy edice Bibliotheca gnostica. Obávám se, že boj se neodehrává v knihovně. Spoléhám na postupující zkušenost občanů. Postupuje na můj vkus příliš pomalu. Postupuje možná mnohem pomaleji než destrukce společnosti, ale demokracie sotva dává jinou možnost. Žádná duchovní elita vyzbrojená „poznáním“ sama reálné společenské procesy nezvrátí.
