 |
| Jan Schneider – bezpečnostní analytik |
Jan Schneider
31. 3. 2020 ParlamentníListy
Nenazývejme koronavirovou krizi válkou nebo bitvou, varuje bezpečnostní expert, bývalý zpravodajec BIS a chartista Jan Schneider. Ve své analýze se rozepsal o tom, jak by se nyní lidé měli chovat, proč nepodléhat strachu a jmenuje i to, co se v době po koronaviru změní, nebo musí změnit.
Bezpečnostní analytik Jan Schneider vyzývá, aby se krize s šířením koronaviru a její řešení neoznačovalo jako válka a boj a podrobně vysvětluje důvody, které ho k takovému přesvědčení vedou. Podle Schneidera je potřeba zachovat chladnou hlavu a do nejvyšší možné míry si udržet standardní životní návyky a rutinu, protože obava, strach a obecně zeslabaná psychika v organismu vede ke snižování imunity a tedy v současném případě k větší náchylnosti nakazit se koronavirem.
Podle jeho slov se také během koronavirové krize ukázalo, které profese jsou skutečně potřebné a nezbytné. “Můžeme jen doufat, že se nejen lékařům, ale všem příslušníkům Integrovaného záchranného systému dostane patřičného společenského ocenění, které nebude mít pouze chvilkové trvání. Můžeme si jen přát, a je to z velké míry i na učitelích, aby mladí lidé v těchto společensky nezbytných profesích našli své vzory, které by právem a trvale vytěsnily nejen všechny ty nuly a nýmandy a hvězdičky, ale i takzvané celebrity. Nikdo po nich v době krize ani nevzdechl, protože lidé mají reálné starosti,” píše Schneider.
Kromě toho krize oddělila tzv. zrno od plev. Vláda bude muset, jak Schneider dále uvádí, přehodnotit do budoucna své priority a na přetřes by měla přijít i role Evropské unie. “Svět po koronaviru bude jiný,” dodává a vysvětluje, co všechno snad lidstvo pochopí a co se změní.
Jan Schneider: NEJSME VE VÁLCE
Někdo říká, že jsme ve válce. Tu by však musel někdo vyhlásit někomu, koho lze porazit. My ale čelíme viru, který nemůžeme porazit: vyhýbáme se mu, chráníme se před ním, utíkáme před ním, posilujeme se před ním, snažíme se mu ztížit rozšiřování a zmenšit příležitosti k uplatnění. Prostě se snažíme odolat s co nejmenšími škodami, abychom se mohli co nejdříve dát zase do kupy (odborníci v této souvislosti hovoří o schopnosti resilience).
Ve válce bychom mohli uplatnit všechny drahé vojenské akvizice – od chladných dýk průzkumníků přes kanóny až po nadzvukové stíhačky. Proti virům však můžeme použít pouze skvělé vojenské lékaře a neméně výtečné útvary ochrany proti účinkům zbraní hromadného ničení, k souvisejícím opatřením pak dílčím způsobem i některé další armádní jednotky.
Ve válce se těžko můžeme vystříhat válečných emocí. Ty však mohou být až fatálně kontraproduktivní v případě, kdy jde o imunitní odolnost, na niž má velký vliv psychická vyrovnanost. Lepším vzorem chování je pro nás velmi atypický případ obyvatel bombardovaného Londýna, kteří – seč to šlo – dodržovali své zvyky, včetně čaje o páté, Hitlerovi navzdory, a nenechali si vnutit válečnou psychózu.
Z tohoto pohledu pak lze jako velmi státnický a moudrý hodnotit projev prezidenta Zemana, který vyzval obyvatele, aby se vyhnuli extrémům, tedy jak zlehčování epidemie, tak na druhé straně panice a strachu, který oslabuje.
CO BY SE TOTIŽ MOHLO STÁT
Nejsme tedy ve válce, ale čelíme ohrožení. Nebojujeme s nemocí, ale snažíme se jí odolat. Nebojujeme ani o zrno, ale pečlivě obděláváme půdu. Se zubními kazy též nebojujeme, ale necháme si je ošetřit. A jistě by bylo podivné, kdyby se náš dentista připravil na odborný zásah způsobem, jako by šel do vojenské akce. Mohl by totiž přijít pozdě, kdyby se mu stalo něco podobného, jako vojínu Jonsonovi. Každá činnost vyžaduje přesnost, a to i ve slovním vyjádření. Používají-li se pro vyjádření určitých činností pojmy příslušné jiným kontextům, pak se jedná o smíšené, zaměněné neboli hybridní vyjadřování, a to už v dnešní době poučenému čtenáři leccos naznačuje.
Vy ale asi nevíte, co se stalo vojínu Jonsonovi, příslušníkovi speciální jednotky Mořští kocouři. Ta jednou startovala na bojovou misi. Velitel vyhlásil poplach a za několik minut byla celá jednotka nastoupena v plné zbroji, jen vojín Jonson chyběl. Když přišel, seržant ho seřval: „Jonsone, všichni naši chlapci jsou dávno připraveni natrhnout prdel těm grázlům a ty jdeš pozdě!“ „Seržante,“ vysvětloval Jonson, „dostal jsem signál o poplachu, když jsem byl v posteli. Vyskočil jsem, rychle jsem si oblékl maskáče, nasadil přilbu a nabarvil si tváře maskovacími barvami. Opásal jsem se řemenem, na něj dozadu připevnil granáty, vlevo zavěsil tesák a napravo pistoli. Navlékl jsem si neprůstřelnou vestu a nasadil ochranné brýle. Do kapsiček u vesty jsem si nacpal náhradní zásobníky s náboji, do podpažních pouzder zasunul finský nůž a Beretu a na záda přehodil batoh s minami. Na pravé rameno jsem si pověsil samopal a na levé bazuku. Na levé předloktí upevnil minivysílačku, na pravé škrtící struny a bombičku s paralyzujícím plynem. Do zubů jsem vzal dýku, do pravé ruky M-16, do levé kulomet. Už jsem byl na odchodu, když jsem uviděl něco strašného. Pak mi sice došlo, že jsem to byl já v zrcadle, ale tak jsem se vylekal, že jsem se musel obléci celý znova.“
BLAHODÁRNÉ ROUŠKY
Většina svobodymilovných lidí se sice kroutí jak staré šlapky, když si musí přes hubatou natáhnout handru, sám to znám. Ale budiž, jestli to ostatní lidé berou jako výraz ohleduplnosti vůči nim. Není to sice nic příjemného, dýchat z roušky vydýchaný vzduch, ale právě tato okolnost má jeden nečekaně velmi pozitivní aspekt!
Zdravotníci totiž radí osobám, které mají hysterický záchvat, omezit přístup kyslíku. „Roušky a respirátory mají jednu zásadní vadu. Zhruba 30 % vydechnutého CO2 z plic si vdechujete zpátky do plic spolu s novým nádechem. To jistě víte a není to příjemné. Musíme si ale popsat, co se děje v plicích. Při vdechování CO2 namixovaného s čerstvým vzduchem vzniká ochuzená kyslíková směs, která v plicních sklípcích přechází do krve. Přítomnost takto rozpuštěného CO2 v krvi způsobuje hypoxii, ale nikoliv ve fatálním měřítku, pouze se vám do mozku dostává méně kyslíku. Zpomalují se reflexy, reakce, přesnost a bystrost, otupují se tzv. smysly. Klesá rovněž agresivita a produkce testosteronu. Při jízdě v autě byste měli roušku a respirátor sundat, protože se jinak prodlužují reflexní a reakční doby.“
No, a jestli se vám zazdálo, že se poslanci chovají vcelku klidněji, pak je to těmi rouškami! Potlesk na otevřené scéně naší vládě a ministerstvu zdravotnictví! Nebudu ale asi sám, kdo bude spekulovat nad novelizací jednacího řádu obou parlamentních komor, která by přikázala jejich členům jednat setrvale v rouškách, zvláště některým!
LEGISLATIVA A PARAZITI
Vláda dělá, co umí, situace je to nová nejen pro ni, ale i pro zákonodárce. Ti by se místo rozčilování nad tím, že vláda snad nejedná úplně přesně podle litery zákona, měli zamyslet nad tím, že by tu literu zákona pro příště změnili, aby odpovídala duchu zákona. Ten bezpochyby vládě ukládá konat tak, aby chránila život, zdraví a majetek občanů, v tomto pořadí. Takže řada není na vládě, ale na zákonodárcích, kteří by si měli uvědomit, že v zákonech nemohou předzvědět všechny možné budoucí situace, a měli by v nich stanovit velmi stručně zásady, jimiž se vláda má v krizových situacích řídit.
Pokud ovšem ta podrobná kazuistika není v zákonech schválně, aby se pak v tom mohli babrat právníci a snažit se na zdevastovaném státě vysoudit pro své klienty odškodnění. Současný stav legislativy, bohužel, tyto budoucí morální a nesolidární excesy může způsobit. Bude pak na soudech, aby jednaly podle zákona, přiznaly státu pochybení a uznaly nároky žalobců. Odškodněním by ale mohla být jedna koruna, která by spravedlivě vyjadřovala, co si o takovém počínání společnost myslí.
Někteří politici se definitivně pomátli na rozumu, o charakteru nemůže být řeč. Například zastánci ořezávání státu na minimum nyní vyzývají k demisi ministryni financí, protože stát se musí postarat o podnikatele. Stát se podle nich nechoval jako dobrý hospodář, protože se zadlužoval a rozhazoval peníze – říkají dokonce veřejně, spoléhajíce zřejmě na to, že se lidé i na televizi koukají v rouškách, a mají tudíž snížený přísun kyslíku, čímž se jim zpomalují reflexy, reakce, přesnost, bystrost a otupují se jim smysly a všeobecně poněkud blbnou. Jako ti politici.
Na příjemně nekorektní otázku moderátorky, zda krize nevytřídí ty slabší, údajně liberálně-konzervativní, politik řekl, že se stát o všechny musí postarat. Měl zřejmě příliš neprodyšnou roušku.
Prezident Zeman kdysi prohlásil na konto nečekaných charakterových změn politiků, že kaz v materiálu se teprve pozná při zátěži. Zajímavě se mi tento výrok vynořil v hlavě při sledování šéfa sociální demokracie Jana Hamáčka. Jindy vcelku nevýrazný politik vyrostl, jako by mu zátěžová situace v krizi šla k duhu! Nadto zaujal tím, že poslal kamsi jednoho blbečka. Na to už musí mít politik koule, aby napsal:
„‚Veřejně prohlašuji, že autor je blb, a jsem připraven čelit následkům,‘ reagoval jsem na Twitteru na článek sinologa Martina Hály, v němž autor tvrdí, že zásilky ochranných prostředků z Číny jsou ve skutečnosti pokus Pekingu udělat z Česka svou kolonii, a jako čínské agenty označuje mě a lidi, kteří už přes týden tvrdě dřou, aby bylo dost respirátorů, roušek a dalších věcí a nehrozilo, že budou lidé umírat na Covid-19.“
Opět potlesk na otevřené scéně.
Prezident Atlantické rady Frederick Kempe myslí, že by NATO v konfrontaci s koronavirem, který zabíjí občany členských zemí, mohlo aktivovat článek 5 Severoatlantické smlouvy. Ono ale jako by se stalo, protože se nic nestalo. Každý gramotný člověk totiž ví, že v článku 5 není žádný závazek něco udělat! To je jen hybridními politiky rozšiřovaný fejk, proti němuž by měla zasáhnout jak protifejková eurokomisařka Jourová, tak i protifejkový útvar Ministerstva vnitra. Fejk je to navíc nebezpečný, protože dává obyvatelům falešné zdání nějaké jistoty a bezpečnostní záruky.
Ve skutečnosti je v článku 5 napsáno, že každá ze smluvních stran pomůže napadené zemi tím, že neprodleně podnikne „takovou akci, jakou bude považovat za nutnou“. No, a tady členské státy nepovažovaly za nutné učinit zhola nic. Z jejich strany tak byly spojenecké „závazky“ vyřízeny!
Pomoc však přišla odjinud! Budou muset legislativci z NATO asi článek 5 základní smlouvy o NATO příslušně aktualizovat, že když nepomohou členské státy, a vzhledem k tomu, že Amerika je až na prvním místě, pak pomoc přijde nejspíše z Číny, Ruska a Kuby.
Korona-krize naštěstí znamenala zmenšení, odložení či snad zrušení vojenského cvičení NATO, které mělo začít v den Hitlerových narozenin a mělo dokázat, jak rychle dokáže NATO provést „Drang nach Osten“, s tím, že by se zastavilo pouze u ruských hranic.
Ta hnusná časová symbolika bohužel není náhodná. Již v roce 2015 tehdejší německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová, dnes předsedkyně Evropské komise, v rozhovoru pro noviny Bild řekla, že „je lepší mluvit s Moskvou z pozice síly“. Řekla to zrovna 21. června, v předvečer výročí nacistického přepadení Sovětského svazu.
Dochází našim politikům, jak odporné provokace se tak i naším jménem dějí? Takováto symbolika je současně i nejen popřením, ale přímo výsměchem holokaustu. Dojde to těm tupým hlavám? Zastydí se někdo? Nebo jsou už zase všichni tak zhovadile přimknuti k řiti Velkého bratra, podobně jako kdysi k jiné? Nedovedu dostatečně vyjádřit své opovržení k těmto kreaturám!
EVROPSKÁ UNIE
I kdyby se eurokomisařka Jourová snažila sebevíc a kromě „po srsti“ publikujících médií miliony eur podporovala i výstavbu rušiček, jako kdysi, stejně nezabrání tomu, aby se lidé v Evropské unii dozvěděli pravdu. Ideologické euro brojení proti zprávám o čínské, ruské a kubánské pomoci připomíná nebohého sportovního novináře Dalibora Janka, který ve vrcholné fázi normalizace napsal, že přes výfuky vozů formule jedna k nám proniká ideologický vliv Západu. EU jedná stupidně jako každý, komu ujede vlak, tak se snaží své selhání ideologicky odvysvětlit působením ďáblovým, tu přioděným nábožensky, tu politicky, či jinak.
A pro nás zůstane veliké poučení, k čemu nám byla celá Evropská unie. Šílené například bylo, když eurokomisařka Věra Jourová vykládala, jak se Evropská komise snaží: „Já tady mám před sebou, není to asi vidět na kameru, ale dlouhé seznamy věcí, které Evropská unie dělá a dělat bude, včetně centrálních nákupů, běží nám výběrová řízení, můžu vám o tom dát informace…“ (20. března, ČT24, U&k). Člověk by tomu nevěřil, kdyby mu to někdo vykládal, kdyby to neslyšel na vlastní uši. V době korona-krize EU vypisuje výběrová řízení!
Namísto praktického starání, které Bruselu opravdu nejde, Evropský parlament vyzval Evropskou komisi k vyhlášení „Evropského dne optimismu“, jehož hlavním účelem by měla být „propagace optimismu jakožto prostředku, který napomáhá vytvářet příznivější společenské klima, zdravější životní podmínky a celkovou prosperitu a pohodu“. To už připomíná ty nejtrapnější chvíle minulého režimu!
Není asi náhodou, že tyto děsivé euro figurky dávno předvídal český národ (smějících se bestií), když si vyprávěl o tom, jak nějaký takový papaláš vdával svoji jedinou dceru, a na konci hostiny řekl: „Drazí přátelé. Jaký je dnes nádherný den! A šťastný! Vidím kolem sebe samé radostné tváře. Ale ve vší té pozemské nádheře a blaženosti nesmíme zapomínat ani na to, že ne všem se daří takto jako právem nám. Vzpomeňme, prosím, krátce i na všechny ty chudé a nešťastné, nébichy, šlemajzly a pechfógly. Prosím proto všechny přítomné, aby povstali a krátce jim vzdali hold. Zvolejte se mnou a třikrát: Ať žijí chudí! Ať žijí chudí! Ať žijí chudí!“
Nu, jaká je pointa? Ursula van der Leyen se trochu freudovsky podřekla. Když kvůli epidemii některé státy přirozeně omezily migraci, tak zanaříkala, jak to škodí byznysu. Nechtěně tak připomněla heslo protagonistů „manažerské revoluce“ z dob druhé světové války, kteří tvrdili, že i mezi válčícími státy musí zůstat hranice pro obchod průchodné. Prostě obchod na prvním místě a America First. To je svět, v němž žijeme, ale BISka si myslí stále své. Hned je jasné, kde se dá taky něco ušetřit.
