Profesor Mojmír Grygar |
1. Náš primátor, ozdobený slavnostním řetězem Matičky Prahy, neopomenul vyznat svou příchylnost Taiwanu, který, dělej co dělej, je od pevniny co by kamenem dohodil a žádná síla ho nemůže přemístit ani o píď blíž velké Americe, které se tento ostrov hodí k případné invazi na svého nebezpečného protivníka.
Pan Hřib rázně popřel právo země, čítající jednu miliardu 400 milionů obyvatel a zabírající rozlohu 9 a půl milionu km2, reprezentovat Čínu, a rozhodl se uznávat jen ostrov s 20 miliony obyvatel o velikosti 36 tisíc km2. Stojí za to vrátit se o několik let zpět, kdy se vztahy mezi kontinentálním obrem a ostrovním trpaslíkem začaly podstatě zlepšovat a to nejen v oblasti hospodářské, ale také pokud jde o výměnu osob a kulturních statků. Tento stav byl pro americké Republikány neudržitelný, a tak jim, matadorům v podněcování místních nepokojů a vzpour kdekoli na zeměkouli (připomeňme kyjevský Majdan, Sýrii, Lybii a nespočet převratů ve Střední a Jižní Americe), nedalo mnoho práce, aby před volbami taiwanské obyvatelstvo polekali hrozbou invaze rudé Číny do té míry, že volilo stranu ostře se distancující od politiky spolupráce a smíření. A o to právě šlo.
Tehdy došlo v Taipei k nedobré události: student z Hongkongu zavraždil dívku, a když se vrátil domů, místní soud jeho zločin v souladu s místním právním systémem ignoroval. Zástupci Číny žádali, aby se právo v Hongkongu přizpůsobilo jurisdikci celé země. To byla vhodná záminka uvést do pohybu studenty a ctitele britské koloniální tradice, aby vyvolali dlouhotrvající bouře proti ústřední vládě. Mluvili bezděčně i za majitele mamutích obytných bloků, bank, obchodů, továren, dopravních prostředků. Světová média tomu podle připraveného scénáře věnovala velkou pozornost.
Nebylo dne, abychom nemohli sledovat boje studentů s policií, abychom neměli na obrazovkách záběry ulic, hal a pasáží popsané anglickými nápisy (jde především o zprávy pro export!), abychom nemohli slyšet zoufalé protesty mladičkých studentů, abychom nemohli být svědky masové vzpoury lidí obávajících se o svou přítomnost a budoucnost. Ve městě byly v pohotovosti početné oddíly policie a vojska a šuškalové, kteří mají rádi katastrofické scénáře už hovořili o připravovaném masakru. K ničemu takovému naštěstí nedošlo, ale některé podněcovatele demonstrací to možná zaskočilo.
Zaznamenal jsem, že někteří horlivci již pohotově charakterizovali Čínu jako východní despocii. Nikdy jsem však od nich neslyšel, že by touto oprávněnou charakteristikou označili Saúdskou Arábii. – Nemohu si tu odpustit malou, ale drsnou odbočku, která vydá za dlouhé politologické rozbory. V Saúdské Arábii vládne Mohamad bin Salmán, který se vyznamenal tím, že poslal do Istanbulu úderku, aby na ambasádě zabila a zlikvidovala opozičního novináře. Když tuto zprávu turecké úřady potvrdily a dostaly do médií, stal se z toho neuvěřitelný skandál (tělo novináře rozčtvrtili a rozpustili v žíravině) a saúdský tiran problém rozčísl tím, že chlapy z komanda obvinil ze svévolného činu a dal popravit. To se Jaredu Kushnerovi, manželu Trumpovy oblíbené dcery, hodilo, protože se svým přítelem Mohamadem má rozdělané miliardové kšefty.
2. Nemyslím, že by v Hongkongu neexistovaly důvody k nespokojenosti. Jen mám podezření, zda příčina nepokojů není někde jinde, než jak nám ji média předváděla. Víme dobře, jak je pro mladé lidi těžké získat byt v Praze – musí se na dlouhá léta zadlužit, prospívá to však bankám a podnikům, které dlužníky zaměstnávají; zadlužence nadobro přejde chuť protestovat, vystavovat se nebezpečí pádu do pověstné dluhové pasti. (Pan primátor–pirát má ovšem jiné starosti než řešit nejpalčivější otázku Prahy.) Není pochyb o tom, že bytová situace v Hongkongu je ještě mnohem horší než u nás, snad je to vůbec nejdražší město na světě. Domníváte se, že banky budou k rebelujícím studentům milosrdnější, že jim sleví na cenách a úrocích? Nikde jsem o tom neslyšel jedinou zmínku.
Ani hospodářská situace se v bývalé britské kolonii nevyvíjí dobře. Před lety 80 % obchodu Číny s cizinou šlo přes Hongkong, dnes to nebude víc než 20 %. Někteří naši komentátoři volali po solidárních protestech v Praze i v jiných městech, ale nezaznamenal jsem, že by je znepokojily do nebe volající skutečnosti, o nichž se před několika lety psalo, ale spíš jen petitem a na okraji stran. Ve výškových budovách v Hongkongu, kde pracovaly dívky a ženy při výrobě náročných elektronických přístrojů pro zahraniční firmy, zejména pro Hewlett–Packard, začalo tehdy stále častěji docházet k sebevraždám – dělnice nemohly vydržet neúnosné pracovní podmínky a vrhaly se z oken dolů. Pánové Hřibové, šéfové a sponzoři Milionů chvilek, političtí poradci Člověka v tísni a dalších neziskovek těžících z lidského soucitu i hlouposti, komentátoři ze zámoří podporovaných vědeckých center a mozkových tanků, včetně kohort zpravodajců různého typu a ranku, se přece nebudou starat o tyto něšťastnice a už vůbec ne o to, kdo této vražedné epidemii učinil přítrž. Majitelé zmíněných firem určitě ne.
O tom, že navzdory přelidnění zámožné rodiny v Hongkongu najímají služky z chudých zemí, jako Filipíny nebo Indonézie, se v našich médiích sotva dovíte. Náhodou se mi dostal do rukou výtah z příručky, kterou filipínská firma informuje budoucí služky na území Hongkongu. Za zprostředkování musí dívka zaplatit částku 1290 Eur, přibližně šestinásobek toho, co si vydělá doma za měsíc. Z patnácti pracovních podmínek uvedu aspoň některé: „Zdravte členy domácnosti jako první a používejte slova ‘prosím’, ‘děkuji’, ‘promiňte’. – Nelžete. Přiznejte chyby, kterých jste se dopustila. – Neplačte, zaměstnavatelé to nemají rádi a myslí si, že to přivolává neštěstí. – Buďte pokorná. Místo hledání výmluv se zkuste zlepšit. – Nebuďte líná. – Na ambasádu Filipin se obracejte jen v případě ohrožení života.“ O tom, že se služka nesmí zúčastnit žádných protestů proti omezování lidských práv, tam samozřejmě není ani slovo – to se rozumí samo sebou. Jsem si jist, že přijetí čínských zákonů by takové starosvětské koloniální pracovní smlouvy netrpělo nebo aspoň podstatně ztížilo.
3. Připomenu ještě jedno kulturní opatření našeho primátora–piráta (pri-pira), který jediným škrtem pera zrušil kulturní styky s Čínou. Naše významná hudební tělesa se musela vzdát plánovaných zájezdů do Pekingu, Šanghaje a dalších čínských měst. A to v době, kdy právě hudba jako umění, které nezná hranic a přímo působí na posluchače všech národů, může plnit svrchovanou funkci sbližování zemí, států, kultur. Koncerty filharmoniků, komorních těles, sólistů vytvářejí neocenitelné mosty přímého citového a kulturního sbližování lidí odlišného jazyka, odlišných uměleckých tradic. Překazit tyto možnosti se rovná návratu ke studené válce. Pražský pri–pir si vyměnil na klopě českou vlaječku za tu černou pirátskou a jakémukoli sbližování s mnohamilionovým publikem kontinentální Číny učinil přítrž. Neznám větší sabotáž kulturních styků mezi národy. Ale pirátovým úkolem není přece stavět mosty, on připravuje loupeživé přepady a vtírá se tím do přízně zámořských majitelů korábů s devadesáti devíti kanóny.