Snížit platy politikům?

Vladislav Černík
18. 5. 2020
Předesílám, že jsem proti takovému, podle populistickému řešení. V relaci TV Prima v ne 17. 5. 20 byla myšlenka snížení platů zopakována předsedou SPD T. Okamurou. Tento princip před časem aplikoval někdejší ministr financí Kalousek. V době hospodářské krize. Tehdy to oznámil se svým potutelným úsměvem: “… a vy přece víte jak si to dorovnat”.


Ano, poslanec v době svého úřadování je někdo s velmi širokýmispolečenskými kontakty, s přístupem prakticky do všech sfér státu,i do soukromého sektoru, k nemalé třídě různých společenských a  neziskových organizací. To si nikdo další, snad kromě byznysmenů, pokud si “přiotevřou” dveře nějakým “cíleným” sponzoringem, nemá. Poslanec má plat na úrovni vyšší střední třídy, takový jaký ostatně mají jeho kolegové v jiných evropských státech. Ale v širší společnosti je spíše odsuzován. Zde si troufnu říci, že jsem několik poslanců znal po delší dobu osobně a trochu jim mohl nahlédnout do jejich práce. Telefon jim zvoní tak od 6 hodiny ranní do někdy až 22 hodiny noční. Pracovní doba od pondělka do neděle, včetně. Od Nového roku do Silvestra.
Nevidíte-li ho v jeho, tedy ve svém, volebním kraji, pak to neznamená, že někde poloskrytě “odpočívá” na chalupě.

Vedení jeho politické strany či hnutí ho pořád někam prostě “vysílá”. Poslanci jsou “viditelnou” tváří své strany či hnutí. Na nich záleží preference, od preferencí se odvíjejí volební výsledky a od volebních výsledků “žití” (nebo živoření) té strany či hnutí.

Pokud si vezmeme platy poslanců a senátorů, pak ve vztahu v ke státnímu rozpočtu (cca 1500mld Kč) se jedná asi o 1/1000 %! Čili žádná možná viditelná a použitelná úspora. Pro srovnání pokud by poslanci “pracovali” zadarmo, pak by za jejich uspořené platy bylo možné postavit celých 100 m dálnice, v nenáročném terénu.

U poslanců se již tolik nedává na odiv, že mají nemalé příspěvky své straně (a to z každé funkce, poslanec totiž z titulu funkce bývá vyslán do nějaké organizaci či nějaké dozorčí rady), jde řádově o deseti tisíce a mimo to jsou na nich žádány další sponzorské dary na stranické akce. Nemalé náklady jsou na automobil, jinak nelze zvládnout třeba 3 akce za den vzdálené od sebe
zhruba 100 km.

Jako “výživný” populismus zabírá, že poslanci neprodukují kvalitní zákony. Podle mne neštěstím parlamentu je jeho fragmentace, což vzniká primárně díky vůli voličů. Naprosto jiné voliče zaujme např. Kalousek, potažmo Pekarová a naprosto jiné T. Okamura. Pro prosazení zákona je potřeba oněch 51% v poslanecké sněmovně, čili oněch 101 poslanců. V praxi tedy na prosazení zákona se musí shodnout tak 3 – 4 strany. Na prosazení ústavního zákona 120 poslanců, což je např. referendum, tak 5 -6 poslaneckých stran. K tomu navíc budiž podotknuto, že nejsilnější politická strana u nás pracuje na tzv. oligarchickém principu. Řečeno ještě jinak, pokud by takové straně klesly třeba platy poslanců na nulu, tak je to schopen multimiliardář nějak pokrýt, což u jiných stran nemá obdobu. Pak se nedivme tomu, že účast ve volbách klesá, že kvalita zákonů je nezřídka kritizována třeba 60-70% voličů, právě proto je potřeba zákon o referendu, čímž by se “revidovala” ona fragmentace poslanecké sněmovny, kdy mohou projít jen zákony, které tzv. vyhovují všem (poslancům aspoň trochu), v praxi pak nikomu (z voličů).

Jak může v této situaci pomoci, kdyby se realizovalo snížení poslaneckých platů? Nijak, přesněji řečeno záporně. Může se, a to znatelně, zhoršit působení poslanců na jejich voliče. A výsledkem pak bude další zeslabení váhy strany v parlamentu. Zaznamenal jsem i takový názor, že by se poslanecké platy měly nějak navázat na minimální mzdu. Řekl bych, že to může způsobit jen jedině: zbrzdění růstu mezd u (platově) nižších skupin obyvatelstva. Podle mne by bylo účinnější navázat platy poslanců na platy soudců. Zde je svým způsobem zrcadlena kvalita soudních rozhodnutí v jednoduchém bonmotu: K soudu si chodíme pro rozsudek, nikoliv pro pro spravedlnost.

Snad závěrem je dobré připomenout, že, doufejme, politické působení tzv. „nejlepšího“ (naštěstí) již bývalého ministra financí se chýlí ke konci, tedy politickému. Nekopírujme proto jeho myšlenky.