Tomáš Kňourek |
Rozhovor s místopředsedou Rady ČRo Tomášem Kňourkem
27. 5. 2020 ParlamentníListy
S místopředsedou Rady ČRo Tomášem Kňourkem hovořily ParlamentníListy.cz o mnoha tématech. Jejich leitmotivem byla svoboda slova a nálepkování, jaké se v posledních letech hojně rozšířilo nejen v České republice.
Muzikant, spisovatel a člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Ladislav Jakl říká: „Svobody rychle a nenávratně ubývá. A reálně hrozí, že svoboda, jak ji známe, chystaný masivní útok na své základy nepřežije.“. Jak vnímáte svobodu slova v současných médiích?
Tak především, svoboda slova buď je, nebo není. Její jakákoli podoba mezi těmito body znamená, že neexistuje. Samozřejmě chápu jistá zákonná omezení, kdy nelze veřejně vyzývat například ke genocidě a k jiným podobným trestným činům.
Pokud jde o média, a teď mám na mysli především takzvaně mainstreamová, stále více trpí třemi hlavními chorobami: aktivismem, licoměrností a hyperkorektností. K tomu můžeme přidat i lynčování autorů nepohodlných postojů. Zmíněná stoka oplývá dokonalou ideologickou stádovitostí. Redakce mezi sebou soutěží pouze v disciplínách, jako jsou rusofobie, bruselofilie, antibabišismus, antiokamurismus, antiorbanismus a mnoho dalších. Z duše nenávidí jakýkoli závan vlastenectví.
Zkuste si představit třeba ranní poradu v Hospodářských novinách, kdy některý z velmi dobře placených Bakalových redaktorů „nezávisle“ oznámí, že napíše komentář kritizující Brusel, či naopak pozitivní směrem ke Kremlu. Neudělá to nejen proto, že je součástí nynější propagandy. Je přece tak příjemné plout po proudu, o výnosech nemluvě. Rovněž ví, že by ho za takový názor mediální obec veřejně utloukla. Vyloučili by ho z dokonalého kruhu vzájemného si udělování novinářských cen. Všechny hlavní redakce sídlí v Praze. Neskutečně drahé bydlení, každý druhý má hypotéku. Novináři jsou de facto oběti systému, který sami pomáhají tvořit.
Předpokládám, že svoboda slova je v určitých případech omezována pod rouškou boje proti dezinformacím…
Takzvaný boj proti dezinformacím není nic jiného než cenzura. Dám příklad. Nedávno Český rozhlas Plus odvysílal reportáž s pod názvem „Dezinformační video Plandemic je hitem internetu. Zdiskreditovaná vědkyně v něm mluví třeba o ‚léčivých mikrobech‘ v mořské vodě“. Ze strany autora reportáže jde o typickou ukázku nynějšího úpadku nejen českých médií.
Jak může autor tvrdit rovnou v titulku, že video je dezinformační? Proč nepoužije elementární odstup formulací, že video si získává velmi silnou popularitu, ale tvrzení v něm obsažená část expertů odmítá? Jak vidno, je to tedy předmětem diskuse čili otevřené výměny názorů. S hrůzou se dovídáme, že video viděly miliony lidí a šíří se dál dokonce i přesto, že se ho dotčené platformy snaží zastavit. Ptám se, pokud se miliony lidí o něco zajímají, je nejvyšším zájmem kohokoli tento zájem zastavit? Omezit diskusi?
Kouzelné ve zmíněné reportáži je, že se této „zdiskreditované vědkyni“ vyčítá i názor, ve kterém se přiklání k teorii laboratorního původu koronaviru. No a Český rozhlas Radiožurnál si zhruba před měsícem do pořadu Host Lucie Výborné pozval známou molekulární bioložku Soňu Pekovou. Skvělý pořad, slyšely ho statisíce lidí. Na rozhlasovém webu relaci najdete pod titulkem „Bioložka Peková: Nový koronavirus je zřejmě uměle vytvořený, nemá charakteristiky známé z přírody“. Takže to beru tak, že tento postoj k původu koronaviru je naprosto legitimní a měl by být přirozeně součástí diskuse.
Skutečným vrcholem je nikým v článku a v podcastu nerozporované tvrzení Daniela Dočekala, údajného odborníka na sociální sítě. Tento pán říká, že „problém prý je, že mazání škodlivého obsahu bylo v posledních týdnech výrazně omezené karanténními opatřeními, která zasáhla i zaměstnance sociálních sítí“. Toto tvrzení by se mělo okamžitě dostat na nástěnky všech médií a mediálních ústavů, žurnalistických fakult a všech učebnic politologie a já nevím, kam ještě, a to jako dokonale odstrašující příklad. Významnější důkaz cenzury netřeba hledat. A co to je vlastně ten „škodlivý obsah“? Kdo má v ruce pomyslný měřák škodlivosti?
Iniciativy „proti dezinformacím“ se vyrojily vzápětí po tzv. ukrajinské krizi, tedy po roce 2014. Jak si to vysvětlujete? A jakou stopu ukrajinská krize zanechala na svobodě slova v Česku?
Obrovskou. Byl to jakýsi akcelerátor procesu budování společného nepřítele – Ruska.
Všimněme si, co to boj proti dezinformacím vlastně je. Část novinářů – zpravidla nositelů novinářských cen – má předem daný názor, a tak a priori považuje jakýkoli zdroj informací, který neladí s jejich viděním světa, za dezinformační. Základní novinářské pravidlo ale tvrdí pravý opak. Pracovat se musí se všemi informacemi, které jsou k dispozici. Každý novinář si přece musí informace související s tématem nejdříve opatřit, poté je procedit ověřujícím kolečkem a pak napsat článek. V něm má být sdělení o ověřitelném a neověřitelném.
Novináři ale to, co nedokážou ověřit, i proto, že zapověděli část zdrojů, rovnou šmahem označují za hoaxy, dezinformace či fake news. Prosazují nepodstatná témata. Zajímá je střet zájmů premiéra, ale už ne střety zájmů jiných politiků, třeba v Evropské komisi. Podstatná témata – jako je gigantický dluh především západního světa – je jim lhostejný.
Myslíte, že jde o přirozený vývoj, jehož snahou je objektivní zlepšení kvality poskytování obsahu? Tedy zamezení úmyslného šíření falešných informací?
Určitě ne. Předpokládám, že cílem je omezit určité informace, které narušují postupný přechod k další formě totality. Klidně jí nyní pracovně říkejme třeba liberálně-demokratická. … … … … …