23. 7. 2020 Outsidermedia
Ministr zahraničí Běloruska staví proti památníku ve Rževu „Kámen přátelství s USA“ * Staronový prezident Polska * Baku a Ankara postavily Kreml do krajně nelehké situace
Americká „hra s Lukou“ v Bělorusku vstupuje do vrcholné fáze
Dmitrij Minin
12. července 2020
Nečekaně prudké nažhavení předvolebního klání v Bělorusku je provázeno nejen vyloučením hlavních soupeřů současného prezidenta z boje, ale i složitým intrikováním ze zahraničí kolem něho samotného. Intenzívně se protlačuje jak ze zahraničí, tak z Lukašenkova okolí teze o „neslýchaném nátlaku na Minsk z Moskvy“, ale ve skutečnosti přicházejí zásahy do prezidentských voleb (9. srpna) z USA a z Evropy. Pompeo i vysocí úředníci EU vykládají o nezákonnosti opatření proti běloruské opozici a vyzdvihují požadavky na jejich urychlenou revizi. Volební kampaň je hodnocena jako naprosto nedemokratická po všechna léta a vnucuje se otázka uznání volebních výsledků. Prozápadní opozice má k dispozici celou propagandistickou mašinerii Západu (TV, rozhlas, internet, tištěná media) ke kritice Lukašenka.
V čem spočívá zvláštní situace, kterou dokonce i A. Šrajbman, pracující pro fond Carnegie, nazývá „unikátní“? V Bělorusku obviňují ruské „loutkovodiče“ ze zásahů, ale EU kritizuje i Spojené státy za zadržování „loutek“. Šrajbman má za to, že v Minsku si hýčkají myšlenku „ruské stopy“ za nejlepší ospravedlnění represí pro uši Západu. Na neformálních konzultacích s evropskými i americkými diplomaty právě na to kladou jejich běloruští kolegové důraz: Musíme jednat tvrdě, stojí proti nám agenti ruského vlivu a naše nezávislost je důležitá i pro vás.
Šrajbman považuje argument „ruské stopy“ za nepřesvědčivý. Volby mohou zkazit vztahy Minska jak s Moskvou, tak se Západem. Minsk má za to, že nemusí mít dobré vztahy ani s jednou stranou. Možná bude Západ pokračovat ve spolupráci s Běloruskem v oblastech společného zájmu, jako jsou dodávky ropy, aby se snížila závislost na Rusku, ale je naivní očekávat, že dají Minsku peníze, o které žádá, což je půjčka MMF a finanční pomoc EU.
Moskva je zdrženlivá při poslechu mnohdy urážejících a nesmyslných obvinění ze svých záměrů v Bělorusku. Někdo to vysvětluje pragmatičností. Prý je v zájmu Moskvy, aby po volbách zůstal u vlády oslabený Lukašenko, protože potom bude lépe ovladatelný. S tím je těžké souhlasit. Moskvě se naopak lépe jedná s pevně stojícím vůdcem v Minsku, který je schopný rozhodujících kroků k integraci, nebo pokud ji nechce, vzít na sebe odpovědnost za převedení vztahů na zcela tržní parametry. Pro Moskvu je i druhá varianta výhodnější, než současné přešlapování na místě.
Západ má dlouholetou strategii „hry s Lukou“, kdy má snahu maximálně oslabit jeho postavení, ale zbavit moci jej dosud nechce. U opozice nevidí nikoho schopného, kdo by se nyní mohl ujmout vlády. V USA si přejí za Lukašenkova nástupce někoho s bezprostředního okolí prezidenta tak, aby spojení prozápadních opozičních sil a části státního aparátu zaručilo přechod země na západní koleje bez „ukrajinských excesů“.
Takovým člověkem však může být běloruský ministr zahraničí Vladimir Makej. Při oslabení Lukašenka nacházejícího se pod Damoklovým mečem neuznání Západem a osobních sankcí bude právě Makej „tváří“ Běloruska ve světě a potom podle přání Západu i jeho vládcem. Následné odstranění Lukašenka je věcí techniky. V Trumpově sankčním seznamu prodlouženém o jeden rok z důvodu „chybějící demokracie“ je mnoho běloruských vůdčích osobností, včetně Lukašenkova syna Viktora, ale není tam Makej. Makejova taktika je jednoduchá a zatím funguje. Chce rozkmotřit Lukašenka s Moskvou a stát se nezastupitelným prostředníkem vztahů se Západem.
Makej vede svoji velmi specifickou kampaň. Buduje své vlastní vztahy s opozicí, bývá v nacionalistickém tisku a předvádí úctu k jejím představitelům, tak jak to je v náplni „hry s Lukou“.
V tentýž den 30. června, kdy Putin a Lukašenko odhalili impozantní památník sovětskému vojákovi ve Rževu, poté co se běloruský prezident účastnil přehlídky ke Dni vítězství v Moskvě, uspořádal Makej v Minsku svoji svéráznou osobní akci. Představil jinou loajalitu.
Dne 30. června se Makej účastnil slavnostního otevření virtuálního muzea „Setkání na Labi“ a položení základního kamene v pamětním parčíku „Duch Labe“. Akce se účastnil i chargé d´affaire USA v Bělorusku Jenifer Moore. Aby všem bylo jasné a aby nebyl nikdo nešťastný připomenutím slova „sovětský“, spojil Makej událost se snahou upoutat pozornost běloruské i zahraniční veřejnosti k důležitým historickým událostem sjednocujícím Bělorusko a USA.
Využívání „setkání na Labi“ běloruským ministrem by bylo možno považovat za historickou kuriozitu, pokud by to nemělo viditelný politický podtext: „Někde tam je přehlídka vítězství a my se obětujeme zcela jiné mocnosti. V Moskvě ‘haraší zbraněmi’ a my se držíme spojeneckého ‘Ducha Labe’.“ Je jasná Makejova ochota sloužit mocnější síle, kterou si představuje on.
Lukašenkovy šance na vítězství 9. srpna se pohybují mezi 3 % (průzkumy „nestranné opozice“) a 76 % (státní průzkumný úřad). Čiší z toho iracionalita. Jestli je pravda někde uprostřed, mohl by Lukašenko zůstat. Jenomže v jakém postavení? Silný a přátelský k Rusku, nebo slabá hračka v rukou zkušených západních manipulátorů a jejich běloruské kreatury?
Převzato z Fondsk.ru
Volby v Polsku – prezident Duda: Lokajství k USA, arogance vůči EU a rusofobie
Vadim Truchačev
13. července 2020
Andrzej Duda zvítězil nad svým soupeřem Rafalem Trzaskowskim rozdílem o něco vyšším než 2 %. Strana Právo a spravedlnost má tak možnost pokračovat ve svém stylu. V zahraniční politice se jedná o sbližováním s USA, problémy s EU a otevřenou rusofobii. Přitom volby ukázaly, jak je země rozštěpená. Proto může naprosté ignorování názorů Poláků, kteří pro Dudu nehlasovali, hrozit otřesy.
Druhé kolo prezidentských voleb bylo 12. července a země dala přednost současnému prezidentovi, zástupci strany PiS Dudovi před členem opoziční liberálně-konzervativní Občanské koalice Trzaskowským. Oproti polským zvyklostem byla účast voličů velká – přes 68 %.
V prvním kole 28. června překonal Duda konkurenta o 14 % hlasů. Bylo zřejmé, že většina hlasů, které nebudou pro Dudu, půjde Trzaskowskému. Průzkumy ukazovaly na přibližnou rovnost – na první místo se dostával tu jeden, tu druhý kandidát. První dílčí výsledky mluvily pro Dudu (50,4 %), jenomže to je v rozsahu statistické chyby. Zkrátka šlo o pat.
Již v noci se objevil nový výsledek, kde získal Duda 50,8 % , oproti 49,2 Trzaskowského. Duda ohlásil vítězství a pozval soupeře do prezidentského paláce, ale ten pozvání nepřijal. Při sečtení hlasů se ukázalo pro Dudu 51,2 %, což v absolutním počtu hlasů představuje pro vítěze o téměř půl milionu více.
Výsledek doložil v Polsku štěpení. Pro úřadujícího prezidenta hlasovala především chudší východní vojvodství, pro opozičního pak bohatší západní kraje a kraje s přístupem k Baltu. Dudu podpořili obyvatelé vesnic a menších měst. Pro Trzaskowského hlasovali lidé z velkých měst a Poláci v zahraničí.
Současný prezident měl pro volby dobré podmínky. Polské hospodářství rostlo skoro o 5 % za rok. V zemi byly započaty velké sociální programy. Byl snížen věk odchodu do důchodu ze 67 let na 65 let u mužů a 60 let u žen. Rodiny s dětmi dostaly dalších 500 zlotých na dítě. Nezaměstnanost je 6 % a v některých měsících klesá na 5,1 %.
Dudovy úspěchy v sociálně ekonomickém poli uznává i Trzaskowski. Zbylo mu jen mluvit o snížení daní a rozjezdu v budování bytů. To se současné vládě nepodařilo. Poukazoval také na korupční skandály kolem prezidenta a mluvil o nutnosti změny mnoha reforem, které dovolují výkonné moci kontrolovat jmenování soudců. Sliboval velkou svobodu slova.
Politická i právní kritika byla na místě. EU uvalila v roce 2017 na Polsko sankce za to, že ministr spravedlnosti dostal možnost prodloužit mandáty soudců, což neodpovídá standardu. Demokratické svobody je možno demonstrovat na příkladu Mateusze Piskorského, vězněného za údajnou špionáž pro Rusko. Ve skutečnosti byl vězněn za tvrdou kritiku státní rusofobie. Z přiškrcení svobody obviňovali vládu i někteří politici a novináři, kteří k Rusku nebyli nikterak loajální.
Opravdový rozdíl mezi Dudou a Trzaskowským byl v otázce hodnot. Duda mnohokrát zdůrazňoval důležitost katolické církve, bránil manželství jako svazek muže a ženy. Trzaskowski vystoupil s návrhem uzákonit manželství osob stejného pohlaví a vysvětloval to potřebou odstranit znevýhodnění sexuálních menšin, hlavně v majetkových právech. Ne všichni v jeho straně s ním v tomto směru souhlasili.
V zahraniční politice jsou Duda a také Jaroslaw Kaczynski (neoficiální vůdce země) euroskeptici. Nevyzývají k odchodu z EU, ale tvrdí, že Polsko je EU potřebné více než EU Polsku, a některá rozhodnutí Bruselu kritizovali. Hlavně odmítají přijímat migranty podle kvót unie.
Ve věci Německa a Ruska rádi řeší polští konzervativci historické účty. Referují, že dohody o odnětí materiálních nároků výměnou za řadu plateb a uznání německo-polské hranice Polsko podepsalo pod nátlakem SSSR. Německo by tak mělo zaplatit značnou částku. Merkelová dala najevo, že žádné peníze nebudou, že otázka je dávno vyřešená. Ve skutečnosti Němci platí obětem koncentračních táborů jednotlivě.
Na rozdíl od Dudy vidí Trzaskowski v EU hlavní oporu. Kritizuje soudní reformu v souvislosti s tím, že za ni dostalo Polsko od Bruselu sankce. V jeho programu se objevuje potřeba být odpovědným členem EU a neporušovat její pravidla. Ohledně Německa vyzval pamatovat na to, že udělalo hodně pro rozšíření EU na východ, a proto se s ním na rozšíření unie musí dále spolupracovat.
Pro prezidenta i jeho konkurenta jsou nejdůležitější vztahy s USA. Pro prezidenta jsou Američané hlavní oporou, Trzaskowski by raději manévroval mezi USA a EU. Úlohu NATO a nutnost umístit v zemi americká vojska uznávají oba.
Duda je zastáncem tradičních přístupů a Trzaskowski je globalista. Pro Dudu je nade vše polská svrchovanost a spoléhá na přirozeného spojence, což jsou podle něj Spojené státy. Trzaskowski klade důraz na začlenění Polska do integračních procesů a jeho vnímání v zahraničí.
Prezident je dnes v poněkud těžké situaci. Co udělá, bude kriticky hodnoceno polovinou obyvatel země, tou, která pro něj nehlasovala. Aby se mohl pokládat za prezidenta všech Poláků, musí přijmout část programu svého soupeře. V domácí politice to není problém, ale v zahraniční je to horší. Ohledně EU se bude zřejmě muset částečně přemoci.
Nyní je Duda v pokušení pokračovat v linii své strany tím spíš, že v sejmu má většinu PiS. Jenže to způsobí větší polarizaci obyvatel a nespokojenost EU. Polsko je největší příjemce dotací z Bruselu a nemůže si dovolit o ně přijít. Co se týká Ruska, to nemůže čekat nic nového. Vztahy s Polskem budou zřejmě zmrazeny i nadále.
Převzato z Eadaily.com
Proč je válka mezi Ázerbájdžánem a Arménií téměř nevyhnutelná
Sergej Maržeckij
17. července 2020
Vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem se nadále zhoršují. Mezi vojáky jsou již oběti, obě strany se navzájem obviňují z provokací a z další eskalace. Bez ohledu na prohlášení oficiálního Baku ohledně „20 % okupovaného území“, se již otázka netýká Náhorního Karabachu. Podle všeho chtějí válku všichni, a proto je prakticky nevyhnutelná.
Bojové střety probíhají stovky kilometrů od neuznané Republiky Náhorní Karabach. Nabízí se dojem, že stížnost na „anexi ázerbájdžánského území“ je jen výmluva. Kdo a proč si přeje, aby promluvily zbraně a znova se prolévala krev?
Malou vítěznou válku pravidelně potřebují vlády států majících vážné sociální a hospodářské těžkosti, aby tím sjednotili veřejnost proti vnějšímu nepříteli. Ázerbájdžán byl poškozen v důsledku „ropné války“ mezi Ruskem a Saúdskou Arábií. Jeho rozpočet je ze 60 % závislý na prodeji ropy a uhlovodíky představují celkově 90 % veškerého vývozu. Rozpočet s vysokými náklady byl sestaven při ceně 55 USD za barel ropy. Kvůli poklesu světových cen ropy začala národní měna devalvovat a začaly se zvyšovat ceny. V tom spočívají všechny radosti surovinové ekonomiky.
Není vyloučeno, že ázerbájdžánskému vedení mohl někdo poradit řešit domácí hospodářské a politické problémy pomocí eskalace konfliktu s obvyklým nepřítelem, Arménií. Přitom mohlo mezi řádky být „poděkováno Kremlu“ za jeho neústupnost v dohodě OPEC+ v březnu. I v Jerevanu jsou síly, které nejsou proti malé válce s Ázerbájdžánem. Předseda vlády Pašiňjan má stále politický konflikt s opozicí.
Pravděpodobně by se všechno mohlo omezit na přestřelku v Náhorním Karabachu, jenže se do konfliktu zapojil další hráč – Turecko. Turecké ministerstvo obrany uvedlo: „Budeme dále pomáhat a podporovat ozbrojené síly Ázerbájdžánu proti Arménii, která uplatňuje dlouhá léta politiku agrese a nezákonné okupace ázerbájdžánské země.“
Turecký velvyslanec v Baku řekl: „Ázerbájdžán a Turecko pojí kultura a historie, Ázerbájdžán a Turecko jsou jeden národ a dva státy.“ To silně zvýšilo sázky ve hře. Již nejde o lokální konflikt o Náhorní Karabach, v němž je Rusko tradičním zprostředkovatelem. Je to otázka války dvou svrchovaných států a Turecko je na straně Ázerbájdžánu. Přitom je Turecko stát s druhou nejsilnější armádou a námořnictvem v NATO. Arménie je členem CSTO (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti), kde je útok na jednoho člena automaticky považován za útok na celý blok. Baku a Ankara postavily Kreml do krajně nelehké situace. Při pokračující eskalaci a zahájení bojových akcí proti spojenci CSTO bude muset Rusko Arménii bránit, čímž zničí své partnerské vztahy s Ázerbájdžánem a Tureckem. Jestliže by to Moskva neudělala, potom hodnota CSTO v očích ostatních členů padne. Tento “turecký gambit” připravil “přítel” Recep jako odpověď za Sýrii a Libanon.
Převzato z Topcor.ru
