Vladimír Esentier
7. 8. 2020
Je to právě 75 let. Na události svržení atomových bomb jsou v zásadě dva protipólní názory:
a) nejedná se o válečný zločin, ale nutnost snížení amerických ztrát ve válce s Japonskem
Současná prozápadní orientace naší země a propaganda se kloní k ospravedlnění útoku, tedy k názoru a), kdežto vojenskohistorická fakta ukazují spíše na variantu b).
Podívejme se tedy do minulosti, jak se situace vyvíjela a každý může přijmout svou verzi událostí.
Koncem roku 1942 byl spuštěn přísně tajný projekt Manhattan, jehož cílem bylo vyvinout vojensky použitelnou jadernou výbušninu a předejít tak nacistické Německo, které mělo také teoretické předpoklady na projektu jaderného štěpení pracovat. Později se prokázalo, že tam chyběla na rozdíl od USA mimo jiné i rozhodující politická podpora. Možným nosičem na cíl v té době bylo výhradně letectvo, proto se dosud používají pojmy „bomba“, „A-bomba“, „atomová puma“.
Válka v Evropě skončila v květnu 1945 zdrcující porážkou Německa a rozhodujícím vojenským vítězstvím SSSR, čehož si v té době spojenci (USA, VB) byli plně vědomi a tu obrovskou sílu museli respektovat. V té době BOMBA ještě NEBYLA ! Ale práce na ní už finišovaly. Dne 4.7.1945 (Den nezávislosti) bylo rozhodnuto o použití jaderné zbraně na Japonsko, přestože zbraň ještě neexistovala, ale byla už reálná naděje, že bude vyrobena.
K tomu účelu byla asi 2 měsíce předtím (již v květnu 1945) vytvořena přísně tajná speciální útočná a monitorovací skupina dislokovaná na základně na ostrově Tinian v Tichém oceánu, sestávající z 15 bombardérů B-29, které byly odlehčeny pro lety v letové hladině 12 km (mimo výškový dosah japonských stíhaček, které v průběhu května 1945 ještě mohly částečně účinně zasahovat) a intenzivně nacvičovala přiblížení k cíli, bombardování maketami pum těžkých 4,5 tuny a únik z prostoru shozu (Konstrukce pumy už v té době počítala se vzdušným výbuchem realizovaným pomalým shozem na padáku, aby se bombardéry mohly dostatečně vzdálit. Puma měla vícenásobně jištěnou iniciace a mohutný systémem autodestrukce pro případ technického selhání, a tedy spolehlivého následného utajení celé technologie nové zbraně v případě poruchy – nevýbuchu).
To, že se jedná o chladnokrevně plánovaný vojensko-vědecký pokus, který měl poskytnout řadu velmi cenných informací pro vojenské plánování nejefektivnějšího použití zbraně v budoucnu, tedy informací o rozsahu a pásmech ničení, účinek na budovy, infrastrukturu, techniku a živou sílu, ale i monitorování účinku a vývoje nemoci z ozáření na lidech, které následovalo ihned po obsazení atomových cílů Japonska, dokazuje fakt výběru čtyř japonských města: Kokura, Hirošima, Niigata a Kjóto. Starobylé město Kjóto bylo ze seznamu vyjmuto na přímý zásah tehdejšího válečného ministra USA Henry L. Stimsona, který Kjóto poznal, strávil tam kdysi své líbánky a měl k němu nostalgický vztah. Kjóto bylo nahrazeno v seznamu městem Nagasaki. Tato města (tyto cíle) neměly v té fázi války už prakticky vojenský význam, pomohli je vybrat odborníci projektu Manhattan s ohledem na velikost, zástavbu a konfiguraci terénu, byly vyjmuty z leteckého válečného bombardování (podobně jako v Evropě např. pro masívní použití zápalných pum na Drážďany), jen pro to, aby bylo možné přesněji zachytit výsledky útoku nezkreslené předchozím ničením!
Jednání tří mocností (SSSR, USA, VB) o poválečném uspořádání Evropy (Postupimská konference 17.6.-2.8.1945) bylo prezidentem USA Trumanem oddalováno s nadějí, že získá potřebný čas a provedený úspěšný test bude umožňovat lepší pozici v jednání. (Existuje Trumanův výrok: „Jestliže vybuchne bomba, bude to, myslím, samozřejmě na tyto hochy obušek.“).
Test se uskutečnil během konference dne 16.7.1945 na polygonu v poušti Nového Mexika (ihned telegram Trumanovi do Postupimi). Po vyhodnocení bylo zjištěno, že výbuch asi 100x překonal původní odhady (zpráva Trumanovi 21.7.1945). Dne 24.7. pak Churchill s Trumanem jako by mimochodem informovali Stalina o zbrani ohromné destrukční síly (ale nepadl ani náznak termínu „atomová bomba“). Stalin nijak nereagoval a vznikl tak dojem, že nepochopil význam informace. Po jednání to Molotov komentoval: „Stoupají na ceně.“ Stalin se zasmál: „Ať stoupají. Bude potřeba promluvit s Kurčatovem (hlavní osobnost jaderného výzkumu SSSR) o urychlení naší práce.“
V době bezprostředně předcházející svržení pum již byla japonská protivzdušná obrana v podstatě zničena, a letectvo USA zcela kontrolovalo vzdušný prostor, města a průmysl mimo vybrané atomové cíle byly těžce poškozeny a rozvráceny bombardováním (např. Tokio – 80.000 mrtvých po konvenčním náletu – srovnatelné s pozdějšími obětmi v Hirošimě), námořní síly Japonska byly do značné míry zničeny už dříve, ale pevninská obrana byla odhodlaná klást poměrně tuhý odpor. Japonsko bylo v té situaci i bez atomového bombardování zralé na kapitulaci. To nebyli ochotni akceptovat pouze fanatičtí militanti se samurajskou tradicí, kteří by ale nekapitulovali ani po atomových útocích a volili by raději smrt v beznadějném boji.
Podle Jaltské dohody, v níž Stalin slíbil spojencům vstoupit do války s Japonskem do tří měsíců od ukončení bojů v Evropě, začala Rudá armáda 9. srpna 1945 ničit japonskou kuantugskou armádu (přes milion mužů), hlavní sílu Japonského císařství dislokovanou na pevnině. Sovětská vojska, postupovala rozhodně, účinně a velmi rychle. O útoku, který byl delší dobu plánován, byli spojenci (USA) informováni předem . Už 17. července 1945 řekl Truman na postupimské konferenci, že akce spojenců ve válce proti Japonsku nevyžadují aktivní pomoc Británie a prohlásil, že „USA očekávají pomoc od Sovětského svazu“.
Problém byl také v hodnocení a vnímání vlastních ztrát spojenci. Např. 1. dubna 1945 se Američané vylodili na Okinawě čímž začal útok na japonské ostrovy. Bitva trvala až do 21. června a na americké straně si vyžádala 12 513 mrtvých což byly dosud největší ztráty USA v této válce. Ve srovnání s těžkými boji 2.sv. války v Evropě, kdy ztráty vojáků Rudé armády i Wehrmachtu dosahovaly v jednotlivých operacích mnoho desítek až stovek tisíc na obou stranách, a dokazuje to nesouměřitelnost rozsahu a tíže bojů západních spojenců s významnými válečnými střety na sovětsko-německé frontě v Evropě. Pro USA ani pro VB to prostě nebyla Velká vlastenecká válka – boj o přežití.
I z toho hlediska lze také nazírat na zdůvodnění útoků, podobně jako na mnohem pozdější výrok Madelen Albrightové z května 1996, že půl milionu mrtvých Iráckých dětí (embargo) stálo za to, aby američtí chlapci nemuseli znovu rukovat do Iráku.
Autor RNDr. Ing. Esentier Vladimír je specialista Národní domobrany na ochranu před ZHN