Lubomír Man
25. 9. 2020
Kráčím po chodníku a můj stín nalevo ode mě kráčí se mnou. A je takový, jaký byl, když mi bylo dvacet. A o tomhle vás mohu ujistit, na to si přes všech sedmdesát brázd uplynulého času dobře pamatuji. Pravda, pohybuje se pomaleji než tehdy, ale to na konturách toho stínu není znát. Umělecký dojem zůstává tedy neporušen a můj stín je ke mně ostatně milostivý i v jiných ohledech.
Není na něm např. vidět, že mé nohy, které v nejranějším dětství tvořily písmeno O, pak se prý díky rybímu tuku srovnaly, ale teď, bohužel, kreslí to nepěkné O znovu. Ale tohle ten můj stín, jak já jej mohu sledovat, nezobrazuje, protože vždycky, a to bůhví proč, na mě při jeho pozorování svítí slunce ze strany a nikdy ne za zády. Linie postavy zůstává tedy stejně útěšlivá, jak vžycky byla, a to včetně stínu hlavy, který se ani v nejmenším nezajímá o obě časem vzniklé lysiny nad mým čelem a káru z bláta vytahuje prostě tím, že řídký ostrůvek vlasů, který se mezi těmi lysinami udržel, zobrazuje jako vlasovou houštinu. Takže i ta hlava zůstává stále dvacetiletá, jako kdysi byla, a já přemýšlím nad tím, proč tohle všechno pro mě tenhle můj stín dělá? Proč tím že mě zobrazuje jen jakoby v hrubé kontuře, mi dává iluzi stále přetrvávajícho mládí, kterou je, jak jsem zjistil, možno ještě dále přiživovat tím, že po každé, kdy to počasí jen trochu umožní, vyrazíte na procházku v krátkých kalhotách.
To už pak jste mladík a dokonce i chlapec ve všem všudy, čímž toto své pojednání rychle končím a spěchám ven. Jsou už totiž čtyři hodiny odpoledne a za chvilku bude po slunku veta.
