Rostislav Iščenko
30. 9. 2020 ukraina
V neděli, 27. září, začaly bojové akce v Náhorním Karabachu. Tentokrát nejde o další incident, ale o rozsáhlý útok ázerbájdžánské armády, kterou podporuje také Turecko. V celkové situaci arménsko-ázerbájdžánské konfrontace se však kromě prudkého nárůstu ztrát lidí a techniky nic nezměnilo.
Ani jedna z bojujících armád nedisponuje absolutní převahou, potřebnou pro přeměnu taktických úspěchů ve strategické vítězství. Politických cílů války nemůže být dosaženo silou zbraní (může být pouze trochu posunuta na jednu nebo druhou stranu linie fronty). Turecko se sotva odváží na plnohodnotnou agresi proti Arménii, jelikož Rusko nemůže nechat člena OSKB na pospas osudu, aniž by ohrozilo celý systém svých spojenectví. Mimo to Ankara potřebuje pevný týl pro zachování vlivu v Libyi (což vede k opozici s Egyptem, disponujícím nejsilnější armádou v arabském světě, srovnatelnou co po počtu a vybavení s tureckou).
Turecko je rovněž na pokraji války s Řeckem kvůli sporům kolem šelfu v oblasti Kypru, bohatého na uhlovodíky. A nakonec, turecké pozice v Sýrii se kdykoliv mohou ocitnout pod tlakem nejen sil Bašára Asada, ale také proamerických Kurdů.
Celkově Erdogan sotva, přes veškeré jeho hazardérství, potřebuje vleklý konflikt v regionu, patřícím do oblasti životních zájmů Ruska. Spíše může jít o pokus ázerbájdžánského blitzkriegu, s upevněním se na nové hranici a vytvořením pro Baku příznivějších podmínek pro další vyjednávání. Ostatně, Ázerbájdžán riskuje: pokud útok s třeskotem zkrachuje, pak se jeho vyjednávací pozice, naopak, zhorší.
Sází se zřejmě na to, že Rusko rovněž nepotřebuje zdlouhavý konflikt na Kavkazu. Moskvě stačí problémy na Ukrajině a v Bělorusku, neklid je v Kirgizii, rozhořívá se proces politické destabilizace v Moldávii. Ale hlavní problém, hlavní hrozba vychází z neviditelného oka kybernetického prostoru.
V současné době dosáhly počítačové technologie takové úrovně, že se prakticky smazaly rozdíly mezi virtuálním a reálným světem, hrou a válkou, informačním útokem a reálnými bojovými akcemi, přinášejícími smrt a destrukci. Není náhoda, že 26. září, v předvečer arménsko-ázerbájdžánské srážky, Putin navrhl USA uzavření tak zvaného paktu o informačním neútočení.
Řada místních komentátorů spatřila v tomto pokus vyhnout se další sérii výtek za vměšování se do amerických voleb. Nemyslím, že mají pravdu.
Za prvé, takový cíl je příliš omezený pro učiněnou nabídku. Za druhé, a to je hlavní, ať se uzavírá kolik chce paktů, obvinění stejně budou, jelikož se už stala součástí americké volební kampaně. Bez nich je nyní stejně tak nemyslitelné se obejít, jako bez kandidátských debat. Myslím, že v daném případě jde přesně o to, co bylo řečeno v provolání prezidenta Ruska – o vypracování obecných povinných pravidel mezinárodní informační bezpečnosti, která by regulovala vztahy mezi státy v dané oblasti, jako vídeňské a ženevské dohody a konvence regulují mezistátní vztahy ve vojensko-politické a diplomatické oblasti.
Jde o to, že, jak jsem už řekl, dnešní útok hackerů, provedený na objednávku nebo se souhlasem státu, je schopen způsobit jinému státu takové škody (včetně lidských obětí), že se může stát příčinou a důvodem pro začátek rozsáhlé války. Ba co víc, srážka běžných armád, jako je to, co se děje nyní v Karabachu, může být dost přesně spočítána vojenskými analytiky, a politické vedení zainteresovaných států si bude jasně představovat, v jakém okamžiku, za jakých podmínek a která ze stran překročí “červenou čáru”. Takže je čas na to, aby se politickými prostředky nepřipustilo vystoupení konfliktu zpod kontroly.
Mezitím masivní anonymní útok v kybernetickém prostoru, zamířený na strategické objekty, může a musí být chápán státem, který je podroben útoku, jako pokus prvního odzbrojovacího úderu skutečné vojenské agrese. Pokud země vidí, že její kybernetická obrana neodolává, může zasadit předpokládanému agresorovi jaderný úder dříve, než bude taková možnost ztracena. Kromě toho, pomocí kybernetické agrese lze stimulovat řetěz technogenních katastrof, které svými demoličními následky budou srovnatelné s omezeným atomovým bombardováním, a tedy rovněž budou vyžadovat ekvivalentní odpověď. Nakonec, dokonce čistě informační útoky, jako je příprava barevných revolucí, jsou přímou agresí, kdy jeden stát podněcuje ozbrojenou vzpouru na území jiného státu. Jak ukazují zkušenosti Ukrajiny, výsledkem takového povstání může být naprosté zničení státnosti.
Všechny vyjmenované případy rovněž spadají do definice státního terorismu, což rovněž poskytuje poškozené straně právo bránit se s použitím zbraní nebo podobných kybernetických technologií.
Víme, že kybernetickým útokům byl podroben Írán, Čína a Rusko. Přičemž pokud se Pekingu a Moskvě celkově zatím dařilo vypořádávat s “neznámými hackery”, tak Írán dost vážně utrpěl od nekrytých útoků amerických a izraelských kybernetických vojsk. Západ zase nejednou obviňoval Rusko a Čínu z hackerských útoků na své sítě. Nehledě na to, že tato obvinění nebyla dokázaná, v řadě případů sloužila podkladem pro přijetí dalších sankčních balíků. Je třeba mít na paměti, že sankce jsou ekonomickou válkou. A ekonomické války byly odpradávna důvodem pro horké války.
A proto se dá říci, že nutnost předepsat jednotná pravidla hry v informačním prostoru uzrála a přezrála. Návrh Putina o uzavření “paktu o informačním neútočení” však svědčí o tom, že Rusko se cítí v dané oblasti dost jistě. Jednání o vzájemném nezaútočení a/nebo o omezení zbraní jsou vedena se stejně silným protivníkem, slabého se však snaží zničit bez dlouhých řečí.
USA zatím neodpověděly na návrh prezidenta Ruska. A sotva v nejbližší době odpovědí. Týmy Bidena a Trumpa prostě nejsou s to spočítat, jak se odrazí na volební kampani jakákoliv veřejná reakce na daný návrh, a nebudou tedy raději riskovat. Zároveň však zazněla nepřímá odpověď ze strany Západu v tentýž den. Zástupci britských zvláštních jednotek prohlásili, že jsou schopni lokalizovat jakékoliv hrozby pro Británii, šířící se z kybernetického prostoru, a vyzvali vládu, aby zvýšila financování a rozšířila působení kybernetických vojsk. Takže k dnešnímu dni je Západ spíše připraven vstoupit do závodů s informačními zbraněmi a očividně si nepřeje se omezovat jakýmikoliv smlouvami.
Ostatně, možná je to lépe, jelikož Západ smlouvy stejně neplní.
Nicméně, nebezpečí informační agrese, vycházející z virtuálního světa, nerozlišitelného od skutečného, je příliš velké, a její možné následky, jak bylo řečeno, zacházejí daleko za rámec čistě informačního světa. K dnešnímu dni zatmívá všechny jiné hrozby, včetně hrozby přerůstání lokálních konfliktů v regionální. Státy druhého-třetího řádu vlastně proto také získaly relativně volnou ruku, jež jim umožňuje rozpoutávat místní konflikty, že globální lídři se příliš upřeně navzájem pozorují a obávají se náhodné srážky, takže manévruji ve snaze obsadit lepší pozici, uvést nepřítele do zranitelného postavení, a zachovat vlastní nezranitelnost.
V konečném výsledku však nedostatek všeobecně přijatých pravidel hry v oblasti mezinárodní informační bezpečnosti přivádí k destrukci pořádku i v jiných (regulovaných mezinárodními dohodami) oblastech. Mezinárodní právo se postupně rozpouští a ustupuje právu silnějšího. Jelikož však nelze být silným současně všude, periodicky vzniká u regionálních hráčů přání zkusit trochu pozměnit rozložení sil v konkrétním regionu ve svůj prospěch. Tehdy také vypukají konflikty, jako je ten, co nyní probíhá v Náhorním Karabachu. Když to Ázerbájdžánu vyjde, tak spolu s ním vyhraje Turecko (které posílí své pozice v regionu na úkor Ruska a Íránu). Pokud Ázerbájdžán prohraje, pozice Arménie se nepatrně posílí, ale Turecko se stejně pokusí posílit svou přítomnost v regionu, když se bude ucházet o status nového prostředníka a nové místo pro jednání o urovnání.
Nicméně, při veškeré zaměstnanosti Ruska na jiných platformách i při veškerém jeho ponoření se do práce na odvrácení světové kybernetické války, je Kavkaz pro Moskvu zásadně (životně) důležitým regionem, proto, jak se mi jeví, bude Rusko hájit své pozice tvrdě, třebaže se vynasnaží, aby se nestalo jednou ze stran otevřeného válečného konfliktu.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
