Ogňan Tuleškov
„Sudetoněmecký landsmanšaft“ (SL) dlouhá léta, celá desetiletí, toužil po přímém jednání s představiteli vlády ČR, ač, jako pouhý spolek, nikdy neměl, a dosud ani nemá mezinárodněprávní subjektivitu. Přesto usiloval o naplnění svého „snu“. Od počátku však jej provázely velké problémy.
SL svou myšlenku neopustil. V době, kdy v čele čs. vlády stál premiér P. Nečas, H. Seehofer, tehdy premiér bavorské vlády a patron landsmanů, orodoval za SL přímo u P. Nečase, a to zřejmě několikrát. Ovšem jeho přímluvy nevedly ke kýženému cíli. A tak bylo třeba přitlačit, aby Češi s přímým jednáním čs. vlády s reprezentací SL souhlasili. Na scéně se objevila paní kancléřka A. Merkelová. I ta byla informována o trvající touze SL již dříve předtím, než odjela v květnu 2012 na státní návštěvu do Prahy. Zde pobyla jen několik hodin. Přesto si našla čas, aby informovala P. Nečase o přání SL jednat s českou vládou. Ta na rozdíl od H. Seehofera uspěla, jak potvrdil další vývoj.
Samozřejmě o tom nevíme z českých zdrojů, ale z německých. Mluvil o tom B. Posselt na 63. sjezdu SL, který se konal též v r. 2012. Cituji: „Já jsem velice vděčen, strašně šťastný, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy… vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“
A co pak následovalo? Došlo k přelomu. Premiér Nečas sestavil státní delegaci a hned v únoru 2013 dorazil do Mnichova, kde před zemským bavorským sněmem pronesl svůj podlézavý a falešný projev, provázený potleskem landsmanů a zřejmě i poslanců ve stoje. Česká politika k SL doznala tak prudký zlom, ač zhruba do té doby platilo ono dobré klauzovské pravidlo, že protějškem české vlády v Německu je pouze německá vláda. Bavorsko bylo pouze jednou z německých zemí, které mají jen fragmentární (částečnou) svrchovanost, SL žádnou mezinárodní subjektivitu neměl, nemá a mít nebude. Do jaké míry k tomu všemu přispěla paní kancléřka Merkelová, nevíme. Bylo její orodování onou pověstnou poslední kapkou nebo rozhodujícím tlakem? Z hlediska dalšího vývoje nejde o podstatnou věc.
V této proněmecké lince jela dále vláda B. Sobotky, která dokonce jednala přímo s reprezentací SL v Mnichově a u Mnichova. Bod zlomu však nastal v nečasovské době. Sobotka se však dostal se svou proněmeckou a prosudetskou politikou mnohem dále. Také proto vzbudil odpor a dopadl ve volbách katastrofálně. Můžeme říci, že od té doby se ČSSD ještě nevzpamatovala ze „sobotkovského šoku“. Její volební porážky následují jedna za druhou.
Uvedené závažné skutečnosti, o nichž se téměř nemluví, musí být známé i našim příslušným ústavním činitelům. Proč mlčí k těmto intervencím, které jsou opakovaným porušením jednoho z principů mezinárodního práva, jež nepřipouští vměšování jednoho státu do vnitřních záležitostí státu druhého? Tato skutečnost je podle mého názoru stejně tak smutná, ne-li smutnější jak zmíněné „intervence“ premiéra H. Seehofera a kancléřsky A. Merkelové.
Narovnání složení ČNDF je také českým národním zájmem
Napříště bychom již neměli připustit, aby v Česko-německém diskusním fóru diskutovali sudeti s českými sudetomily za české peníze s požehnáním germanofilního českého ministra zahraničních věcí, za nezájmu vlády ČR, českých médií a téměř totální neinformovanosti mlčící české veřejnosti.
