Tah Erdogana Ázerbájdžánem

Avatar
Původní autoři

Rostislav Iščenko
7. 10. 2020 ukraina
Po vypuknutí další spirály arménsko-ázerbájdžánského konfliktu v Karabachu, během něhož byl Ázerbájdžán aktivně podpořen Tureckem, se v ruské společnosti rozvinula standardní debata na téma “zda ochrání Rusko Arménii”. Přičemž ani stoupenci pozice “ochrání”, ani jejich oponenti nevidí, že předmět jejich debaty je velmi vzdálený od skutečnosti. Jde o to, že Rusko už ochránilo v Zakavkazsku i Arménii, i Ázerbájdžán před nimi samotnými.

V květnu roku 1994 Rusko zastavilo arménský útok v okamžiku, kdy se ázerbájdžánský stát hroutil na pozadí katastrofických porážek na frontě. Státní převraty a pokusy o jejich provedení byly všedností, armáda byla demoralizovaná a neschopná bojovat, a potenciální vojenská podpora Turecka byla paralyzovaná nedvousmyslným prohlášením Íránu, že je připraven vystoupit v takovém případě proti Turecku.

Následujících několik desetiletí Rusko zajišťovalo přežívání Arménie v podmínkách prakticky celkové blokády, organizované Ázerbájdžánem a Tureckem, k nimž se periodicky připojovala Gruzie. Bez takové podpory by Arménie dávno neunesla těžkosti ekonomických problémů, ztěžovaným nutností udržovat neuznanou NKR (Náhorno-karabašskou republiku, pozn. překl.).

Přitom vojensko-technickou spolupráci Rusko uskutečňovalo s oběma státy, kriticky důležitou však byla výhradně pro Arménii. Ázerbájdžán měl tureckou alternativu, k tomu příjmy z prodeje uhlovodíkových surovin dávaly možnost nákupu jakýchkoliv druhů zbraní a techniky na světovém trhu. Prodejců v této oblasti je vždy dost.

Nakonec to nejdůležitější. Rusko stále hasilo pokusy o obnovení konfliktu. Je třeba chápat, že bez vnější zdržovací síly nebyly Baku a Jerevan s to ani udržovat konflikt ve stavu zmrazení. Místní politici se dostávali do situací, kdy bylo pro ně jednodušší bojovat do posledního Arména nebo Ázerbájdžánce, než se pokusit nalézt kompromis. Lze s jistotou prohlásit, že, kdyby Rusko nezastavilo válku v roce 1994 nebo kdyby dovolilo, aby znovu vzplanula, pak by během uplynulých dvaceti šesti roků v Arménii a Ázerbájdžánu obyvatelstvo důkladně prořídlo, navzájem by si zbourali ekonomiky a podlomili základy státu, že nyní by šlo o přežívání samotných národů na jejich historickém územích (ale ne v diaspoře).

Takže Rusko trvale uskutečňuje konstruktivní (politické a diplomatické) zasahování do tohoto konfliktu. Prostě naši lidé, zpravidla, termínem “zasahování” předpokládají přímé vojenské působení na stranu nebo strany konfliktu. Ale to, i když to vypadá efektivně v televizi, zpravidla bývá destruktivní (pokud nejde pouze o donucení k míru bezohledného agresora). Tak i nyní se Rusko pokouší politickými a diplomatickým prostředky vrátit strany, stojící proti sobě, do výchozího bodu, o zmrazení bojových operací a navrátit je za jednací stůl.

Třebaže se to zdá být ze strany proarménskou pozicí, jelikož to umožňuje Jerevanu zachovat kontrolu nad Náhorním Karabachem a obsazeným v roce 1994 vlastně ázerbájdžánským územím, ve skutečnosti je postup Ruska zaměřen stejně tak na ochranu zájmů Baku, jakož i Jerevanu.

Jednoduché srovnání vojenského potenciálu Arménie+NKR a Ázerbájdžánu ukazuje, že ani jedna ze stran není schopna dosáhnout plnohodnotného vojenského vítězství bez vnější podpory. Nyní se zdá, že takovou podporu je Ázerbájdžánu připraveno poskytnout Turecko, alespoň Erdogan učinil několik nedvousmyslných prohlášení k této záležitosti. V podobných situacích však turecký lídr příliš často dělal podobná prohlášení, a potom se smiřoval s tím, že jím vyznačené “červené linie” se nejednou protínaly, než aby se předpokládalo, že Turecko, které je v konfliktu se všemi svými sousedy, se odváží začít bojové akce proti státu, který je oficiálním spojencem Ruska, navíc s tím, že spojenci Turecka v NATO (nejen USA a Francie, ale dokonce podporující Turecko v Libyi Itálie) jednoznačně nepodpořili pozici Ankary. V daném případě je pozice Ruska a pozice toho, co se u nás stále ještě ze setrvačnosti nazývá “světovým společenstvím” jednotná, a není ve prospěch Turecka.

Ano, Turci poskytli a, možná, ještě poskytnou Ázerbájdžánu podporu prostřednictvím instruktorů a vyzbrojení, možná podstrčí několik tisíc žoldáků, může být dokonce zapojeno ve druhé linii pár stovek skutečně tureckých vojáků. Ale pro Ankaru překračovat meze toho, co je nazýváno hybridní válkou a přistupovat k bezprostředním vojenským operacím ve prospěch Ázerbájdžánu se podobá smrti. Turecko má kolem příliš mnoho nepřátel, s nimiž jsou vztahy na hraně válečného konfliktu. Hybridní válku v Zakavkazsku však Turecko vyhrát nemůže. Rusko a Írán jsou s to pumpovat do Arménie výzbroj do té doby, dokud bude mít u Arménů kdo bojovat. Třebaže obyvatelstva má Arménie méně, než je obyvatelstva v Ázerbájdžánu, je možné pochybovat o tom, že vojáci Jerevanu brzy nedojdou (a ještě není známo, komu vůbec dojdou dříve). Přičemž, jak se už stihl svého času Erdogan přesvědčit, Rusko ovládá i mechanismus použití ekonomických sankcí, přičemž, na rozdíl od amerických, fungují a bijí velmi bolestně.

Takže se zdá, že Ankara speciálně nastrčila Baku do bojů, podle principu: ať Ázerbájdžánci tahají kaštany z ohně. Když se zadaří, tak hlavní bonusy v podobě prudkého posílení vlivu v Zakavkazsku získá Turecko, když se to nepodaří, Ankara bude dělat, že ani moc nechtěla, prostě procházela kolem.

Původně Erdogan podal přihlášku na vstup Turecka do okruhu zprostředkovatelů, účastnících se urovnání daného konfliktu. Myslím, že to je také mez tureckých snů. Ovšem technické provedení plánu je takové, že jeho realizace se jeví nemožnou. Na rozdíl od Minské skupiny, v níž spolupředsedové (Rusko, USA a Francie) víceméně s úspěchem zachovávají minimálně vnější nezaujatost a stejný vztah ke stranám konfliktu, Erdogan jednoznačně prohlásil, že Turecko bude podporovat Ázerbájdžán i na bojišti i za jednacím stolem.

Ale proč je za jednacím stolem Ázerbájdžán ještě sám? Baku je zcela s to samostatně zformulovat a hájit své zájmy. Ať si Ankara s ním hovoří ve sboru jak chce, hlasitěji tento hlas znít nebude, třeba proto, že kromě slov nemá Turecko co nabídnout,: jak už bylo řečeno výše, pokus “podpořit Ázerbájdžán na bojišti” bezprostředně (tureckým vojskem) povede Turecko k rychlé vojensko-politické a ekonomické katastrofě. Turecký stát se může ocitnout v situaci horší, než byla ta po první světové válce, kdy bylo poražené Turecko málem vráceno do hranic Rúmského sultanátu z roku 1182 (přibližně třetina nynějšího území).

A proto zaujmutím angažované pozice, předem odmítající úlohu nepředpojatého zprostředkovatele (čestného makléře), se Turecko zahnalo do kouta. Jediná varianta, která mu poskytovala relativní úspěch, spočívala v naději na rychlé snížení obrany Náhorního Karabachu v důsledku nenadálého úderu značné přesily. V takovém případě by podstatné rozšíření kontroly Ázerbájdžánu nad sporný územím dělalo nové zmrazení konfliktu přijatelnějším pro Baku. Ankara přece demonstrovala svou schopnost silou řešit staré diplomatické problémy. Ale to se nestalo, a nyní každý den bojů zhoršuje mezinárodní pozice, jak Turecka, tak i Ázerbájdžánu.

Erdogan vyjádřil nedůvěru jak Minské skupině, tak i celé OBSE, čímž sjednotil proti Turecku mnohé země (s protikladnými zájmy), kterých se přímo nebo nepřímo dotkla jeho vyjádření. V odpovědi z Washingtonu a Paříže nejen zazněly výzvy k zastavení palby (což je v rozporu s pozicí Turecka), ale také “byli spatřeni” bojovníci a teroristé, které Ankara do Ázerbájdžánu přesunula ze Sýrie a Libye.

To opravdu zhoršuje mezinárodní pozice jak Turecka, tak i Ázerbájdžánu, jelikož zapojení členů teroristických organizací do bojů (když je “uviděl” Washington, dokazovat už není třeba nic) činí mezinárodní vojenské vměšování legitimním. Zasahování to bude (pokud bude) očividně nikoli ve prospěch Turecka, přitom realizovat ho v Zakavkazsku (jménem světového společenství) může jenom Rusko. Francie a USA jsou schopny pokousat Ankaru ve prospěch Řecka ve východním Středomoří, zkomplikovat život Turkům v Libyi a Sýrii, ale do Zakavkazska je jim cesta zavřena – dokonce přes Gruzii (která zatím přizvukuje Ázerbájdžánu, nikoliv až tak proti Arménii, jako proti ruské vojenské základně v Arménii) je logistika příliš složitá, a jiné cesty nejsou vůbec.

Proto, myslím, ne náhodou ministr zahraničích věcí Turecka Mevlut Čavušoglu při včerejším setkání s ministrem zahraničí Ruska Sergejem Lavrovem náhle projevil maximum konstruktivnosti a, podle výsledků setkání, ministři vyzvali obě strany konfliktu k okamžitému zastavení palby. Dříve Turecko prohlašovalo, že zastavení palby je možné až poté, co Arméni úplně vyklidí Náhorní Karabach. Zřejmě přišla chvíle se tvářit “nejsem taková, čekám na tramvaj”.

Ostatně, několik dnů až pár týdnů, aby nenápadně během jednání o zastavení palby ještě pobojovala rukama Baku (v naději dosáhnout zlepšení pozicí), Ankara ještě má. Ale také riziko, že narazí na nepříjemné překvapení, každým dnem narůstá.

Článek byl opublikován 2. října.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová