Miroslav Kelnar
27. 11. 2020 VašeVěc
Za touto tureckou investorskou firmou od roku 2016 již stojí turecký stát tak, jak tento majetek byl znárodněn tureckých státem po pokusu o vojenský puč v této zemi, ale tato skutečnost není podstatná pro průběh veškerých událostí tak, jak ony prošly. Převedení akcií společnosti Adularya pod stát zachránilo totiž tuto společnost od bankrotu a tímto učinilo situaci kolem vlastnictví elektrárny přehlednější, než kdyby proti sobě stály dvě zbankrotované firmy, to je Vítkovice Power Engineering (VPE) na jedné straně, a turecký privátní investor ADULARYA na straně druhé. Zmiňuji tuto skutečnost jen proto, že někteří čeští státní úředníci, a taktéž i vedení VPE, ve snaze zakrýt svoji neschopnost s případem za 4 roky nějak pohnout kupředu, se snaží využít tento akt převedení vysoce zadlužené turecké firmy ADULARYA pod stát jako něco, co téměř znemožnilo situaci s elektrárnou řešit. Tento argument vylučuji jako faktor, který jakkoliv omezil prostor pro nalezení řešení po dobu 4,5 roku nečinně stojící elektrárny v Turecku. Naopak, z mého pohledu bych ocenil, jakou měla turecká strana trpělivost přihlížet, jak jim tato elektrárna nečinně stojí po celou tuto zmíněnou dobu v situaci, kdy Turecko samo elektrickou energii na světovém trhu nakupuje. Vím, že před pár lety dokonce tuto elektrickou energii nakupovalo Turecko z České republiky. Tolik k této v tisku často manipulativně zmiňované otázce.
Jak tak pozoruji vývoj tohoto případu, stále více mi jeho děj připomíná známou pohádku, „jak dědeček měnil, až vyměnil“. Na případu onoho dědečka si je možno představit českého daňového poplatníka, který tyto nepředvídatelné tahy figurami na šachovnici předchozí i současnou vládní garnitury platí ze své kapsy. Osvětlení, proč mi přístup státu připomíná tuto pohádku, se dočkáte až na konci textu, pokud budete mít trpělivost tento článek dočíst až do konce.
Do výčtu všech elementů, kteří se podílely na přivedení projektu do těchto ohromných ztrát padajících na bedra českých daňových poplatníků nelze nezahrnout ani Nečasovu vládu s ministrem financí Kalouskem, ta dala zelenou úvěru na tento ďábelský projekt, který v sobě nesl vysoké riziko již od samého počátku. On by nebyl ten projekt tak ďábelský, kdyby byl v rukou profesionálů, jak vyplyne z dalšího textu.
Zde pak nelze nezmínit ještě Topolánkovu vlády, která při hodně páchnoucí tzv. „privatizaci“ zlikvidovala organizaci specializovanou na vývoz elektráren do Turecka, která tam předtím elektrárny úspěšně vyvážela. Hovořím o ŠKODAEXPORTU Praha, za jehož existence by nikdy k podobnému průšvihu, jako na Adularyi, dojít nemohlo. To mohu prohlásit, protože jsem na této firmě mnoho let pracoval a znám, jaké tam bylo kádrové zajištění, a měl jsem možnost srovnávat, když jsem pak pracoval i na projektu ADULARYA v dresu VPE. Takže když prohlásím, že cestu k tomuto propadáku vydláždil již Topolánek jako tehdejší předseda vlády a Kalousek jako tehdejší ministr financí, tak vím, o čem mluvím.
Nyní přidám něco pro odlehčení, aby byl text článku stravitelnější, a zmíním, jak se „rozdávaly“ úvěry za vlády Nečase a opět Kalouska, to je v letech 2009 – 2011, a k tomuto tématu si prosím můžete něco přečíst na těchto webových stránkách:
„Policie vyšetřuje 16 případů České exportní banky a pojišťovny EGAP“
„Už mě štve, kolik miliardářů zbohatlo díky ČEZu! Jaromír Soukup odpálil další bombu“
https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Uz-me-stve-kolik-miliardaru-zbohatlo-diky-CEZu-Jaromir-Soukup-odpalil-dalsi-bombu-534482
Účet, který tu zbyl po období vlády „vlády rozpočtové zodpovědnosti převyšuje 20 miliard korun na nesplacených úvěrech poskytnutých v tomto období.
Já mohu dodat jen, že vím, kolik to „stálo“, aby například úvěr pro projekt Adularyi na České exportní bance a státní pojišťovně EGAP „hladce“ prošel. Takže při poskytování úvěru ze strany ČEB a pojištění od EGAPU nešlo jen o nehynoucí lásku k českému průmyslu, ale o ty známé kapříky, a to si pište, že vím, o čem mluvím. Na tyto praktiky z dob Nečasovy vlády, která se mi ale vůbec nelíbily, jsem také podal jedno ze svých trestních oznámení, které se, jak jinak, než nevyšetřuje.
A on ten příběh s ČEB/EGAP má humorný podtext, jak uvidíte dále. Čtenář zajisté nemůže vědět, že součástí smlouvy, kterou podepisoval generální dodavatel Vítkovice Power Engineering s tureckým investorem – firmou Adularya, bylo také jedno tzv. antikorupční opatření, které se dostalo do smlouvy díky přání ČEB/EGAP. Tato antikorupční klauzule měla víceméně upozornit tureckého investora, že kdyby ho náhodou, nedej pánbůh, napadalo někde chtít na těchto státních institucích strkat nějaké ty obálky pod stolem, že zkrátka tady „no pasarán“. A když si pak obrazně řečeno tento turecký investor skutečně přišel pro svůj úvěr na tyto instituce, tak se mu asi musely protočit panenky, jak ten kapřík bude veliký. Říkám obrazně, protože oni tam samozřejmě fungovali prostředníci mezi těmito dvěma „partnery“.
Druhým odlehčovacím příběh je, že musím zmínit, že tento projekt byl od začátku rizikový, a to z několika důvodů. Rizikový byl investor, který s energetikou neměl nikdy nic společného a neměl ve svém kádru lidi, kteří by byli schopni si projekt „technicky pohlídat“. Rizikový byl generální dodavatel, který nikdy nevyvezl žádnou elektrárnu do zahraničí, a on po pravdě řečeno nikdy dokonce žádnou elektrárnu nepostavil ani v ČR, a rizikovým byl zejména pak dodavatel kotle – rakouská firma Andritz, která nikdy předtím takovýto velký kotel v požadované fluidní technologii ani zdaleka nevyprojektovala. Zřejmě s vědomím, že projekt je jištěn onou antikorupční klausuli v kontraktu, našli členové schvalovacích týmů na České exportní bance a státní pojišťovně EGAP „odvahu“ schválit poskytnutí úvěru pro tureckého investora a dále pak i schválit poskytnutí pojištění pro tento projekt. To druhé schválení je důležitější, protože ten kdo nese skutečné riziko nesplacení úvěru je EGAP a ten schvaloval své pojištění úvěru již poté, co byl podepsán kontrakt mezi VPE a rakouskou firmou Andritz, o které jsem již zmínil, že nikdy předtím nevyprojektovala fluidní kotel zdaleka ani ne s polovičním výkonem. Tato sázku na firmu „bez reference“ by prosím žádná jiná firma v posici generálního dodavatele nepřipustila, jen ve VPE to bylo možné a proč? Protože tam existoval sehraný tým kamarádů, kterým šlo úplně o něco jiného, než, aby projekt úspěšné zafungoval. Co za tímto tragických rozhodnutím ohledně výběru dodavatel kotle asi bylo, to už nechám na vaší obrazotvornosti. Ve svém rozhovoru pak bývalý ministr průmyslu Huner hodnotí tuto odvahu vedení ČEB a EGAP při schvalování úvěru a pojištění úvěru pro Adularyi těmito slovy: „Obzvlášť nedostatečná byla míra posouzení rizik“. Zde je prosím ten rozhovor s bývalým ministrem průmyslu Hunerem:
„Většina peněz utracených v turecké elektrárně už se Česku asi nevrátí. Adularya je odstrašující případ, říká ministr Hüner“
Jako paradox pak může znít, že dva členové z těchto „odvážných“ týmů na ČEB a EGAP našli nějakou podivnou cestou osudů tiché a klidné zázemí v kádru pracovníků právě u tohoto generálního dodavatele elektrárny do Turecka, kterému tenkrát „pomohli“ se zajištěním financování pro tento vývozní případ v rámci uplatňované strategie tehdejší Nečasovy vlády: „projektů se nelekejte a na rizika nehleďte“. Jeden z oněch přišedších na VPE byl dokonce v době schvalování financování na ČEB pro projekt Adularya členem úvěrového výboru a ředitel odboru řízení úvěrového rizika, takže odborník na rizika. Tak tomu říkám pecka, ale to není vše. Zde si můžete přečíst, jak tito vysloužilci obcházeli firmy, kterým tzv. pomohli k projektům, když hledali svoje další angažmá poté, co byli odejiti ze státních služeb: -*-*-**–“Domlouval firmám úvěry, které zajímají policii, teď pro ně dělá”*–*
http://ekonomika.idnes.cz/skuhra-uvery-policie-05m-/ekonomika.aspx?c=A170126_110514_ekonomika_lve
Tento kádr, co se o něm mluví v tomto článku, zase v době příchodu na VPE v roce 2015 již čelil policejnímu vyšetřování, že v době, kdy byl náměstkem generálního ředitele na EGAP, že zmanipuloval dokumenty a připravil tím český stát o 400 milionů EUR. Viz článek na tomto linku:
“Policie obvinila bývalé manažery EGAP. Prodělali 400 milionů”.
Jinými slovy, ti, co tomu projektu tak neskutečně „fandili“ v dresu ČEB a EGAP v letech 2010 a 2011 při schvalování úvěru, tak potom jeden z nich, co má ty dovednosti s „přípravou dokumentů“ se aktivně podílel na VPE na likvidaci projektu Adularya v roce 2016, a ten druhý specialista „na rizika“ se pak podílel už i na likvidaci dokonce i generálního dodavatele jako takového – viz níže uvedené články:
„Firma Vítkovice Power Engineering na sebe podala návrh na konkurz“
https://www.idnes.cz/ekonomika/podniky/vitkovice-power-engineering-konkurz.A170801_163732_ekoakcie_pas
„Mateřské Vítkovice kritizují návrh dceřiné VPE na konkurz“
https://www.idnes.cz/ekonomika/podniky/vitkovice-power-engineering-konkurz.A170802_133714_ekoakcie_pas
Nyní si dovolím připomenout hlavní rysy tohoto obchodní případu, který skončil kolapsem svou mírou nesrovnatelným snad s žádným podobným vývozem investičního celku do zahraničí v minulosti. A do tohoto historického exkurzu zahrnu i období socialismu, kdy bylo něco takového nemyslitelné, to by si někdo býval tenkrát sakra odskákal dlouholetým vězením nadělat takové škody státu, a to by si přitom ani nemusel nic strčit do kapsy. Protože kdybyste znali celé kontury tohoto případu, jak je znám já, tak by vás ani nenapadlo, že někdo mohl takto rozhodovat „v dobré víře“.
Ztráta z tohoto zmařeného případu se šplhá až k nějakým 15 miliardám korun a to, že se nepodařilo za 4,5 roku najít žádné řešení, které by zachránilo větší část peněz českých daňových poplatníků, je podle mého názoru výsledkem toho, že se ani žádné řešení tak moc nehledalo. Moje přesvědčení je, že tu šlo vždy především o něco jiného, než šetřit peníze českých daňových poplatníků, kdy prioritou celého tohoto jalového 4 leté tápání kolem špatně funkční elektrárny bylo zejména umožnit firmě Andritz, aby se vyhnula své odpovědnosti za špatnou funkčnost jimi navrženého kotle.
Leccos napoví, když uvedu, že firma Andritz byla jen jedinou společnosti, která dostala vyplaceny veškeré zakontrahované peníze z tohoto případu, ale kdyby jen ty zakontrahované, ale tato firma dostala připsány ještě jako nášup 2,6 milionů EUR ke kontraktační ceně a to na tzv. pokrytí dodatečných výdajů souvisejících s prodloužením kontraktu. Těm ostatním subdodavatelským firmám, většinou českým, zde zůstalo viset minimálně 10% kontraktační ceny, celkem toho bylo za 30 milionů EUR, co musely tyto české firmy obětovat, jen Andritz všechno a k tomu ještě nášup. No a ted´ mudruj, český daňový poplatníku, co za tím asi bylo.
Zeptám se logicky, co bylo jednoduššího, než v momentu, kdy se zjistilo, že kotel je nevyužitelný pro stabilní provoz, poslat na projektanta kotle – rakouskou firmu Andritz reklamaci, aby kotel uvedla do provozuschopného stavu? A musím dodat, že na uplatnění reklamace bylo rok času od zjištění problému se zalepením kotle popílkem do doby, než vypršela garanční doba firmy Andritz za správnou funkčnost kotle. Tato formální záruka Andritze byla podložena ještě finanční jistinou u banky Andritze ve výši cca 1,4 milionů EUR, kterou bylo možno na první zavolání a bez protestů Andritze jemu zkonfiskovat. Rok trvala nečinnost jak vedení VPE, tak i státu, jen aby mohlo v klidu vypršet garanční období firmy Andritz a jeho bankovní záruka se mohla automaticky uvolnit. Jak také jinak, když přece za rok garanční doby Andritze nepřišla vůči jeho kotlům žádná námitka od VPE a ani od státu. Vždyť jejich špatná funkčnost, to přece byla jen kosmetická vada.
Rok byla dostatečně dlouhá doba na to, aby si celý ten vzniknuvší problém VPE prokonzultovaly s odborníky, kde ten problém pro zanášení kotle vlastně leží. Nakonec ani nebylo nutno se příliš teoreticky zabývat původcem problémů, je věcí dodavatele, když produkt správně nefunguje, aby on zdůvodnil, že chyba není na jeho straně. Proč zde v tomto případě nikdo nechtěl po firmě Andritz, aby fundovaně zdůvodnila, proč ten kotel správně nefunguje, a proč má Andritz navíc špatně vyprojektovaný odvod popílku s poloviční kapacitou, než by měla být? Došlo tu snad k chybám při výpočtu kotle? A nebo byl snad tento kotel okopírován z nějakého dřívějšího projektu, kde byl poloviční obsah popele v uhlí a tudíž i poloviční výstupní kvantum popílku?
Na tyto otázky by měl odpovědět Andritz. On sice nějakou tu zdůvodňující zprávu předložil na VPE, ale ta zpráva měla tak akorát hodnotu papíru, na kterém byla napsaná. Z 6 důvodů, které v této zprávě Andritz zmínil, ani jeden nebyl opodstatněný. Odpověd´ na otázku, proč tuto zprávu Andritze VPE neodmítlo, nám právě tvoři to jádro pudla.
Místo hledání vysvětlení, proč nechali vedení VPE i český stát vyjít firmu Andritz ze své zodpovědnosti za správnou funkčnost kotle, spíše položím otázku, co v této banánové kotlině za uplynulých 30 let fungovalo naprosto nejlépe? Odpovím sám, přece kapří business, a když tento fenomén dosadíte do všech těch nepochopitelných rozhodnutí, která tu byla na projektu Adularya učiněna, tak vám to najednou celé to počínání okolo začíná dávat smysl a ta mozaika najednou začne vytvářet určitý barvitý obraz neutěšeného stavu v českém banánovém prostoru.
On si nakonec český stát, na rozdíl od vedení VPE, kterého důvod pro zanášení kotle nezajímaly vůbec, nějakou expertní zprávu na důvody zanášení kotle popílkem zpracovat přece jen zadal, ale nejdříve nechal projít záruční dobu firmy Andritz a pak teprve 12 dní po jejím vypršení se začal poohlížet po expertní firmě, která by odpověděla na otázku důvodů pro zanesení kotle. Tato expertní zpráva nakonec potvrdila, že ten problém neleží v žádném případě tam, kde firma Andritz společně s vedením firmy VPE tak hlásně tvrdila pro tisk, to je ve vysokém obsahu chloru v uhlí, ale v něčem jiném.
Expertní zpráva byla hotova v začátku listopadu 2017 a vyvrátila hlavní argument Andritze o důvodech pro zanesení kotle, avšak do dnešního dne se nikdo nepokusil požádat firmu Andritz o spoluúčast na opravě kotlů na obou blocích projektu Adularya, což je jistě zajímavý fakt. Alespoň ne formou žaloby k arbitrážnímu osudu. Já jiné vysvětlení nenacházím, než že tu proběhl opět ten kapří business, jak je běžné v těchto krajích už po 30 let.
Co je dále nepochopitelné, je, že tato elektrárna stojí nečinně po dobu již 4,5 let a za celou tuto dobu se nikdo nepokusil tuto elektrárnu uvést do provozu a seřídit ji a zkusit uplatnit na kotli alespoň nějaká ta nejjednodušší opatření, která nic nestojí, a nebo vyžadují vynaložení jen mála prostředků. Já jedno opatření, které by bývalo mělo smysl zkusit a nic by finančně nestalo, uvedu.
Na problému, který nastal na kotli u projektu Adularya, to je na zanesení vnitřních prostorů kotle, má výrazný vliv obsah sodíku v uhlí, na tom se všichni odborníci shodnou. Že je na dole projektu Adularya vysoký obsah sodíku v uhlí, to víme již od samého počátku, stačí nahlédnout do kontraktu do specifikace složení uhlí pro vyprojektování kotle a víme, na čem jsme. Průměrný obsah sodíku, který je uveden v kontraktu, je podle zkušeností světových odborníků řazen do pásma vysoce rizikového faktoru pro možnost zanesení se kotle popílkem. A odborná literatura doporučuje, že právě tomuto riziku možného zalepení kotle spečeným popílkem pocházejícímu od paliva má být dána projektantem kotle priorita při navrhování technického řešení kotle. Vzal Andritz faktor vysokého obsahu sodíku vůbec v úvahu, když kotel navrhoval? Myslím si, že ne, ale může to být věc pro diskusi.
Je tu však jedna podstatná věc, kterou je nutno zmínit. V roce 2014 si nechala Česká exportní banka a státní pojišťovna EGAP provést u společnosti Bureau Veritas analýzu uhlí na dolech Adularya ke zjištění, kde v jakém místě na dole je jaké složení uhlí. Podle této zprávy z června roku 2014 pak vedení VPE, tak i Andritz, věděli dobře, jaké kde v jakém místě sloje je jaké uhlí a tato analýza paliva í byla zpracována po celé délce sloje až do konce po úsecích průměrně cca 100 m od sebe. Konkrétně se tedy vědělo, s jak vysokým obsahem sodíku na kterém místě dolu je nutno počítat a důl byl připravován tak, že se začne těžit uhlí od konce sloje. Jenže na konci sloje bylo uhlí s poměrně vysokým obsahem právě sodíku v uhlí a naopak, na začátku sloje bylo k disposici uhlí s nízkým obsahem sodíku. Takže VPE i Andritz věděli 2 roky před uvedením bloku do provozu, že nám přijde na prvotní seřízení kotle a garanční testy na kotli uhlí s vysokým obsahem sodíku i chloru. Ale nikdo nic zásadního nenamítal, jen bylo doporučeno míchání uhlí, což v tomto případě by nic neřešilo.
V odpovědi na tuto zprávu Bureau Veritas zaslal Andritz e-mail na VPE, kde varuje před vysokým obsahem sodíku jako možné příčiny pro pozdější zanesení kotle popílkem a varuje také i před vysokým obsahem chloru, který podle názoru Andritze z roku 2014 může způsobit rychlé rezavění kotle. U chloru ale Andritz nezmiňuje žádné nebezpečí, že by nám chlor způsoboval tendenci popílku k nalepování se na stěny. Tento názor Andritze z roku 2014 se plně shoduje s názorem autora zprávy – Bureau Veritas, který taktéž vidí chlor jen jako faktor pro možnou rychlou korozi. Za dva roky na to však Andritz kompletně změnil názor a celý problém s nalepováním popílku začal pak připisovat vyššímu obsahu chloru v uhlí.
Znovu opakuji, že ten skutečný důvod pro zanášení kotle je vysoký obsah sodíku a ten byl sice v průběhu provozu bloku vysoký, ale nebyl mimo kontraktační hodnoty. Obsah chloru byl však evidentně mimo kontraktační hodnoty a tak Andritz operativně podsunul tento zavádějící argumentu o chloru na vedení VPE, kde se tento argument setkal s pochvalným mručením.
Když se pak uvedl blok poprvé do provozu v únoru 2016, tak se nám kotel zalepil popílkem. No dobře, než se podařilo vyčistit 150 tun slepeného popílku, tak bylo více než měsíc času, aby dodavatel této technologie firma Andritz přišel s nějakým nápadem, jak zabránit, aby se nám stejné zalepení kotle nezopakovalo. Proč říkám, že Andritz měl přijít s nějakým opatřením? No přece ten, co svoji technologii na VPE prodával, to byla firma Andritz, a tato firma měla znát nejlépe, co jejímu kotli dělá dobře a kde to tzv. dře. Tato firma však přišla za celý měsíc v zásadě jen s jedním zdůvodněním, proč došlo k zalepení kotle, a to, že důvodem pro tvoření nálepů je vysoký obsah chloru v uhlí. O vysokém obsahu sodíku v uhlí však v jejich zdůvodnění nepadlo ani slovo. To je pochopitelné, protože obsah sodíku byl při prvním provozu kotle v uhlí sice vysoký, ale pořád ještě v mezích kontraktu. Rovněž tak obsah chloru, na který tento problém Andritz sváděl, byl na konci sloje nejvyšší z celého dolu, ale na začátku sloje se pohybuje obsah chloru v popílku v tisícinách procenta, je tedy téměř na nule.
Když vyjdeme ze situace, že máme na skládce navezeno uhlí z konce sloje, které má vysoký obsah sodíku a řekněme i vysoký obsah chloru, a víme, že na druhé straně sloje je uhlí s nízkým obsahem sodíku i chloru, pak každého logicky napadne, že při druhém pokusu o uvedení bloku do provozu zkusím spalovat uhlí s nízkým obsahem sodíku a chloru, to je uhlí ze začátku sloje. Stačilo nám navézt na skládku množství uhlí ze začátku sloje, které stačí na 14 dní provozu k ověření, zdali se problém zopakuje. Podle mého názoru je dosti pravděpodobné, že by se nám nálepy popílku již nezopakovaly. Proč se toto řešení nezkusilo, nic by to finančně nestálo, jen by to vyžadovalo přemístit těžební zařízení z konce sloje na začátek již vyhloubené sloje.
Jak postupovalo VPE s Andritzem poté, co se kotel vyčistil? No přece dodalo do kotle to samé uhlí, které tam již jednou bylo dodáno, když se nám kotel poprvé zanesl popílkem. A když se nám znovu se stejným uhlím kotel opět zanesl, tak Andritz s VPE vítězoslavně prohlásili, že se potvrdila teorie Andritze o zanesení kotle popílkem díky vysokému obsahu choru v uhlí. Asi každý, kdo má trochu logiky v hlavě, tak by navrhnul, abychom dodali do kotle právě to uhlí s nízkým obsahem sodíku (a samozřejmě i s nízkým obsahem chloru, když už tento argument Andritze použil), tedy uhlí ze začátku sloje, abychom mohli zjistit, že:
- se nám kotel opět zalepí, a to i když obsah sodíku a chloru v uhlí je nízký, pak máme důkaz, že je problém v technickém řešení kotle
- kotel se nám již nezalepí a pak máme důkaz, že nám toto uhlí zalepení kotle skutečně ovlivňuje.
Na otázku, proč se neuplatnil ten druhý přístup založený na dodání uhlí s nízkým obsahem sodíku a chloru při druhém uvedení bloku do provozu, abychom se potom na tomto rozcestí již mohli vydat tím správným směrem, odpovím, že to záleželo na tom, co kdo chtěl tímto druhým pokusem dokázat. Pokud dosadíme onen konstantní fenomén, jak je zmíněn výše, pak začne být jasné, proč se nepostupovalo tím druhým způsobem, aby argument, na kterém postavil svoji obranu Andritz, nemohl být vyloučen.
Zde tedy již před 4 roky mohlo VPE vyjasnit, samozřejmě kdyby chtělo, zdali a jak nám ovlivňuje složení uhlí náš problém se zalepením kotle.
Ono těch přešlapů proti logice věci tu ale bylo daleko více, uvedl jsem jen jeden demonstrativní příklad.
Právě proto, že z celého průběhu výstavby elektrárny v Turecku ve mně zůstalo silné podezření, že pád tohoto projektu, a rovněž tak i následný bankrot firmy VPE, může mít na svědomí korupce na projektu Adularya, tak jsem z tohoto důvodu podal trestní oznámení na Vrchní státní zastupitelství v Praze (VSZ). Očekával jsem, že policie pod dozorem VSZ prošetří má podezření, že za řadou podivných rozhodnutí, která provázela projekt Adularya od samého počátku, mohly být určité finanční stimulace z externích zdrojů. Já si jinak prostě ta podivná rozhodnutí, která byla učiněna ve vedení VPE, a rovněž tak i ve vedení tohoto státu, sám vysvětlit neumím. Možná ale, že mám jen malou představivost.
To, že jsem dlouhá leta elektrárny do Turecka vyvážel, mi snad dává kvalifikaci, abych dokázal rozlišit, zde se jednalo o chybu někoho učiněnou, ale v dobré vůli, a nebo se jednalo o úmyslné špatné rozhodnutí, a to jen z toho důvodu, že je to pro nějakého toho subdodavatele výhodné. Pak samozřejmě hned následuje úvahu, proč někdo podporuje jinou firmu proti zájmům vlastního podniku.
Toto mé trestní oznámení jsem podal v listopadu 2016 a za celé dva roky, kdy měl vyšetřovatel v Národní centrále proti organizovanému zločinu (NCOZ) v ruce mé analýzy, necítil tento žádnou potřebu si zavolat jediného z mnou uváděných svědků, aby si ověřil informace, které já jsem ve svém trestním oznámení zmínil. Já jsem si dokonce i stěžoval na nečinnost vyšetřovatele na dozorujícího státního zástupce na VSZ, ale nápravy jsem se nedočkal. Taktéž, co mě překvapilo, že když jsem se já přihlásil jako svědek ochotný poskytnout veškeré mě dostupné informace policii, tak vyšetřovatel mě nikdy za ty dva roky ani nekontaktoval, že by chtěl nějaké vysvětlení, anebo, že by mé argumenty se mnou chtěl probrat. Jednou si mě sice pozval, ale to bylo z jiného důvodu, než aby mi dal šanci obhajovat svoje názory zmíněné v mém trestním oznámení, to mě tenkrát spíše chtěl obvinit.
A jaké pak bylo moje překvapení, když v pololetí tohoto roku jsem znenadání obdržel vyjádření od vyšetřovatele z NCOZ, že prý v mnou uváděných skutečnostech neshledal žádný trestný čin, a proto tuto kauzu odložil. Musím uvést, že jsem popsal ve svém trestním oznámení asi tak 250 stran. Jen znovu opakuji, že ten vyšetřovatel za celou dobu 2 let neměl zájem si vyslechnout žádného svědka, kterého já jsem uvedl ve svém trestním oznámení (alespoň já jsem se o žádném takovém případu nikdy nedozvěděl), ani nechtěl vyslechnout mě a ani žádné podezřelé, a tak se ptám, jak pak chtěl ověřit vyšetřovatel nějaké ty podezřelé skutečnosti, když nechtěl využít vzájemné konfrontace argumentů svědků a podezřelých? Dokonce při našem jediném setkání mi vyšetřovatel tvrdil, že jsem si prý já vytvořil své vlastní příběhy s kriminální zápletkou. Že bych měl talent jako Agatha Christie? To mě nikdy nenapadlo.
Jsem si naprosto jist, že tento vyšetřovatel nic za celou tuto dobu dvou let nevyšetřoval a ani vyšetřovat nechtěl. Tímto chci uvést čtenáře do reality, jak u nás probíhá vyšetřování trestné činnosti v případech, kdy se nic vyšetřit nechce
I když jsem pochopil, jak toto zametání funguje, tak jsem to nevzdal, a když jsem obdržel v pololetí tohoto roku informaci z NCOZ o odložení mého trestního oznámení, tak jsem předložil protest proti tomuto rozhodnutí na příslušného vyšetřovatele na NCOZ a taktéž jsem požádal i dozorujícího státního zástupce, aby prověřil postup vyšetřovatele a jeho rozhodnutí, a aby jeho rozhodnutí eventuálně zvrátil. Dozorující státní zástupce se vyjádřil k mé žádosti a sdělil mi, že já nejsem osobou oprávněnou si stěžovat a využil přitom i argumentu vyšetřovatele, že tento neshledal v mnou uvedených skutečnostech žádný trestný čin.
Ergo kladívko, nezbylo mi tedy, než jít výše a napsal jsem svoji žádost tentokráte již na vrchní státní zástupkyni JUDr. L Bradáčovu, aby nad vyšetřováním případu ADULARYA převzala dohled ona osobně. Prozatím jsem od ní odpověď neobdržel. Nedělám si ale příliš iluzí, že by tato vrchní státní zástupkyně zvrátila rozhodnutí státního zástupce ze svého úřadu, ale nechám se rád mile překvapit. Mezitím jsem napsal i ministryni spravedlnosti JUDr. M. Benešové, tak tam také čekám na odpověď. Paní ministryni už jsem jednou psal, ale odpovědi jsem se nedočkal.
Nyní se vrátím k tématu, kterým jsem začal, a to je onen inzerát na prodej pohledávky ČEB vůči tureckému investorovi ADULARYA.
Když se vrátím do roku 2016, tak jednou z prvních věcí, kterou turecký držitel akcií elektrárny Adularya po jejím převzetí navrhnul české straně, bylo to, aby si ČEB elektrárnu převzal za symbolickou korunu, a že se zároveň zruší i ten nesplacený dluh Turků vůči ČEB, který činí 433 milionů EUR. Do dneška nechápu, proč na tento návrh česká strana nepřistoupila, vždyt´ s touto variantou musela počítat i úvěrová smlouva, která se podepisovala mezi ČEB a investorem Adularyí v roce 2010. Zde se přece muselo řešit, co se stane, když příjemce úvěru nebude dluh splácet. Já chápu onu nabídku Turků na převzetí elektrárny za korunu jako dobré východisko pro český stát. Zjednodušila by se tím situace a vytvořila se příležitost, v lepším případě elektrárnu opravit a pak ji prodat, a nebo ji prodat ihned po převzetí.
Nakonec tu byla i určitá alternativa, že by tu elektrárnu mohl převzít do svého vlastnického portfolia ČEZ, který v Turecku jednu paroplynovou elektrárnu postavil a provozuje ji tam dodnes. Česká strana toto převzetí elektrárny v roce 2016 neakceptovala a pak došlo k více než 2 rokům prodlevy, kdy se nic neřešilo. Až potom v lednu 2019 se pokusila ČEB společně s tureckým držitelem akcií firmy Adularya tuto elektrárnu prodat.
Celkově se v roce 2019 uskutečnily tři soutěžní kola na prodej této elektrárny a podle informací, které mám z Turecka, podala 2 x do soutěže nabídku jedna čínská firma, ale i přes tuto nabídku byla soutěž zrušena, údajně kvůli nedostatečnému počtu zájemců. Třetí prodejní kolo bylo vypsáno měsíc po uzavření toho druhého prodejního kola, ale pod stejnými finančními podmínkami. To jsem také nepochopil, proč je vypisované v tak krátké době třetí kolo pod stejnými podmínkami. Do tohoto třetího soutěžního kola se opravdu žádný zájemce nepřihlásil. U prvního a druhého prodejního kola byla minimálně jedna přihlášená firma připravena zaplatit limitní cenu, která byla v soutěžních podmínkách stanovena. Tato limitní cena činila v prvním prodejním kole 230 milionů EUR a ve druhém prodejním kole cca 172 milionů EUR. Také mi leží v hlavě, proč se zde v českém tisku uvádí nepravdivé informace, že se do soutěže nikdo nepřihlásil, když tam ve skutečnosti minimálně v prvním a druhém prodejním kole jeden zájemce byl. Viz informace v tomto článku:
„Elektrárnu Adularya nikdo nechtěl. Česko zkusí prodat aspoň pohledávku, ale prodělá miliardy“.
Abych představil princip této prodejní soutěže u oněch 3 prodejních kol pod patronací turecké strany, tak uvedu, že byly stanoveny v soutěžních podmínkách dvě ceny, a to jednak cena za elektrárnu, kde se předpokládalo, že tyto peníze dostane po prodeji ČEB a druhou cenou byla porce, kterou měl zaplatit kupující elektrárny na pokrytí nákladů turecké firmy Adularya spojené s udržováním elektrárny po dobu 4,5 roků a na pokrytí případných dluhů firmy Adularya, které tu vznikly vůči státním firmám za tuto dobu. Ta suma, kterou chtěl turecký stát při prodeji elektrárny získat, byla na úrovni cca 27 milionů EUR.
Názorně si to představme, ČEB půjčí peníze tureckému investorovi na postavení elektrárny, kdy v úvěrové smlouvě je zmíněno, že když dlužník neplatí, že má banka právo elektrárnu převzít. Ta česká banka ji po dobu 4 let nepřevzala, i když jí převzetí bylo nabízeno, a za tuto dobu vynaložila Adularya na takovou tu základní údržbu a ochranu elektrárny, že ji nikdo nezapálí a nerozkrade, miliony EUR. Celkem mě to nepřekvapuje, že turecká strana, když už se ta elektrárna prodává, tak z prodeje chce získat to, co vynaložila, aby tu elektrárnu udržela v prodejném stavu.
Přijde na mysl otázka, proč se nevypsala soutěž, kde by nebyly stanoveny žádné limitní ceny a ta elektrárna by byla prodána té nejvyšší nabídce? Tím bychom se vyhnuli nějakému tomu pravidlu, že je málo soutěžících a proto je soutěž nutno zrušit. S tureckým stranou se dalo domluvit, že ti dostanou například 10% z prodejní ceny na pokrytí svých nákladů s udržováním této elektrárny a problém by byl vyřešen.
A nyní se vrátíme až na konec příběhu, a to aktu, kdy ČEB přikročila k vypsání veřejné soutěže na prodej pohledávky za tureckým investorem, která činí cca 433 milionů EUR. Jen malá poznámka, nyní se prodává nikoliv elektrárna, ale jen pohledávka, kterou má ČEB vůči tureckému investorovi. Co se tedy prodává, je právo vyloučit již ČEB jako aktéra, který má do prodeje co říci a po získání této pohledávky tedy může vítěz oslovit přímo turecké státní orgány a začít se bavit s nimi o podmínkách převedení elektrárny do majetku nového investora. Ta elektrárna totiž stále patří tureckému státnímu fondu TMSF, protože se několikrát opakovaná nabídka Turků na převedení elektrárny na ČEB nesetkala s pozitivní reakcí českých státních orgánů.
Nyní pro srovnání. Ve druhém kole prodeje elektrárny uskutečněnému v červenci 2019 byla limitní cena za elektrárnu i důl ve výši 172 milionů EUR, takže tuto cenu mohl podle mého názoru ČEB získat od čínské firmy, která měla zájem o zakoupení této elektrárny. Těch 27 milionů EUR pro Turky, ty jsou navíc k této ceně.
A nyní můj dotaz zní, kolik může dostat ČEB za prodej své pohledávky vůči turecké firmě ADULARYA od případného zájemce? Myslím, že to bude jen zlomek ceny, kterou by mohla banka dostat při uskutečněném prodeji elektrárny ve druhém prodejním kole, kdy byla prodejní cena 172 miliony EUR. Ale je třeba rozumět, že tímto prodejem pohledávky končí pravomoc české strany z této elektrárny něco chtít. Asi každému přijde na mysl otázka, proč proboha česká strana nechtěla nikdy zkusit tuto elektrárnu uvést do provozu a zkusit s ní experimentovat, jak jsem já uvedl ten příklad s uhlím z konce sloje a ze začátku sloje. No protože to by se mohlo velmi snadno zjistit, že na vině za špatnou funkčnost kotle je opravdu ta firma Andritz a tak se tu hrála tato šaráda o čas. Tenkrát vynaložit pár milionů (podle mého mínění max. 5 milionů EUR) na experimenty s kotlem, bylo pro tento stát moc peněz, a nyní odepsat 200 milionů EUR ze státního rozpočtu, to už nestojí ani za řeč.
A znovu se při této příležitosti vrátím k té nabídce, kterou daly v roce 2016 turecké státní orgány naší ČEB, aby převzala elektrárnu Adularya za symbolickou jednu korunu. Tehdy byly požadavky turecké strany na nějaké kompenzace za udržování elektrárny nulové a nebo minimální, tak proč tenkrát neměl ČEB zájem na převedení této elektrárny na českou stranu, vždyť v té době ta cena elektrárny byla daleko vyšší, než potom v tom druhém prodejním kole.
Nabídku na převzetí elektrárny mohu doložit v jednom článku, kde je interview s bývalým majitelem generálního dodavatele elektrárny do Turecka J. Světlíkem, kde tento přímo sděluje, že česká strana dostala tuto nabídku odkupu elektrárny za korunu a ten kdo tuto nabídku zaříznul, byl bývalý ministr průmyslu Mládek.
„Vítkovice nad propastí, část firmy zkrachovala, druhá hledá partnera. Můžou za to banky, které si stáhly peníze, říká Světlík“
https://archiv.ihned.cz/c1-66033330-vitkovice-nad-propasti-cast-firmy-zkrachovala-druha-hleda-partnera-muzou-za-to-banky-ktere-si-stahly-penize-rika-svetlik
Když si projdete tuto 4,5 letou genezi tohoto případu, a zvážíte, že prodejní cena té elektrárny v roce 2016 mohla činit tak 320 – 350 milionů EUR, tak pak vidíte, že v roce 2019 již ta elektrárna měla cenu „jen“ 172 milionů EUR, a já si dovolím odhadnout, že každý rok tato elektrárna klesne na ceně o 50 milionu EUR. Spočítejte si, o kolik ta elektrárna ztratila na ceně jen nevyužitím té nabídky pro českou stranu tuto elektrárnou v roce 2016 převzít!. A zde se dostáváme k rozuzlení toho, proč jsem na začátku využil onen příměr o dědečkovi, který měnil, až vyměnil.
Co je třeba ještě říci, že pokud si otevřete webovou stránku, na které je uveřejněn tento inzerát o prodeji pohledávky, pak vás překvapí, že se k těm podstatným informacím o tomto tendru dostanete, až podepíšete protokol o mlčenlivosti vypisovateli soutěže.
Zde je prosím informace o soutěžním vypsání:
https://www.ceb.cz/vyberova-rizeni/vyberova-rizeni-na-postoupeni-pohledavek/ceska-exportni-banka-nabizi-prodej-zajistene-pohle/
Jen pro srovnání, když byl vypsán tendr v Turecku od státního spořícího fondu TMSF, vědělo se kolem podmínek prodeje vše základní. Na druhé straně, když je soutěž vypsána v ČR, tak jsou zde samé tajnosti kolem tohoto prodeje. Zeptám se takto, proč asi? Na jedné straně podivně se chovající vedení VPE a na druhé straně těžko vysvětlitelné jednání státních orgánů a k tomu navíc záklopka na vyšetřování tohoto případu, jak si toto vše má člověk ve své hlavě vysvětlit?
Já řeknu na rovinu, že v tomto tzv. prodeji pohledávky cítím, že se tu odehrává opět něco nekalého, já opět cítím ten smrad ze špinavých peněz, jaký se táhnul za tímto projektem po celou dobu jeho realizace, že zase někdo chce získat tuto elektrárnu za nějakou levnou cenu. A pokud půjdete po tomto pachu, tak ten vás zavede kam? K Sobotkově partě. Spojovacím článkem mezi chováním vedení VPE a Sobotkovou vládou bylo společné úsilí, aby se firma Andritz dostala z tohoto průšvihu a škody za ni zaplatil český daňový poplatník. Tím nechci říci, že tato současná vláda je zcela bez viny. Každý si umí spočítat, jak dlouho je už tato vláda u moci, aby mohla s touto elektrárnou něco rozumného udělat. Neudělala, naopak, tento poslední prodej je opět něco ve stylu Sobotkovy vlády, co těžko lze pochopit.
Omlouvám se za možná až příliš dlouhý a příliš technický text článku, ale chtěl jsem svá tvrzení doložit konkrétními argumenty.
Na závěr chci shrnout, proč se v této republice daří korupci, jak jsem chtěl ukázat na tomto příkladu. Podle mého poznání je důvodem to, že policie a justice nefungují tak, jak by měly. Z mého případu je možno vyvodit jeden závěr, že když máte ve svém stranickém portfoliu post ministra vnitra, který může zajistit, že na každý ten citlivý případ se pak nasadí nějaký ten loajální vyšetřovatel, který pochopí, že není politický zájem nic vyšetřovat, tak hned máte recept, jak zametat nepohodlné případy pod koberec.
